Fantastické architektury, které jako by neměly nosné zdi

  1. 1
  2. 2

Schubertovy symfonie (1)
Texty Ivana Medka (57) 

Ivan MedekSchubertovský večer v Divadle hudby se konal 23. září 1964 a zazněly na něm tři skladatelovy symfonie: Čtvrtá, Pátá a Nedokončená. V hudební interpretaci Lorina Maazela s Berlínskými filharmoniky a v myšlenkové interpretaci Ivana Medka. Jen mimoděk na okraj Čtvrté symfonie „Tragické“ poznamenává, že se jistě dá rozumět použití tóniny c moll, podtitulu symfonie i celému záměru jako přihlášení se k Beethovenovi. Ale uplynula přece jen ještě příliš krátká doba od velkých beethovenovských premiér, aby devatenáctiletý mladík rozpoznal, „že velikost Eroicy nebo Osudové je především ve velikosti kompoziční práce. Že, zkrátka řečeno, na Beethovenovi je větší to, co je ukryto, než to, co je povrchními posluchači (ostatně dodnes) stavěno do popředí.“ Schubertova snaha o patos a tragiku, ovlivněná dozajista jeho mládím i romantickou atmosférou, se může zdát ve Čtvrté symfonii třeba i naivní, ale dovedeme-li se vžít do Schuberta, pak víme, že „skryté tragédie lidského srdce (…) ani dnes nebývají menší než ty, při kterých se otřásá svět“.

Krásně a s velkým porozuměním mluví Medek o Schubertově melodické invenci, která by stačila pro několik skladatelů. A fascinuje navíc tím, v jak rozmanitých variacích dokáže Schubert nacházet nové pohledy na původní myšlenku. A co víc? „Je neuvěřitelné, jak je to poutavé a jak to drží pohromadě. Stavebních prvků je tu přece tak málo. Schubertovské volné věty jsou vůbec někdy trochu jako ty fantastické architektury, které jako by neměly nosné zdi a byly zavěšeny kdesi v prostoru, rostly takřka jen z nápadu tvůrce, bez ohledu na předpisy a zákony techniky.“
***

31. ledna 1797, rok před prvním Napoleonovým tažením do Egypta, jen něco málo víc než pět let po Mozartově smrti, se v Lichtentalu u Vídně narodil Franz Schubert. Bylo mu jedenáct let, když jej otec přivedl do chlapeckého sboru vídeňské dvorní kaple. A za dva roky nato skládá první písně. Když v roce 1814 opouští městský konvikt a stává se učitelským pomocníkem svého otce, má za sebou již první symfonii, kterou napsal ve svých šestnácti letech. V následujících letech píše jednu píseň za druhou, komorní skladby, mše, komorní díla atd. Jsou to léta největšího jeho uměleckého vývoje. Schubertova hudební řeč se rozvíjí a nachází vlastní výraz. Je nemyslitelný bez vlivu Mozarta a Beethovena, ale je již výrazně osobitý, zejména v melodickém myšlení. Žije bohémsky a lehkomyslně. Těžko hledá umístění. Píše žádosti o učitelská a hudebnická místa. Je hluboce zaujat poezií, zejména Goethovou. Komponuje Krále duchů, v divadle poznává velká Goethova dramata, je uchvácen Egmontem a Beethovenovou hudbou k této tragédii. Je velmi nepravděpodobné, že by v této době sám prožíval nějakou osobní tragédii. Ale je to doba mládí, které má v každém století zvlášť výraznou potřebu vyjádřit životní pathos a tragiku, snad právě proto, že s ní ještě nemá dost vlastních zkušeností. A pak, je to doba nastupujícího romantismu, který klade požadavek úderné dramatičnosti na jedno z prvních míst. Navíc uplynula příliš krátká doba od premiér velkých děl Beethovenových, než abychom mohli na devatenáctiletém mládenci chtít, aby rozpoznal, že velikost Eroicy nebo Osudové je především ve velikosti kompoziční práce. Že, zkrátka řečeno, na Beethovenovi je větší to, co je ukryto, než to, co je povrchními posluchači (ostatně dodnes) stavěno do popředí.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat