Gluckova Alceste v Plzni postrádá pravdivost a přirozenost

  1. 1
  2. 2
  3. 3
S napětím očekávaná inscenace reformní opery Christopha Willibalda Glucka (1714–1787) Alceste v Divadle J. K. Tyla v Plzni, která je společným představením s Gluck Festspiele Nürnberg, už má po premiéře. Hudebně ji nastudoval intendant tohoto festivalu, německý dirigent specializující se na starou hudbu, Michael Hofstetter, režíroval Tomáš Ondřej Pilař. Opera je zpívaná v italském originálu s českými a německými titulky.

Christoph Willibald Gluck: Alceste – Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 15. ledna 2022 (foto Martina Root)
Christoph Willibald Gluck: Alceste – Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 15. ledna 2022 (foto Martina Root)

Gluckovy opery včetně Alceste jsou v tuzemsku téměř neznámé, běžný divák se s nimi může setkat jen obtížně, v obecném povědomí nejsou zakotveny. V Praze se Alceste hrála německy v letech 1846 a 1901, po druhé světové válce byla u nás uvedena jen v roce 1972 a to česky v Brně. V pražském Národním divadle nezazněla nikdy. V poslední době se začíná objevovat nejen na specializovaných festivalech, ale je v zahraničí zařazována i do repertoáru běžných divadelních scén. Plzeňská Alceste v sobě spojuje obojí. Je nastudována pro festivalovou produkci v Německu, kde bude uvedena v květnu 2022, a současně se stane součástí repertoáru opery Divadla J. K. Tyla v Plzni.

Uvedení Glucka právě v Plzni je zajímavé i v souvislosti se vztahem autora k regionu a Čechám vůbec. Jeho pradědeček pocházel z Rokycan, on sám prožil v dětství řadu let v Jezeří v severních Čechách, kde byl jeho otec nadlesním u knížete Lobkowicze. První hudební vzdělání získal na jezuitském gymnáziu v Chomutově. Během svých univerzitních studií v Praze se dále zdokonaloval ve skladbě a hře na varhany u vynikajícího pedagoga Bohuslava Matěje Černohorského. Na živobytí si vydělával jako zpěvák a varhaník v pražských kostelích a houslista v tančírnách. Z Prahy odešel Gluck do Vídně, která se stala jeho domovem po celý další život. Po čtyřletém studiu v Miláně u Giovanniho Battisty Sammartiniho se představil roku 1741 jako skladatel operou Artaserse, po níž následovalo asi padesát dalších jevištních děl. Roku 1746 se setkal v Londýně s Georgem Friedrichem Händelem. Do Prahy se Gluck vrátil ještě dvakrát jako kapelník operních společností bratří Mingottiů a Giovanniho Battisty Locatelliho a dirigoval zde v proslulém divadle V Kotcích také dvě premiéry svých oper – roku 1750 Ezio, roku 1752 Issipile, mimo to uvedl též svou dřívější operu Ipermestra. Mimořádně úspěšnou kariéru operního skladatele, jehož díla se hrála po celé Evropě, zakončil v pozici dvorního skladatele císaře Josefa II. ve Vídni.

Christoph Willibald Gluck: Alceste – Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 15. ledna 2022 (foto Martina Root)
Christoph Willibald Gluck: Alceste – Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 15. ledna 2022 (foto Martina Root)

Gluck byl prvním velkým reformátorem opery jako žánru. Ve čtyřicátých létech 18. století psal hlavně vážné italské opery typu opera seria, různá pasticcia, jevištní díla složená ze starších árií nebo i skladeb jiných autorů. Později k nim přistoupily také balety a komické opery ve francouzštině, protože na vídeňském císařském dvoře, kde byl Gluck tehdy operním dirigentem, bylo módou obdivovat francouzskou kulturu. Hlavním libretistou opery seria byl Pietro Metastasio, který žil ve Vídni. Jeho texty zhudebňovali prakticky všichni skladatelé oper té doby, Gluck také. Tyto texty samy o sobě byly kvalitní, ale schematické, jejich centrálním útvarem byly árie, které se staly základnou pro předvádění pěvecké virtuozity primadon a kastrátů nezávisle na dějových souvislostech. Exhibicím sólistů bylo podřízeno všechno, jejich party se hemžily ozdobami, koloraturami, rozsáhlými kadencemi. Dlouhé orchestrální mezihry umožňovaly, aby si odpočinuli, účast sborů byla minimální, věrohodnost děje zmizela. Gluck, ač sám podobné opery psal, toužil zkomponovat skutečné hudební drama. S librety typu, jaká psal Metastasio, to ovšem nešlo. Měl však štěstí, že do Vídně přicestoval roku 1761 italský básník Ranieri de´ Calzabigi, který byl stejného pokrokového smýšlení. Vytvořil pro Glucka převratné libreto k jejich první reformní opeře Orfeo ed Euridice (1762), v níž byly nešvary opery seria poprvé odstraněny. Stejně tak postupovali při dalším společném díle, jímž byla opera Alceste (1767).

Alceste – tragedia messa in musica (tragédie daná do hudby) – nemá složitý děj, zato je však plná dramaticky se střídajících citových stavů hlavních postav. Nemocný thesalský král Admeto umírá, národ truchlí a prosí boha Apolla o jeho záchranu. Věštba je ovšem krutá – Admeto nezemře, jen pokud se za něj obětuje někdo jiný. Lidé v hrůze prchají, život za krále nikdo položit nechce. Z lásky k němu přislíbí bohům tuto oběť jeho žena, královna Alceste. Admeto se uzdraví, ale když se dozví, že má místo něho zemřít jeho manželka, nechce její oběť přijmout a žít bez ní, dokonce ji za tento čin ostře kárá. Vnucuje sám bohům svůj život, ti jej však odmítají. Alceste umírá a Admeto se chce usmrtit a spočinout vedle ní v jednom hrobě. V tomto vrcholu dramatu se však náhle shůry zjevuje „deus ex machina“ Apollo, jenž zvěstuje, že Admetova trýzeň a ušlechtilý čin Alceste přece jen bohy obměkčily. Alceste ožívá a vše dobře končí.

Gluck zhudebnil Alceste dvakrát. První, italská verze, byla provedena ve Vídni roku 1767. Druhá, francouzská pro Paříž s pozměněným libretem, je z roku 1776. Obě verze se liší nejen kompozičním charakterem, ale i obsahem a rozdíly v počtu a profilování rolí. Michael Hofstetter zvolil pro Plzeň první verzi Alceste, což je pochopitelné, protože na ní se nejzřetelněji projevují Gluckovy zásahy do struktury staré opery seria.

Christoph Willibald Gluck: Alceste – Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 15. ledna 2022 (foto Martina Root)
Christoph Willibald Gluck: Alceste – Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 15. ledna 2022 (foto Martina Root)

„Snažil jsem se vrátit hudbu jejímu vlastnímu úkolu, totiž podporovat báseň, aby zesilovala výraz citů a učinila děj srozumitelným v různých fázích jejího vývoje“, uvádí Gluck v tištěné předmluvě k Alceste. V Plzni však můžeme pochopit Gluckovy reformní snahy těžko. Jak diváka může uchvátit jeho zhudebnění básně, jestliže není nikomu na jevišti rozumět a pokud ano, tak maximálně dvě tři slova, a herecký projev pěvců zpívanému obsahu neodpovídá? Těžko můžeme posuzovat Gluckovu reformu, jestliže to základní v opeře, totiž spojení textu s hudbou, chybí.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1 4 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments