Figarova svatba ve Stavovském pomalu a tradičně

Šlechtický sukničkář, který nemá opravdu nic na práci, jeho hluboce zklamaná manželka a s nimi komorník a komorná, jež překračují zařazení mezi služebnictvo až k úrovni spoluhráčů a protihráčů, to jsou hlavní postavy Mozartovy opery Figarova svatba, jak je v nové, příjemně konvenční inscenaci pražského Národního divadla stvořila režisérka Magdalena Švecová. Soudě podle premiéry, ani hudební nastudování nevybočuje z obvyklých rámců.

Do Stavovského divadla byl pozván dirigent Enrico Dovico, dávný dlouholetý spolupracovník pražské Státní opery, jinak host ve vídeňské Volksoper a v regionálních německých a italských divadlech. Mozartova partitura pod jeho rukama ožila z ideálního hlediska jen do určité míry. Nastolil a držel základní styl a přesnost, nacházel potřebné výrazové odstíny, ale volil celkově pomalejší tempa. Už od předehry tak hudbě po celý večer chyběl jasný a opravdu strhující náboj, esprit a drive, tedy odpich, správná razance a skutečná bravurnost. Měřeno v nuancích, ale přece jen zřetelných.

Magdalena Švecová přistupuje k Mozartovu dílu s pokorou a s empatií. Není představitelkou svévolného režisérismu, nesnaží se za každou cenu o převratný výklad, nemyslí za roh a nepodsouvá do příběhu momenty, které tam nejsou a nepatří. Vedení operního souboru Národního divadla hovoří o Figarově svatbě jako o jednom z trvale nejoblíbenějších titulů, minulá inscenace se hrála patnáct let a měla do loňska na tři sta repríz. Těžko si lze představit Prahu bez této opery. Magdaleně Švecové, zdá se, svěřili tento úkol vědomě. Předešlo se tak možnému rozladění, vyjádřenému v minulosti v souvislosti s jiným známým titulem slovy politování, že už dnes nelze vidět klasiku „normálně“, že na ni nelze vzít děti… Experimenty, výboje a nové pohledy jsou i v případech zavedených děl určitě žádoucí, ale přece jen asi sluší víc projektům uváděným ve stagionovém režimu, brzy zase vystřídaným něčím jiným. A programově ambiciózním divadlům. Sluší tedy událostem. Pokud ovšem má inscenace především plnit divadlo, mít stovky repríz a uspokojovat nové a nové návštěvníky, včetně turistů, pak je pragmatické nechtít za každou cenu rozčeřit vodu událostí; je potom rozumné dát opeře raději tradičnější podobu. Což se stalo.

Neznamená to, že by Magdalena Švecová jen naplňovala obvyklá klišé. Dala příběhu v jeho vizuální a psychologické rovině řadu detailů, které pomohly civilnímu, věrohodnému chování postav. Neprojevila se nijak bezradně. Činoherní předloha i Mozartova opera jsou komediemi s kritickým ostnem svobodomyslnosti. Režisérka to druhé nijak nezdůraznila a to první nepřehnala. Některé figury si o komično říkají a bylo ho přítomno dost. Pak je řada situací, které obsahují jemnější humor, humorně vyznívají i převleky, intriky a omyly, jež směřují k jedinému – k potrestání hraběcí sebestřednosti, ješitnosti, žárlivosti a záletnictví. Dalo by se i s ohledem na toto téma určitě režírovat právě tuhle operu i s mnohem větším důrazem na erotiku, na lascivnost a dvojsmysly, mnozí to tak dělají; je příjemné konstatovat, že zde se tak naštěstí nestalo. A je také příjemné, že Beaumarchaisův Bláznivý den se skutečně odehrává v zámeckém prostředí, v dané době a tak, jak je psáno – hrabě nedosáhne realizace práva první noci s nevěstou, Figaro se shledá s rodiči, Zuzanka vyjde ze zamčeného pokoje, páže vyskočí z okna…

Odpovídá tomu vzdušná, v základních prvcích velmi konkrétní scéna Andreje Ďuríka. A přestože i kostýmy stylizují osmnácté století, nejsou zde zakonzervovány tehdejší vzorce chování. V detailech probleskují současní lidé. Magdalena Švecová v některých momentech zůstala u obvyklejších řešení, na druhou stranu v jiných dobře využila některé scénografické komponenty. Pěkně se pohybuje, možná bezděčně, na hraně mezi reálnými situacemi a divadelní stylizací, k níž mimo jiné patří i věrně vyvedení pávi posunovaní po scéně. Jediný otazník zůstává nad dvěma výstředními hereckými intermezzy – to mezi prvním a druhým dějstvím je pantomimou před oponou, to druhé – a tam je otazník opravdu velký – se odehrává na různých místech hlediště a spočívá v opakovaných zvoláních „padre?“ a „madre?“, odkazuje tedy k Figarovu překvapení z nalezení rodičů. V celkovém stylu inscenace je to spíše rušivé – což ovšem neomlouvá jednu divačku, která se rozhodla volat s herci, a to i jiná než tato dvě slova… Protože však také do ticha ironicky tleskala při „vjezdu“ páva na scénu, nelze ji asi brát úplně vážně.

