Smetanova Libuše po třiceti letech v Plzni. Tentokrát v Novém divadle

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Plzeňský operní soubor uvedl dne 9. května v budově Nového divadla premiéru opery Bedřicha Smetany Libuše. Díla mimořádného nejen pro českou hudbu, ale pro celou symboliku dovršení procesu národního obrození ve druhé polovině devatenáctého století. Vždyť dne 11. června 1881 bylo otevřeno Národní divadlo v Praze, symbol národní emancipace, právě slavnostní operou Libuše. Dílo, které Smetana schovával po celých devět let k zasvěcení budovy Národního divadla. Během této dlouhé doby je nikomu neukázal!

Mezitím prožil velké dobové úspěchy premiér Hubičky, ale i Tajemství. Libuše byla zkomponována ještě před nimi. Spolu s tragickým Daliborem je nejvíce propojena se světem Richarda Wagnera, ovšem osobitě a originálně umělecky přetaveného. Smetana, obdivovatel milníků devatenáctého století – Liszta a Wagnera – zde dosáhl výtečného motivického semknutí. Pro dobu dovršení národní emancipace je zajímavé, že původní libreto bylo napsáno německy Josefem Wenzigem, školním radou, který napsal rovněž první, také německou předlohu k Daliboru. V tom je i jistá ironie doby nacionalismu národního obrození. Smetana ovládl sám češtinu až ve zralém věku, jsa obklopen od dětství dominující němčinou, v níž si psal i své podrobné deníky. Jeho Libuše je o to víc obrovským výrazem národní víry, hrdosti. Spolu s výtečným cyklem symfonických básní Má vlast je zdrojem takové národní síly, jakou nedisponuje žádné jiné dílo našich velmi bohatých hudebních dějin. V tom právě tkví Smetanův obrovský význam pro českou kulturu, který je nezastupitelný vřazením české hudby do kontextu vývojového proudu moderní světové tvorby devatenáctého století.

Tradice interpretace Smetanova díla je v Plzni veliká. V roce 1974 byla Libuše součástí monumentálního jarního cyklu provedení všech Smetanových oper! Ale ještě v roce 1965 nastudoval Bohumír Liška Libuši, kterou tehdy kontroverzně uvedl pro abonentní cykly, což si zajisté Smetana nepřál. Ale po více než osmdesáti letech již žila společnost v diametrálně jiné atmosféře. Měl k dispozici dvě pěvecky suverénní představitelky – Marcelu Machotkovou a Věru Vlčkovou, bednářovsky vřelým Přemyslem byl Josef Hořický. Návštěvnost repríz ale tehdy v pracovních dnech závratná nebyla, byl jsem svědkem všech repríz. Liškova snaha o širší popularizaci díla, o jakousi demytizaci, zcivilnění, byla tehdy naplněna jen do jisté míry. Bude velmi zajímavé sledovat, jak si povede historicky druhý čin v dějinách interpretace Smetanova díla o půlstoletí později, navíc v budově Nového, nikoli historického Velkého, divadla. Hlavním mottem, jak řekl před premiérou v rozhovoru pro Operu Plus režisér Tomáš Pilař (rozhovor najdete zde), je právě slavnostní atmosféra celého roku 2015, Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Takže od roku 1965 podruhé bude v Plzni Smetanova Libuše realizována jako součást abonentního divadelního cyklu. Jistě nám to Smetana z nebe podruhé již promine.

Příprava Libuše v Plzni byla velmi intenzivní. Již na generální zkoušce vládla citelná atmosféra maximálního soustředění všech složek. Inscenaci vedou režijně Tomáš Pilař a Martin Otava. Tomáš Pilař přesně vykreslil záměry v prostoru moderní techniky Nového divadla ve zmíněném rozhovoru. Režie díla se snaží být hodnou jednadvacátého století, v němž žijeme. Neobrací se zpět k alšovskému duchu slavjanofilství bílých říz, dlouhých copů či dřevěných palisád slovanských hradišť. Je sympatická jednoduchostí, přehledností, při zachování stylu báje. Tvoří v zásadě jednoduché vertikálně komponované siluety. Scénu tvoří dokonce dvanáct pojízdných menhirů, plně se užívá moderní technika, kterou Nové divadlo poskytuje. Jednadvacet pohyblivých platforem aktivuje neustálé proměny. Scéna je ale v základu koncipována jednoduše, přehledně. Děj tak dostává magický, fantazijní rozměr, ženskou energii staví jako hlavního hybatele vývoje děje. Tím i sama postava kněžny Libuše je stavěna lyričtěji, což by velmi konvenovalo již velkému pěvci Karlu Bermanovi v roli režiséra, jehož dávnou utkvělou představou byla Krasava jako dramatický antipod lyrické, žensky vnímavé, magicky působivé Libuše.Technika Nového divadla byla předvedena v nejkomplexnější podobě své krátké historie. Pravda, ruku na srdce, ne vždy v duchu funkčnosti, ale ve snaze ukázat, předvést auditoriu možnosti budovy divadla, o němž se stále v kuloárech pochybuje. Zdviže, neustále jsoucí v pohybu, předvádějí, co vše je možné. Ale ze strany druhé, Libuše tak získává jevištní dynamiku, kterou potřebuje pro překonání častých pocitů pódiové statičnosti z minulých dob. Například moc dobře si pamatuji, jak mi nikdy v mladším věku nesedla takzvaná mohylová scéna, jakousi nehybností v totální tmě, která unavuje zrak. Vždy jsem toužebně čekal na prosluněné Stadice jako zlatý hřeb opery. Tentokrát, snad poprvé, mi mohylová scéna připadala koncizní, nikterak nudná statičností. Mohylovou scénu jsem vnímal jevištně pozitivně, podtrhuji jevištně, nikoli auditivními dojmy z nahrávek, kdy CD Klímovy výrazné nahrávky Libuše z roku 1949 jsem před časem na Opeře Plus prezentoval (najdete zde); zůstává hudebně nahrávkou prvotřídní dodnes.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Libuše (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="164907" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments