Exploze ve Wroclawi: Verdiho Maškarní ples

V současných dnech plní naše podvědomí zápasy evropského fotbalového šampionátu, z nichž některé se konaly na novém Městském stadionu v polské Wroclawi. Ve stínu této bombastické sportovní akce připravila hornoslezská metropole na jiném kolbišti, historicky významném Olympijském stadionu, akci výsostně kulturní: operní představeni, které ideálně symbolizovalo propojení kultury ducha i těla. Velkolepé provedení Verdiho opery Maškarní ples na travnaté ploše tohoto sportoviště výrazně obohatilo sportovní akce probíhající na velkém stadionu o několik kilometrů dále. Wroclawská opera pod dlouholetým vedením dirigentky Evy Michnik má s prováděním velkých operních produkcí, mimo domovský operní dům, veliké zkušenosti. Konají se každoročně, obvykle v rozlehlém prostoru Haly Ludowej (nebo také Hala století), na břehu Odry a někdy na již zmíněném Olympijském stadionu (autor projektu architekt Richard Konwiarz), otevřeném roku 1935. Před dvěma lety se na jeho ploše uskutečnila velkolepé provedení Pucciniho opery Turandot.Červnové uvedení Maškarního plesu bylo bylo ve srovnání s minulými plenérovými produkcemi vskutku něčím ojedinělým. Svým scénografickým a režijním pojetím posunulo úroveň tohoto typu představení značně dopředu. Dovolil bych si srovnávat s desítkami obdobných produkcí na přírodních jevištích po celé Evropě. Snad jen ,,vodní“ festivalová scéna v Bregenzu na Bodamském jezeře může díky svému výjimečnému prostředí a používání mimořádně zajímavých inscenačních postupů a rovněž díky velkým finančním možnostem dosáhnout takového efektu, jak se to podařilo nyní ve Wroclawi.

Večernímu představení předcházel v odpoledních hodinách průvod masek, krojových souborů a kapel od budovy divadla starým městem na náměstí Starý rynek. Díky obrovské páteční automobilové frekvenci se pak návštěvníci poněkud složitěji dostávali k bráně stadionu, nacházejícího se na severovýchodním okraji města.

První dojmy ze sportoviště s poměrně nízkými tribunami a i na první pohled s jednoduchým technickým a světelným zařízením byly poněkud zklamáním. Rovněž architektura nevysokého kruhového pódia, na kterém byla postavena kovová kostra globusu či nějakého astronomického přístroje, v zadním plánu uzavřená rozměrnou bílou stěnou, sloužící ke scénickým projekcím a zároveň ke zobrazení kamerami aktuálně snímaných hereckých akcí, nepůsobila nijak zvláštně. S prvními takty Verdiho krásné hudby se ovšem vše jako mávnutím kouzelného proutku proměnilo. Pomocný druhý dirigent Bassem Akiki, stojící před centrem hrací plochy, předává pokyny hlavního dirigenta Tomasze Sredera, který řídí orchestr situovaný mimo zorné pole diváků. Ze tmy jevištní plochy se vynořuje velký sbor, osvětlení zesoluje, nastupují projekce a my se ocitáme ve fantastickém světě časoprostoru, s nímž je lidské bytí vzájemně propojeno. Tímto symbolem jsou mimo jiné točící se kolečka hodinového strojku a ciferník s ručičkami, objevující se i v dalších místech prostorové scénografie. Těžko lze slovy popsat doslova příboj světelných nálad a choreografických sestav sborů a baletu. To vše neustále mění posloupnost plynoucího děje a nedovolí divákovi – byť na chvilku – se od něj odpoutat. 

Ani sebedokonalejší barevná fotografie nemůže dokonale přiblížit takovou sílu vizuálního vjemu, vyvolaného důmyslnou a působivou silou kinetiky a scenerií vůbec. A neztvárnil by to ani 3D film. Ovšem nezaznamenatelný je duševní prožitek, který byl tentokráte velmi emotivní (vzpomínám na inscenaci Maškarního plesu v Bregenzu před dvanácti lety, kde se hrálo v kuse bez pauzy a diváci to bez újmy zvládli). Ve Wroclawi byla pauza jedna. Možnosti přírodní scény a divadelního jeviště jsou diametrálně odlišné. 

O celkově jinou dimenzi operního představení se se postaral jeden z nejvýznamnějších polských režisérů mladší generace Michal Znaniecki, který je také tvůrcem scény. Znaniecki, který již ve svých čtyřiadvaceti letech režíroval v milánské Scale, má za sebou neuvěřitelné množství úspěšných scénických počinů doma i v cizině. Na jevišti wroclawského stadionu mu byli nepostradatelnými pomocníky světelný designer Bogumil Palewitz , choreografka Iwona Pasiňska a autorka kostýmů Malgorzata Sloniowska. Je velmi obtížné připomenout silné momenty představení a tak uvedu jen tři. Ve scéně druhého dějství na popravišti, kde se potkává Amelie s Richardem, se náhle vztyčí řada modře nasvícených šibenic, pod nimiž se hemží hrůzostrašné bytosti. Hororový dojem je dokonalý. V posledním obraze, kdy Renáto nechce ukázat Amelii jejího syna a obviňuje ji z nevěry s Richardem a plánuje ho zabít, se na zadní projekci objevují expresivní záběry matky s malým dítětem. Amelie pak vytahuje los a vrahem má být právě její manžel Renato. Závěrečná scéna plesu a následného zavraždění bostonského guvernéra hraběte Richarda je nejvelkolepějším ansámblem večera, pojatým  ve stylu benátských slavností a odehrávajícím se na celé půli velké hrací plochy stadionu. Opět zde zapůsobila důmyslná choreografie aranžmá téměř dvousetčlenného sboru a baletu.

Wroclawská opera má již tradičně velmi kvalitní orchestr a sbor. Hudební nastudování Maškarního plesu dirigentem Tomaszem Srederem proto těžilo nejen z dokonalé souhry obou těchto složek, ale také z vhodného výběru sólistů jednotlivých rolí. Ty byly obsazeny dvakrát a premiérový večer nabídl hned několik výborných pěveckých výkonů. Jednu z titulních roli, hraběte Richarda po určité počáteční nejistotě bezproblémově zazpíval ruský umělec Sergej Drobyševský. Jeho přítele a sekretáře Renáta pak ztvárnil italský baryton Giuseppe Altomare. Jeho hlas ovšem poněkud postrádá onu žádanou krásnou verdiovskou kantilénu. Co do dramatického výrazu ale jistě obstál. Poslední z trojice stěžejních postav s jistotou a velkou dramatickou razancí, ale i nádherně vroucným lyrickým tónem (příkladně v arii „Ma da´ll arido stelo divulsa“ na začátku druhého dějství) ztvárnila bulharská pěvkyně Radostina Nikolaeva. Až strašidelně nalíčenou a oblečenou věštkyni Ulriku pěvecky i herecky sugestivně zobrazila Anna Lubaňská. Všichni tito výše uvedení umělci vystupovali v představení jako hosté. Ještě jedna z ne hlavních, ale přesto velmi důležitých rolí je páže Oskar. Tato úloha, která ale není pěvecky vůbec lehká, vyžaduje představitelku obdařenou perfektním koloraturním sopránem. Tímto atributem a navíc krásnou štíhlou postavou obdařená mladá Alexandra Kubas ,,vystřihla“ svůj part víc než dokonale. Ale není se co divit, protože jiné, velké role tohoto oboru jsou její suverénní pěveckou doménou.

Nemalou zásluhu na silný a působivý akcent sborů v této Verdiho opeře měla sbormistryně Anna Grabowska-Boris. Po třech hodinách bouřlivý aplaus obecenstva ukončil tento nádherný červnový večer. Za českého diváka si kladu vážnou otázku, zda by byl skomírající pražský operní život,   reprezentovaný naší první scénou, takového kulturního počinu vůbec schopen.

Giuseppe Verdi:
Un ballo in mastera
(Maškarní ples)
Hudební nastudování: Tomasz Sreder
Režie a scéna: Michal Znaniecki
Světelný design: Bogumil Palewcz
Kostýmy: Malgorzata Sloniowska
Sbormistryně: Anna Gabowska-Borys
Choreografie: Iwona Pasiňska
Premiéra 17. června 2011 Stadion Olimpijski Wroclaw

Riccardo- Sergey Drobyshevsky
Renato – Giuseppe Altomaro
Amelia – Radostina Nikolaeva
Ulrica – Anna Lubaňska
Oscar – Aleksandra Kubas
Tom – Marek Pasko
Silvano – Tomasz Rudnicki
Soudce – Lukasz Gaj

www.opera.wroclaw.pl

Foto Pavel Horník, Marek Grotowski, archiv