Filmové verze slavných oper aneb Opera ve filmu (1)

Opera filmaře vždy přitahovala, dokonce již v éře němého filmu – například režisér Miloš Forman nejednou vzpomínal na absurdní zážitek, když jako malý kluk kdysi v kině viděl němou Smetanovu Prodanou nevěstu a diváci si při ní sami zpívali… Řada slavných operních titulů se dočkala filmových, případně televizních verzí (a nemáme na mysli záznamy divadelních představení), často se slavnými operními hvězdami. Pojďme si připomenout nejznámější opery ve filmu a jejich tvůrce.

Vzpomínka Miloše Formana by se mohla vztahovat ke zkrácenému záznamu Prodané nevěsty v provedení pražského Národního divadla na přírodním jevišti v pražské Šárce 16. května 1913; film z roku 1913 je ale ztracený. Spíše se tedy jedná o krátký němý film z roku 1922 (trvá 43 minut), který natočil režisér Oldřich Kmínek jako zkrácenou verzi Smetanovy opery (Jeníka hraje František Smolík). Naštěstí později už mohly vzniknout plnohodnotné filmové opery i se zvukem… A sám Forman si s úryvky Mozartových oper „pohrál“ ve svém slavném oscarovém filmu Amadeus (1984).

Operní filmy Petra Weigla
Naším nejznámějším tvůrcem filmových a televizních oper je režisér Petr Weigl (1939–2018), který se nejprve prosadil působivým přepisem Zeyerova pohádkového dramatu Radúz a Mahulena (1970) s hudbou Josefa Suka, v němž si titulní role zahráli Jan Tříska a Magda Vášáryová. Ta se stala Weiglovou dvorní herečkou a objevila se v řadě jeho filmových oper, protože Weigl nejčastěji využíval herce, kteří předstírali zpěv, a k tomu byla použita operní nahrávka. Prvním takovým operním filmem Petra Weigla je Faust a Markéta Charlese Gounoda. Vedle Vášáryové si ve filmu z roku 1972 zahrál Milan Kňažko, který pak s Weiglem také často spolupracoval; pěvecké hlasy hercům propůjčili sopranistka Marta Boháčová a tenorista Jiří Zahradníček a dále například Antonín Švorc a Jindřich Jindrák; libreto do češtiny přeložila Eva Bezděková a nahrávku s Orchestrem Národního divadla v Praze dirigoval Jan Štych. V baletní scéně Valpuržina noc si sólo zatančil Vlastimil Harapes.

V roce 1977 následovala opera Vzkriesenie Jána Cikkera, za Vášáryovou zpívala Gabriela Beňačková, nahrávku Filmového symfonického orchestru dirigoval Josef Chaloupka. Asi nejznámější z Weiglových filmových oper je Dvořákova Rusalka (1978), která byla natočena dokonce v české a německé verzi. Nahrávku Bavorského rozhlasového orchestru dirigoval Libor Pešek, hráli opět Vášáryová a Kňažko, za něž zpívali Gabriela Beňačková a Peter Dvorský. V roce 1982 natočil Weigl pro německou televizi Brittenovu hororovou operu Utažení šroubu (The Turn of the Screw) opět s Vášáryovou; jako nahrávka byla použita verze sira Colina Davise s Orchestrem Královské opery Covent Garden v hlavní roli s Helen Donath. Natáčelo se v areálu lednického zámku a parku.

V roce 1983 vznikla Weiglova Zuzana Vojířová, což je opera Jiřího Pauera. Tady se Vášáryová potkala s Jurajem Kukurou, na nahrávce zpívají Gabriela Beňačková a Václav Zítek. K nejlepším a nejpůsobivějším Weiglovým dílům patří přepis Massenetova Werthera z roku 1986, natočený ve francouzské a německé verzi. Hlavní role zde výjimečně hrají i zpívají slovenský tenorista Peter Dvorský a německá mezzosopranistka Brigitte Fassbaender; Libor Pešek řídí Symfonický orchestr h. m. Prahy FOK (zdařilá nahrávka vyšla i na CD u Supraphonu).

