Fedosejev zvedl Rudolfinum ze židlí

V úterý 16. září se pódium Rudolfina zaplnilo členy Velkého symfonického orchestru P. I. Čajkovského. Jedno z nejstarších ruských těles, které vzniklo v Moskvě před osmdesáti čtyřmi lety jako rozhlasový orchestr, přijelo na Dvořákovu Prahu s legendárním dirigentem Vladimirem Fedosejevem, působícím u tohoto orchestru již od roku 1974. Jako host s nimi v první půlce koncertoval slavný ruský houslista Vadim Repin. Uvedli spolu Druhý houslový koncert g moll Sergeje Prokofjeva.Vladimir Fedosejev je muž drobné postavy a vystupuje velmi skromně. Na začátku koncertu se jen mírně uklonil, dole vedle dirigentského stupínku, jako ten, který se tu jen postará o co nejlepší zázemí a doprovod sólisty. Vedle urostlého dvoumetrového Vadima Repina vypadal opravdu nenápadně. Ale jakou sílu a charisma dovede Fedosejev ze svého orchestru vydolovat! Naprosto se nechce věřit, že je tomuto subtilnímu a svěžímu umělci již dvaaosmdesát let.Vadim Repin je technický typ hráče, kterému náročná a moderní faktura Prokofjevova koncertu vyhovuje. Je doslova ve svém živlu, když se může prohánět prsty v rychlém tempu po hmatníku, přehledně a soustředěně se proklestit technicky záludnými místy, když může tvořit dravé akcenty a vychutnat si složité rytmy. Není romantik v tom rozevlátém slova smyslu, dává přednost jednoduchosti a emocím spíše neokázalým, ostatně v první větě pro nějaké velké výrazové experimenty nebylo mnoho prostoru. I v krásné druhé větě, která je líbezným zpěvem houslí nad pizzicatovým doprovodem orchestru, zůstával spíše umírněný. Není perfekcionalista, ale v krkolomných výškách hrál s obdivuhodnou čistotou. Orchestr zněl v Prokofjevovi také výborně, jemně a sametově, jinde bizarně a pitvorně, druhá věta měla šťavnatý zvuk a typické kouzlo Prokofjevovy hudby: jeho půvabně asymetrické pokulhávající rytmy a originální barvy v instrumentaci.Zatímco arménský cellista Narek Hakhnazaryan nám v pondělí v přídavku i zazpíval (jakousi rockovou virtuózní variaci na etnicky zabarvenou píseň), Vadim Repin Pražanům naservíroval Benátský karneval od Niccoly Paganiniho. Vlastně jej u nás známe také jako dětský popěvek „Pes jitrničku sežral“, jenže zde v brilantním zpracování. Repin za Prokofjeva i Paganiniho sklidil velký potlesk. Bohužel k potleskům zde dlužno poznamenat, že nezkušené publikum tvrdošíjně tleskalo po každé větě až do závěru koncertu (poprvé bez rušení byla až pauzička mezi třetí a čtvrtou větou Novosvětské). V sále sedělo hodně Američanů a Rusů, ale těžko říct, kdo si spletl koncert s estrádou… Možná nějaká podniková parta?Po přestávce byla na programu Dvořákova Symfonie č. 9 e moll, Z Nového světa. Začala velmi jemnými až snově nehmotnými smyčci, z nichž se jako maják z mlhy občas vynořil pevný motiv horny nebo jiného sóla. A pak přišel příval dynamiky s hlavním tématem – Fedosejev postavil celou větu na prudkých kontrastech, přičemž si velmi flexibilně hrál s dynamikou i uprostřed čtyřtaktí a podobně malých ploch. Mohl se opřít o neochvějnou hradbu žesťů, kompaktní smyčce a výtečná sóla dechů (hoboj, fagot, housle). Stačila mu na to nevelká gesta: kouzlil nad orchestrem své obloučky a elegantní kličky, vzýval hudbu jako kněz rozevřenými dlaněmi, a ani se moc nezapotil… Druhá věta Largo zazněla poměrně civilně, věcně a poklidně, ve třetí větě Molto vivace mi přišlo, že tolik nedramatizují motorický tep smyčců a skočné taneční téma že nemá tu živelnost, jak jsme v české interpretaci zvyklí. Čtvrtá věta Allegro con fuoco vyzněla s až vojenskou rázností a rytmickou precizností napříč skupinami.I když Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského seděl v podobném „stereofonním uspořádání“ smyčců po obou stranách pódia, jako jsme to viděli v neděli u České filharmonie, zvuk se mi zdál kompaktnější. (Možná to bylo i lepším místem v patnácté řadě oproti níže položené jedenácté řadě u minulého koncertu). Moskevský orchestr ale měl pohromadě umístěná cella a kontrabasy v levé části pódia (ne rozestrkané do zadní řady a uprostřed, jako je to poslední dobou u České filharmonie), což má logiku: často jsou exponovány tyto dvě skupiny současně a jejich synergie dává orchestru mohutnost a šťavnatější zvuk.Novosvětská vybudila publikum k velkému aplausu a Fedosejev se nedal dlouho prosit a přidával: nejprve ohnivý Tanec klaunů ze Sněhurky Petra Iljiče Čajkovského, který doslova vystřelil náladu v sále do euforických výšin. A ještě na zklidnění přidali Echo de valsa ze Sviridovovy Bouře, skladbu nesmírně intimní, až komorní, v níž se střídala sóla houslí, fagotu, hoboje, flétny a orchestr je doprovázel tak tichoučce, jako by tam ani nebyl. Po této konejšivé ukolébavce na dobrou noc se spokojené publikum rozcházelo domů s úsměvem – a to je vždy známka toho nejlepšího konce.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Dvořákova Praha 2014
Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského
Dirigent: Vladimir Fedosejev
Vadim Repin (housle)
16. září 2014 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha

program:
Sergej Prokofjev: Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63
=přestávka=
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll, op. 95, B178, „Z Nového světa“