Figarova svatba v Litomyšli

Druhý festivalový večer 

Na druhé festivalové produkci na druhém hradním nádvoří (vzácně se shodující adjektiva, což se již letos opětovně stát nemůže) Státního zámku v Litomyšli se představilo Národní divadlo v Praze svojí inscenací Figarovy svatby Wolfganga Amadea Mozarta. Inscenací, která měla svoji původní premiéru již v roce 2002 ještě v režii Jihočecha Josefa Průdka. Pro Čechy má právě Mozartova Figarova svatba zvláštní kouzlo. Právě v Praze zažil Mozart oslnivý úspěch díla v roce 1786. Ve stejném roce původní premiéry Figarovy svatby ve Dvorní opeře ve Vídni, kde ale napoprvé příliš neuspěla. Naopak Praha ji přichystala úspěch triumfální a druhý den šokoval údajně Mozarta v Praze pekařský učedník, který si pro sebe jen tak hezky pohvizdoval slavnou Figarovu árii z finále prvého dějství „Non più andrai farfallone“… Ale nelze se divit, že pro Prahu, zejména po premiéře Dona Giovanniho přímo ve Stavovském divadle roku 1787, je Mozart artiklem emocionálním i komerčním zároveň, což potažmo platí pro celé Čechy. Tedy i pro báječný a velkolepý festival ve Smetanově Litomyšli. Figarova svatba, podobně jako Don Giovanni, se opírají o hotové hry. Šikovnost Lorenza da Ponte a jeho libreta na italský text je v jeho ohromném čichu hudebně-dramatickém, jímž učinil původní Beaumarchaisovu hru pro Mozarta doslova ideálním operním libretem. Málokdy se takto sejde geniální hudba a báječné libreto!Opera Národního divadla dodnes využívá Průdkovu tradičně laděnou režii, postavenou na takzvané režii herecké, čili na intenzivní práci s hercem na situačně přesvědčivém, přirozeném herectví, u Průdka naplněném smysluplně do nejmenších detailů. Josef Průdek zná dílo důvěrně již z dob svých studií na HAMU v Praze. Tehdy v DISKu – Operním studiu HAMU –  se právě Figarova svatba uváděla často, přečasto, až do omrzení všech aktérů. Josef Průdek v ní vytvořil rtuťovitého Figara a posléze také polohově vyššího hraběte Almavivu. To je přece úžasný základ prožitku pro režiséra!

Představení v Litomyšli dirigoval Jan Chalupecký. Dirigent s vysokou mírou erudice, perfektního gesta a zejména neobyčejně výrazné mimiky v obličeji, s výrazovými grimasami až neodolatelnými, pod nimiž se musí báječně zpívat i hrát. Pravda, orchestr Národního divadla v předehře a vůbec v prvním dějství ještě nebyl zcela v kondici v žestích, zejména pak v hornách ve Figarově árii „Se vuol ballare signor Contino“. To jsem měl pocit, že je přede mnou jiný orchestr, než byl na vstupním večeru. Hráči u trumpet se tím náramně bavili, leč sami měli od ouvertury také ne zcela čisté svědomí v ladění. Před druhým dějstvím ale orchestr pečlivěji doladil, intonaci zlepšil a žestě se usadily do mezí solidní přijatelnosti. Ve druhé polovině večera již hrál orchestr v pohodě, v těch mantinelech úrovně, kterou bych u Prahy čekal od samého počátku. V tom jsem zřejmě naivní. Nečekám Salcburk, ani Wiener Staatsoper, ale v zaběhnuté inscenaci,  po léta hrané, bych větší míru technické brilance bral za jistou samozřejmost. Pan dirigent je však skvělý. Jeho neodolatelná mimika se ani v místě kazů nijak nezměnila, nevrhl jediný nevraživý pohled, za což ho obdivuji, to bych osobně na jeho místě nedokázal.Pěvecké výkony byly zajímavé společným jmenovatelem, jímž byla vzácná vyrovnanost představitelů hlavních čtyř rolí  –  Figara, Zuzanky, Almavivy, Cherubína. Ano, je zde ještě Hraběnka, ale tu bych zrovna zde, v tomto večeru, ponechal pěveckou kondicí trošku mírně mimo hlavní proud pozitiv. František Zahradníček je pěvecky výrazným Figarem, s výborně posazeným hlasem do masky. Je vyšším typem basu jednolité, krásné barvy v celém potřebném rozsahu. Vychválil jsem ho za pěknou frázi v Míchovi před týdnem v Plzni v Prodané nevěstě, jsem rád, že de facto v titulní roli Mozartova díla mi dojem z malé role plně potvrdil. Není rtuťovitým typem Figara, kterého je takříkajíc plné jeviště, jakým býval právě Josef Průdek v jeho letech. Je víc seriózním Figarem v jevištní charakteristice, striktně dodržujícím principy uměřené situační komiky.Jeho partnerkou v roli Zuzanky byla Jana Sibera, pro níž je zjevně tato role lehkého typu sopránu jako stvořená. Jevištně je milá, působivá v přirozeném výrazu a celistvém hereckém podání, pěvecky suverénní. V árii ve třetím dějství „Deh vieni non tardar“ je velmi kultivovaná a schopná jemných pian, prostorově dobře nosných.Zajímavě netradiční typ role Almavivy vytváří talentovaný barytonista Jiří Brückler. Je zvláštně jemný, opravdu aristokraticky uhlazený, ale bez důrazu a razance ve chvílích žárlivosti, jak je mám fixovány ve smyslu interpretací třeba Václava Zítka či Jindřicha Jindráka, jejichž situační důraz a dramatismus mu zde zatím chybí. Je až vzácně lyrický každým coulem, každou frází. Ale obtížnou barytonovou árii – „Ha già vinta la causa, cosa sento, in qual laccio io cadea?“ („Že jste vyhráli proces, já se zalknu, v jakou past jsem to padl“) – zvládá bravurně, s bezvadným sextovým skokem mezi áčkem a vysokým fis na konci árie, barytonisty to místem velmi, velmi respektovaným. (To zas by zmíněný slavný barytonista minulosti Jindřich Jindrák mohl v tomto místě leda panu Brücklerovi trošku závidět onu lehkost závěru árie.) Michaela Kapustová je půvabným Cherubínem, obě své árie zpívá příjemně kulatým témbrem svého nosného fondu, v recitativech dobře v italštině srozumitelným. Bartolo basisty Luďka Veleho zachovává stále dobrý pěvecký standard a herecky je mu komika této role zřetelně velmi blízká. Marcellinou mu byla Lenka Šmídová. Roli Hraběnky ztvárnila Jitka Svobodová, Basilia interpretoval Martin Šrejma, Curzia Václav Lemberk, Barbarinu Yukiko Šrejmová Kinjo.Na pěkné úrovni se představil sbor, nemá zde nijak složitou úlohu, leč nic není natolik snadné, aby se to nedalo pokazit, zejména u tolik průzračných harmonií Mozartových.