Z roku 1988 jsou filmové verze Donizettiho Marie Stuartovny a Čajkovského Evžena Oněgina. V Donizettim místo Vášáryové a Kňažka zpívají Joan Sutherland a Luciano Pavarotti (nahrávka dirigenta Richarda Bonynga) a v Čajkovském místo Vášáryové a Michala Dočolomanského Teresa Kubiak a Bernd Weikl (nahrávka sira Georga Soltiho). V roce 1989 Weigl zfilmoval operu Romeo a Julie na vsi (A Village Romeo and Juliet) anglického skladatele Fredericka Delia podle románu švýcarského spisovatele Gottfrieda Kellera. Hrají Michal Dlouhý a Dana Morávková, zpívají Arthur Davies a Helen Field a také Thomas Hampson, nahrávku diriguje sir Charles Mackerras. Posledním operním filmem Petra Weigla byla Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu (1992); hlavní role si zahráli Markéta Hrubešová a Michal Dlouhý, jako nahrávka byla použita ta nejlepší a nejznámější: London Philharmonic Orchestra diriguje Mstislav Rostropovič a zpívají Galina Višněvská a Nicolai Gedda.

Filmové opery Petra Weigla vynikají pečlivou a bohatou výpravou, poetičností, krásnou kamerou, nezaměnitelným rukopisem. Jeho způsob, kdy hráli herci a zněla nahrávka, je dnes už ale spíše překonaný a může vyvolávat i nechtěné rozpaky. Weigl také většinou opery zkracoval, což řadě hudebních znalců může vadit (to ale dělali ve svých filmech i jiní, například Franco Zeffirelli). Nicméně svými filmy zaznamenal většinou úspěch i ve světě, kde byl také nejednou oceněn. Věnoval se i baletu (například Dáma s kaméliemi) a dalším hudebním poetickým snímkům (například Olověná noc či Poetické úvahy ve volných chvílích).

Plácido Domingo ve filmových operách
Nesporné pěvecké a herecké umění, ale také fotogeničnost a charisma světoznámého španělského tenoristy Plácida Dominga (nar. 1941) využili režiséři filmových a televizních oper nejednou. A právě s Domingem v hlavní roli je i několik vůbec nejznámějších operních filmů… Z roku 1974 je filmová Madame Butterfly Giacoma Pucciniho, kterou režíroval Jean-Pierre Ponnelle; vedle Dominga zde hrají Mirella Freni a Christa Ludwig, Vídeňské filharmoniky diriguje Herbert von Karajan. Z roku 1976 je filmová Pucciniho Tosca režiséra Gianfranca de Bosio, v níž titulní roli po Domingově boku zpívá Raina Kabaivanska a Scarpiu Sherrill Milnes.

S rolí malíře Maria Cavaradossiho se Domingo potkal také v zajímavém filmovém projektu z roku 1992, který režíroval Giuseppe Patroni Griffi. Tosca se točila přímo na třech autentických místech v Římě, kam je děj opery zasazen (tedy kostel Sant’Andrea della Valle, Palazzo Farnese a Andělský hrad) a při televizní premiéře byla jednotlivá tři dějství dokonce natáčena a vysílána živě v časech, kdy se děj odehrává: první dějství odpoledne, druhé téhož dne večer a třetí následující ráno. Byla to tenkrát velká a nezvyklá událost, stejně jako při reprízách filmu již vcelku nebo při vydání na VHS a později na DVD. Film získal také tři televizní ceny Emmy a za kamerou stál oscarový Vittorio Storaro. Před kamerou vedle Dominga jako Tosca Catherine Malfitano a jako baron Scarpia Ruggero Raimondi; dirigoval Zubin Mehta. Podobným způsobem byla později v Paříži natočena i Verdiho La traviata (2000, režie Pierre Cavassilas) a s Domingem v titulní roli pak také Verdiho Rigoletto, a to v roce 2010 v reálném čase a reálném prostředí nádherných paláců a zahrad v italské Mantově; režíroval Marco Bellocchio a dirigoval opět Zubin Mehta; Gildu zpívala Julia Novikova a vévodu Vittorio Grigolo.

Nejlepší z filmových oper s Plácidem Domingem je ale pravděpodobně legendární Bizetova Carmen, jak ji v roce 1984 nádherně natočil italský režisér Francesco Rosi (1922–2015) s Julií Migenes v titulní roli a s Ruggerem Raimondim jako Escamillem, Domingo pochopitelně ztvárnil dona Josého; Orchestre National de France řídil Lorin Maazel. Málokdy se v operním filmu podařilo, aby působil tak realisticky a autenticky, za povšimnutí stojí například dokonalá práce se zvukem, nemluvě o výpravě a kostýmech i lokacích, kde se natáčelo, či o kameře Pasqualina De Santis.

https://www.youtube.com/watch?v=CBWJGcKWCNY

(Dokončení příště)