Opeře Quo vadis Sylvie Bodorové by prospěly výrazné škrty

  1. 1
  2. 2
Divadlo J. K. Tyla v Plzni má v uvádění soudobých operních děl dlouhou tradici. Nyní uvedl operní soubor ve světové premiéře dílo přední současné skladatelky Sylvie Bodorové Quo vadis napsané na motivy slavného románu Henryka Sienkiewicze a podle děl antických autorů Tacita, Petronia a Suetonia. Hudebně je nastudoval šéf opery Jiří Petrdlík, režíroval ředitel DJKT Martin Otava.

Sylvie Bodorová: Quo vadis – Divadlo J. K. Tyla (foto Martina Root)
Sylvie Bodorová: Quo vadis – Divadlo J. K. Tyla (foto Martina Root)

Vzpomeňme na éru Bohumila Lišky, který se orientoval na uvádění moderních horkých novinek – například Plameny a Sluha dvou pánů Jana Hanuše, Dobrý voják Švejk Roberta Kurky, Enšpígl Otakara Jeremiáše či Alberta Herringa Benjamina Brittena, na díla Jiřího Pauera, Ilji Hurníka a řadu dalších. Nebo na dramaturgii z doby rekonstrukce Velkého divadla v osmdesátých letech minulého století, kdy byl v Komorním divadle uveden Krysař Václava Kašlíka či znovu Benjamin Britten a jeho Zneuctění Lukrécie. Současné tituly a opery dvacátého století se vracely na scénu Divadla J. K. Tyla i v následujících sezónách. Současné vedení v trendu uvádění soudobých děl pokračuje. Dokonce objednává nová díla a uvádí je ve světových premiérách. V roce 2017 se konala světová premiéra opery Miroslava Kubičky Jakub Jan Ryba, o dva roky později následovali Broučci Jana Jiráska. A nyní uvedl operní soubor světovou premiéru opery Quo vadis Sylvie Bodorové.

„Osou je střet mezi světem bezohledně a bezskrupulózně vládnoucího Nerona (37–68), za jehož vlády došlo v roce 64 k velkému požáru Říma, a mezi světem humanismu, čisté lásky a idealismu, který se zdánlivě dostává do bezvýchodné situace,“ charakterizuje dílo vlastními slovy Sylvie Bodorová. Libreto, které vytvořili Sylvie Bodorová a Martin Otava, se drží známé dějové linky o Neronovi propadajícím své narcistní představě o vlastní literární genialitě a o pronásledování prvních křesťanů za doby jeho vlády. Vystupují zde známé postavy: Petronius, arbiter elegantiae – rozhodčí ve věcech vkusu, Petroniův synovec Marcus Vinicius, křesťanská dívka Lygie – již Markus Vinicius miluje, Neronova manželka Poppea – posléze Neronem už jako těhotná zavražděna, a apoštol Petr. Do tohoto syžetu vstupuje jako výrazná postava také duch Neronovy matky Agrippiny, která zemřela synovou rukou a nyní se k němu vrací v představách jako připomínka jeho krutých činů. Nechybí další postavy: Tigellinus – velitel pretoriánské gardy, zpěvák Chilón. Lidnatá inscenace zahrnuje i řadu dalších postav s méně rozsáhlými party a tak zvaně němé role.

Centrální událostí opery je požár Říma, na jehož pozadí se odvíjí příběhy Římanů, křesťanů i jednotlivců. Psychopatický Nero touží vyniknout i jako básník, zpěvák a tanečník. Nechá zapálit Řím a jako viníky označí křesťany, aby od sebe odvrátil hněv lidu. Ale ačkoliv je Nero na jevišti takřka neustále a sledujeme postupující destrukci jeho osobnosti, o něm tato inscenace není. Ve svém posledním výstupu ještě nechá předělat chlapce na dívku, aby si „udělal novou Poppeu“, když tu skutečnou zavraždil, ale velké finále patří už jen křesťanům. Co bylo dál s Neronem děj neříká. Jen Petronius vyzývá Nera před svou vynucenou sebevraždou v dopise: „.. Buď zdráv, ale nezpívej, vraždi, ale nepiš verše, otravuj, ale netanči, zapaluj, ale nehraj na loutnu….“  Autorka sama uvádí, že hlavní dějovou linkou je milostný příběh Lygie a Marca Vinicia, který kvůli dívce přestoupí na křesťanskou víru a poté, co dívku společně s neohroženým Lygiiným ochráncem Ursem Marcus zachrání z arény, odchází s dívkou do vyhnanství. Ale právě tato linka není příliš výrazná, kolektivní příběh křesťanů je překrývá tématem dominujícím.

Sylvie Bodorová: Quo vadis – Divadlo J. K. Tyla (foto Martina Root)
Sylvie Bodorová: Quo vadis – Divadlo J. K. Tyla (foto Martina Root)

Do historického děje je velmi necitlivě zakomponovaná současnost, a to hned několikrát. Při požáru Říma se spustí na scénu televizní obrazovka a na ní běží zcela současné civilní komentované aktuální zpravodajství ve střihu zpráv dvacátého prvního století o hořícím městě (hlasy moderátorky a historika P. C. Tacita komentujícího průběh požáru zní ze záznamu). Boj o Lygii v aréně natáčí televize a komentátor jej popisuje pro divadelním publikum stejným způsobem, jakým se v rozhlase komentují sportovní utkání. Tím tato dramatická situace dostává téměř charakter parodie a divadelní iluze pokřivené společnosti (zdařile navozená scénicky) je násilnou a zbytečnou aktualizací rozbita a ztracena.

Libreto je nadmíru popisné, o skutečných dramatech se v něm jen mluví, místo aby byla literárním textem vytvořena. Na jevišti se neodehrávají. Vlastní text, který místy kombinuje češtinu s latinou, je ve své stavbě jednoduchý, dominují mu krátké, občas veršované věty. K plastickému vyjádření postav a jejich hlubšímu propracování by bylo zapotřebí podstatně většího množství dostatečně nosného textu. S jeho absencí svedla Sylvie Bodorová jako skladatelka ne vždy úspěšný boj, zejména v komorních scénách jednotlivců. Tak jak se neúměrně často opakují jednotlivé věty, tak se s nimi opakuje v podobné melodické lince i hudba, a to až do té míry, že evokují pocit ohrané gramofonové desky, která se zasekla v jedné drážce. Vzhledem k celkové nedramatičnosti a popisnosti libreta a z toho vyplývajícího charakteru hudby nelze Quo vadis Sylvie Bodorové jednoznačně charakterizovat jako operu. Je to spíše moderní scénické oratorium.  

Scénické provedení Daniela Dvořáka je originální a působivé. Plně a promyšleně využívá všech moderních technologií Nové scény, v tomto směru je novátorské a atraktivní. Jeho strohost velmi dobře koresponduje s charakterem díla i divadelním prostorem. Představení začíná promítnutím rudého nápisu Quo vadis na oponu, z reproduktorů zní řev lvů. Opona jde nahoru a před očima publika se otevírá temná hloubka jeviště bez jediné rekvizity a kulis, zato členěného výsuvnými stoly. Jejich pohybem se i při využívání zadní točny působivě mění členění prostoru během celého večera: vytváří se palác, zákoutí a úkryty, aréna i prázdnota. Lesklé plochy nad jevištěm odrážejí dění v deformovaných obrazech a působivě tak navozují atmosféru pokřivené společnosti na počátku svého zániku.

Sylvie Bodorová: Quo vadis – Divadlo J. K. Tyla (foto Martina Root)
Sylvie Bodorová: Quo vadis – Divadlo J. K. Tyla (foto Martina Root)

Světelný design (Antonín Pfleger) atmosféru podporuje, ovšem po celé druhé dějství problikává divákům přímo do očí velmi nepříjemné ostré světlo stroboskopického charakteru.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments