Glenn Gould – Čtyřicáté výročí úmrtí klavírního génia s hořkým osudem

Kanadský klavírista a skladatel Glenn Herbert Gould se narodil jako jediné dítě 25. září 1932 v Torontu do muzikální rodiny, tehdy ještě s příjmením Gold. Od roku 1935 se za dohledu své matky učil zpívat a hrát na klavír. Jako dítě si údajně místo pláče broukal a poklepával prsty, jako by hrál akordy, což vedlo jeho lékaře k předpovědi, že bude chirurgem nebo klavíristou. Naučil se číst noty dříve, než dokázal číst slova. Tvrdil, že téměř nikdy necvičil na klavír samotný, preferoval studium repertoáru čtením. Mezi jeho předky z matčiny strany patří norský skladatel Edvard Hagerup Grieg. V roce 1939 z důvodu nárůstu antisemitismu v předválečném Torontu rodina neoficiálně přidala do svého příjmení samohlásku “u” (Gould), aby se zabránilo záměně jména za židovské. Neměl sice židovské předky, ale rád na toto téma vtipkoval.

Svůj první koncert odehrál ve svých šesti letech na bohoslužbě v Ontariu před shromážděním asi 2000 lidí. O čtyři roky později nastoupil na Kanadskou královskou konzervatoř. Studoval hudební teorii u Lea Smithe, hru na varhany u Fredericka C. Silvestra a hru na klavír u Alberta Guerrera.

V roce 1945 poprvé vystoupil s orchestrem (Toronto Symphony Orchestra) a odehrál Beethovenův 4. klavírní koncert. Jeho první sólový recitál se uskutečnil v roce 1947 a jeho první recitál v rozhlase byl s Canadian Broadcasting Corporation v roce 1950. V roce 1957 Gould podnikl turné po Sovětském svazu a stal se prvním Severoameričanem, který zde hrál od druhé světové války. Na jeho koncertech zazněl Bach, Beethoven a díla Schönberga a Berga, která byla v Sovětském svazu během éry socialistického realismu potlačena.

Na oslavu 200. výročí narození Ludwiga van Beethovena vystoupil Glenn Gould s Toronto Symphony Orchestra pod taktovkou Karla Ančerla.

Koncertování se věnoval do svých 31 let. Dle jeho názoru se veřejné vystupování zvrhlo v jakýsi druh soutěže s neempatickým publikem, které většinou sledovalo, kdy umělec selže. Svůj posední koncert tedy odehrál 10. dubna 1964 v losangeleském Wilshire Ebell Theatre. Mezi skladbami, které toho večera provedl, byla Beethovenova Klavírní sonáta č. 30, výběry z Bachova Umění fugy a Hindemithova Klavírní sonáta č. 3. Později se ponořil do práce ve studiu a kromě nahrávání psal také vlastní skladby a rozhlasové pořady. Velmi ho těšilo psaní kritik, měl dokonce sedm pseudonymů. Byl plodným přispěvatelem do hudebních časopisů, ve kterých diskutoval o hudební teorii a nastínil svou hudební filozofii. Účinkoval v televizi a rádiu a produkoval tři rozhlasové dokumenty o izolovaných oblastech Kanady. Ačkoli je Gould známý především jako pianista, završil svou hudební kariéru jako dirigent nahrávky Wagnerovy symfonické básně Siegfriedova Idyla.

Gould se proslavil jako interpret náročných Bachovských skladeb, kupříkladu můžeme jmenovat Goldbergovy variace z roku 1955 a 1981. Nicméně jeho repertoár byl poměrně širší – od renesance, přes baroko, romantismus, až po avantgardu 20. století (hrál například díla Mozarta, Haydna, Skrjabina, Brahmse, Sweelincka, Byrda, Gibbonse, Hindemitha, Schoenberga a Strausse. K moderním žánrům neměl příliš kladný vztah, kritizoval Beatles, a vysloužil si tak přízvisko “Poslední puritán”. Ovšem velmi miloval klasický jazz. Gouldova hra se vyznačovala pozoruhodnou technickou zdatností a schopností artikulovat kontrapunktickou strukturu Bachovy hudby. Odmítal hrát klasická romantická díla, například Chopina, Liszta a Rachmaninova.

