Foersterova operní prvotina na CD

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V Národním divadle zazněla Debora na premiéře v roce 1893, poté až roku 1930 v éře Ostrčilově. Naposledy byla inscenována v Praze roku 1949, jako pocta k devadesátým narozeninám autora, který byl dokonce jako první český skladatel jmenován vládou Československé republiky národním umělcem (1946).Nahrávka Československého rozhlasu pochází z roku 1959. Byla zdůvodněna stým výročím skladatelova narození. Od roku 1959 již ale nebyla Debora ani provedena, ani nahrána. Právě z tohoto úhlu pohledu jde o snímek svým významem mimořádný. Dirigentem nahrávky je František Dyk, pod jehož taktovkou vznikla řada operních nahrávek. Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Praze se pod taktovkou Františka Dyka prezentuje jako výtečně kompaktně znějící symfonické těleso, s vyrovnaným zvukem, bezvadnou souhrou skupin smyčcových nástrojů, krásně znějícími dřevěnými dechovými nástroji, poukazujícími na vysoké renomé české dechové školy na konci padesátých let.

Co se dirigenta Františka Dyka týče, nebyl dirigentem první garnitury tehdejší doby. Rozhlasový dirigent František Dyk, s praxí v opeře a znalostí žánru, platil v kuloárních ohlasech jako praktik, schopný pohotově technicky secvičit s orchestrem obtížné skladby, ale jinak byl vydáván za výrazově, umělecky, jen středový typ dirigenta. Odmítám na podkladě slyšeného, že by František Dyk byl jen technicistním typem dirigenta, bez výrazové potence vyšších uměleckých ambic. Odmítám to proto, že slyším z nahrávky v tomto smyslu jiný doklad doby. Slyším nejen obdivuhodně vyrovnaný, vycizelovaný zvuk orchestru, který hraje na vysoké profesionální úrovni, ale i vzácný cit pro Foersterův styl. Symfonické vstupy hned od výborně zahrané ouvertury svědčí o využití agogiky, dynamiky, dirigentského citu pro vytváření dílčích vrcholů. Je zde zřejmé porozumění pro velkorysé vedení vokálních linií partů.

V nich na sebe velmi upozorňuje čistou, ryzí zpěvností, krásným témbrem lyrického sopránu, ale i darem přirozenosti projevu Drahomíra Tikalová v titulní roli.Jejím barytonovým partnerem, Josefem, je Teodor Šrubař, jehož interpretace imponuje suverénním výškovým rozsahem, ale i hloubkou výrazu, niterností projevu. Řekl bych, vnitřním ztotožněním se s velmi obtížným vokálním partem. Jako by tuto partii snad Foerster psal s vizí projevu Teodora Šrubaře, až tak dalece je zde výkon umělce umělecky přesvědčivý. Zejména jeho zpěv ve druhém dějství – „Ó Bože můj, je ještě víra, ještě ženská ctnost“ – ale také duet s Hanou v dějství třetím („Štěstí duší mojí zpívá“), vypovídá o Šrubařově obdivuhodném smyslu pro styl díla.Hanu zpívá na nahrávce Jaroslava Vymazalová, hojně obsazovaná lyrická sopranistka poválečných let, pozdější výborná představitelka Foersterovy Jessiky v Národním divadle. Její jemný, vemlouvavý, modulací schopný typ sopránu je pro roli Hany skvěle dirigentem zvolen! Velmi málo je dnes již znám tenorista Antonín Votava, ač byl výraznou a velmi osobitou hvězdou Opery Národního divadla až do svého skonu v roce 1967. Vedle virtuózních koloraturních partů se vyprofiloval jako originální charakterový tenorový typ, na Chalabalově příkladném snímku Smetanovy Čertovy stěny v roce 1960 je imponujícím hradním Michálkem. Role Foersterova Jakuba, rychtářova pacholka, je kabinetní ukázkou Votavova charakterizačního umění. V roli, kterou na premiéře díla interpretoval slavný, bájemi opředený buffo tenorista Kovařovicovy éry – Adolf Krösing. Soudím, že Antonín Votava je pro danou roli ideálním typem, hlasově i výrazem odstínění každičké hudební fráze. Naopak se mi pro danou roli nejeví tak zcela přesvědčivým Eduard Haken v roli rychtáře Vavřince. Ne snad pěvecky, zde je zcela suverénní, ale spíše malou výrazovou diferenciací projevu, kde se mi často vybavuje jeho „klasický” Dvořákův Vodník. Ve světě Foersterova slohu, plného introverce a mnohotvárnosti, bych asi víc uvítal výrazově mnohostrannějšího Karla Bermana nebo Richarda Nováka, při vší mé úctě k Hakenově pěvecké legendě. Velmi zajímavý je výkon altistky Věry Krilové v roli staré židovky. Krásný, temný altový témbr, diferenciace výrazu a způsob členění frází je skutečně obdivuhodný. Faráře představuje Karel Kalaš, basová legenda válečné a těsně poválečné epochy, s typickou výraznou dikcí projevu.

Foersterova Debora, vydaná Radioservisem v roce 2009, má neobyčejnou historickou cenu. Nelze se jinak s tímto dílem seznámit, leda u klavíru a s vydaným klavírním výtahem. U nahrávky stáli hudební režisér Ladislav Šíp, pozdější šéf Opery Národního divadla v Praze, zvukovou režii vypracoval František Burda. Oba tito jmenovaní pánové byli vynikajícími odborníky, skutečnými mistry svého řemesla! Díky nim se česká nahrávací technika dostala v poválečné epoše na světovou úroveň. Digitální remastering z originálních pásů provedl roku 2009 Miroslav Mareš. Nahrávka Debory má výtečnou úroveň, právě z auditivního technického posouzení až obdivuhodnou. Spolu s komentářem Jana Králíka a působivým bookletem Daniely Růžkové.

Foersterovu Deboru mohu jen doporučit všem, kdo mají touhu či alespoň zájem poznat tvorbu našich skladatelů po Smetanovi a Dvořákovi. Je to široká oblast hudby, kterou se Česi jako národ mohou chlubit, vyrovná se plně velkým hudebním kulturám. Jen stojí, krom děl originalitou hýřícího Leoše Janáčka, ve stínu zájmu. Nejsem optimistou v tom smyslu, že by se Foersterova Debora dostala brzy do hledáčku české operní dramaturgie. Až se tak stane, patrně se také upraví slovní archaismy, které mi právě zde poněkud vadí, vzdor dobovému básnickému talentu Jaroslava Kvapila. Ale jsem optimistou, že přemíra komerce soudobého času, povede časem k hledání opaku. Protože život si žádá změny a slovy vtipné písničky, že kdo jde pořád nalevo, octne se napravo, ale kdo jde naopak napravo, octne se vlevo. Ostatně soudobá výbojná operní dramaturgie Národního divadla v Praze jako by tato slova již začínala potvrzovat.

Škoda že na závěr mám potřebu vyzvednout kompaktní zvuk a frázování u Pěveckého sboru Československého rozhlasu v Praze, kde však není nikde uveden sbormistr… Historická doba mi napovídá Jiřího Pinkase nebo Jana Kasala, který v roce 1959 šéfoval Pěveckému sboru Československého rozhlasu v Praze. Ale toto doložení mi v programové brožurce chybí. Sbormistr je v opeře důležitou osobností, sbor je v bázi technické sbormistrem ovlivnitelnější než orchestr. Rovněž tištěné názvy orchestru i sboru vycházejí zřejmě z pohledu dnešní doby. Ale snímek je převzat z doby vzniku snímku, což je rok 1959. Tehdy se však rozhlasový orchestr jmenoval Symfonický orchestr Československého rozhlasu, totéž i sbor. Pěvecký sbor Československého rozhlasu. Byli jsme od roku 1918 typickým unitárním státem, což se ukazovalo jako historický problém, ale to je již jinou otázkou.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Foerster: Debora (Radioservis) (CD)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na