První premiérové pěvecké obsazení bylo slušné, ale vesměs ničím mimořádnou pozornost nestrhlo. Hrálo a zpívalo se docela s chutí, zvláště v komických scénách, představení se jevilo jako dobře připravené, ale rezervy byly u mnohých zřetelné v intonaci i v herectví. Miloš Horák se projevil jako celkově nepříliš výrazný Figaro, Jiří Hájek interpretuje hraběte Almavivu měkčeji než jako sebevědomého šlechtice. Zuzanku, hlavní hybatelku děje, obdařila Jana Sibera energickou a pozitivní povahou, vokálně jí však jedinečnou charakteristiku nedala. Jana Šrejma Kačírková interpretuje hraběnku zdařile jako citlivou bytost. Alžběta Vomáčková – v některých okamžicích více či méně diskutabilně zdvojená nezpívajícím mladým mužem – je v roli dospívajícího Cherubína nadstandardně věrohodná, ale neměla pro něj příjemný hlas. Postavu Dona Basilia tenorista Jaroslav Březina neodolatelně přehrával, s přesně hlídanou dávkou nadsázky. Jevhen Šokalo v bizarní figuře Bartola však pěvecky neobstál.

Nejen kvůli konkrétnímu hlavnímu představiteli, ale i v režijním pojetí není a nebyla Figarova svatba v tomto případě ani tak o Figarovi a Zuzance, jako spíše o hraběti a hraběnce. Existují inscenace, které končí chladně. Už bylo učiněno tolik zraňujících kroků, že opětovné sblížení není snadné. Magdalena Švecová, v souladu s celkově lyričtějším přístupem, jemuž ostatně, patrně nezáměrně, odpovídala i zmíněná převažující pomalá tempa, zvolila smířlivější závěr: zvýraznila ve vzájemném objetí – až těsně před spadnutím opony – velkorysost, s níž hraběnka zřejmě odpouští.

Mozartova hudba je a zůstává ve své mnohotvárnosti geniální, nicméně svět, který Figarova svatba zachycuje, se nám pomalu ale jistě pocitově čím dál víc vzdaluje. Často dnes poučenějšího a vnímavého diváka a posluchače dovedou mnohem víc zasáhnout modernější operní příběhy s větší dějovou dynamikou a se současnější hudbou. Otázkou – pro úvahy bez řešení a závěru – je, zda a do jaké míry ještě může stárnutí oper z osmnáctého století zpomalit konkrétní hudební nastudování a režie…

Hodnocení autora recenze: 70%

 

Wolfgang Amadeus Mozart:
Figarova svatba
(Le nozze di Figaro)
Hudební nastudování: Enrico Dovico
Dirigenti: Enrico Dovico (alt. Zbyněk Müller)
Režie: Magdalena Švecová
Scéna: Andrej Ďurík
Kostýmy: Kateřina Štefková
Sbormistr: Martin Buchta
Světelný design: Přemysl Janda
Choreografie: Olga Kyndlová
Pohybová spolupráce: Tomsa Legierski
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéry 1. a 3. února 2018 Stavovské divadlo Praha
(psáno z první premiéry 1. 2. 2018)

Figaro – Miloš Horák (alt. Jan Šťáva / František Zahradníček)
Hrabě Almaviva – Jiří Hájek (alt. Roman Janál / Adam Plachetka)
Hraběnka Almaviva – Jana Šrejma Kačírková (alt. Marie Fajtová / Alžběta Poláčková)
Zuzana – Jana Sibera (alt. Yukiko Kinjo / Kateřina Kněžíková)
Cherubín – Alžběta Vomáčková (alt. Kateřina Jalovcová / Michaela Zajmi)
Marcellina – Lucie Hájková (alt. Jana Horáková Levicová / Stanislava Jirků)
Bartolo – Jevhen Šokalo (alt. Jiří Sulženko / Jan Šťáva)
Basilio – Jaroslav Březina (alt. Ondřej Koplík / Josef Moravec)
Curzio – Vít Šantora (alt. Václav Lemberk)
Antonio – Ivo Hrachovec (alt. Aleš Hendrych / Ladislav Mlejnek)
Barbarina – Kristýna Vylíčilová (alt. Eva Kývalová)

www.narodni-divadlo.cz