Gould byl všeobecně známý pro své osobité držení těla. Během hry seděl na nízké židli, díky čemuž měl netypické postavení rukou, velmi málo používal pedál a často si pobrukoval – jeho prozpěvování bylo nesčetněkrát zaznamenáno v nahrávkách, a nepodařilo se jej ze záznamů technicky odstranit. Nutno podotknout, že výše zmíněnou židli si vozil svou vlastní – byla stará, dřevěná a jeho otec mu ji od mladého věku pečlivě přizpůsoboval. Seděl na ní, i když už byla značně opotřebená a chyběla na ní dvě prkénka. Dnes je židle vystavena v torontském muzeu. Klavír musel být nastaven do určité výšky a v případě potřeby byl podložen dřevěnými špalky. ​​Musel sedět přesně 14 palců (360 mm) nad podlahou. Gould vyvinul techniku, která mu umožnila zvolit velmi rychlé tempo při zachování srozumitelnosti a jasnosti každé noty. Teplota nahrávacího studia musela být přesně regulována – vždy trval na tom, aby bylo extrémně teplo. 

V Los Angeles se v roce 1956 seznámil s vdanou výtvarnicí se dvěma syny, Cornelií Foss, jež byla posléze Gouldovo milenkou. Manžela kvůli milostnému románku opustila po jedenácti letech známosti s Gouldem pořídila si dům v Torontu, aby svému milenci byla nablízku. V roce 1972 Foss Goulda opustila a vrátila se k manželovi.

Gouldovo zdraví bylo poměrně chatrné, jeho okolí ho dokonce považovalo za hypochondra a neurotika. Jako malý spadl z paluby lodi na břehu jezera Simcoe a zranil si páteř. Kromě páteře ho trápily bolesti hlavy, které ve velké míře tlumil sedativy. Vedlejší účinky sedativ však způsobily další nemoci, na které užíval další léky, drogy i antidepresiva. Trpěl zimnicí, kvůli které v každém ročním období chodil v kabátě, s čepicí a palčáky. Kvůli jeho netypickému oděvu byl jednoho dne v parku málem zatčen, policie se domnívala, že je bezdomovec. Vedl poměrně osamělý život, pravidelně navštěvoval mezi druhou a třetí hodinou ráno svou oblíbenou restauraci, kde pokaždé jedl jen jedno míchané vejce a pil sklenici mléka. Byl abstinent a nekouřil. Pravděpodobně trpěl Aspergerovým syndromem nebo bipolární poruchou – nesnesl osobní kontakt, nepodával při pozdravu ruku, preferoval psaní dopisů a telefonáty, dokázal několik nocí nespat a extrémní nárůst energie se střídal s depresemi.

27. září 1982 po prodělání mozkové mrtvice ochrnul na levou polovinu těla. Když upadl do kómatu, Gouldův otec se 4. října 1982 rozhodl, že nechá svého syna odpojit od přístrojů a ukončí tak jeho život. Veřejný pohřeb se konal 15. října 1982 v anglikánském kostele sv. Pavla za zpěvu operních pěvkyň Lois Marshall a Maureen Forrester. Bohoslužby se zúčastnilo přes 3000 lidí a byla vysílána na CBC. Je pohřben vedle svých rodičů na hřbitově Mount Pleasant v Torontu. Na jeho hrobě jsou vytesány první takty Goldbergových variací. Gould, milovník zvířat, přenechal polovinu svého majetku Toronto Humane Society, druhou polovinu získalo církevní uskupení Armáda spásy.