10 let Opery PLUS: Jiří Vejvoda o propagaci klasické hudby

Jakkoli mi léta přibývají, což neskrývám, protože práce mám naštěstí stále víc a víc, jednomu zlozvyku nepropadám. Neradím. Neměl jsem rád, když se mě snažili poučovat, a tak se tomu až na výjimečné příležitosti bráním. Zde však úvodem učiním výjimku, protože k tomu, o čem chci psát, je klíčem: vše, k čemu člověk úmyslně či náhodou přičichne, co si tak či onak osvojí, ač mu to někdy připadá i zbytečné, se mu jednou v nečekaných souvislostech vrátí.

Jako dítě jsem uměl noty dřív než písmenka. Oba rodiče, ač ryze občanských povolání, měli k hudbě vztah. Táta si už jako kluk přilepšoval chudobu hrou na housle v kostele, máma – naopak z dobře situované rodiny – hrála slušně na klavír. A k němu mě posadila v útlém věku. Prý mi to celkem šlo, ale nikam to nedospělo. Vše v mé pubertě totiž pokazila nesmlouvavá profesorka, která mě mučila lpěním na metronomu. A zároveň se vynořila moje ctižádostivost uspět ve sportu. Přesto jsem ale nad klávesy i dál občas usedal, abych si improvizováním zlepšoval náladu a tříbil myšlenky.

Ty mě – jako vzdor proti tomu, že se nedalo cestovat a poznávat svět – vedly ke studiu jazyků. Napřed jsem kvůli lásce k impresionistům a šansonu dřel francouzštinu, která mi ale k srdci nepřirostla tak jako jazyk Beatles či Dylana a později spisovatelů jako Updike, Mailer, Roth, Styron, Braine. Tedy angličtina. Stala se mi oknem do světa, poslouchal jsem ji z desek i z rozhlasu. A nakonec jsem se studiu obou jazyků upsal na vysoké škole. Ale ouha. Zklamalo mě, že nás až přespříliš vedli k teorii, zatímco já chtěl komunikovat, domluvit se, používat jazyky aktivně. A tak jsem se po absolutoriu vrhl na tlumočení.

Kromě toho, že mi vyhovovalo coby svobodné povolání bez šéfů, mě naučilo překonat zábrany, jimiž jsem trpěl od dětství. Přesněji od chvíle, kdy mi nasadili brejličky. Styděl jsem se před ostatními tak, že měl-li jsem třeba ve třídě zarecitovat básničku, kterou jsem uměl jako když bičem mrská, raději jsem si nechal dát kouli, než bych se předvedl… To už však nebylo možné při konsekutivním čili následném tlumočení, kdy se cizí odborník – lékař, kunsthistorik, technik – postavil před domácí publikum, aby proslovil přednášku, a já jeho projev odstavec po odstavci převáděl do češtiny. Co mi přitom pomohlo se ostychu zbavit byla právě okolnost, že protagonistou takové situace byl přednášející a na mě byla upřena pozornost jen jaksi bokem.

Roky šly, přišla druhá polovina 80. let, kdy se i v tehdejších médiích a kultuře už projevovalo jisté uvolnění, aby se po listopadu 1989 prostor otevřel naplno. A tento vývoj mi umožnil práci, v níž jsem nejen nedoufal, ale dlouho o ni ani nestál, neboť jsem tušil, že tento svět není jen nádhernou možností uplatnění, ale také nelítostným kolbištěm s nepěknou dávkou přetvářky a falše. Nicméně stalo se – a náhle jsem ke svému překvapení shledal, že vše, čím jsem se do té doby tak či onak zabýval, se mi úžasně hodí. Když totiž stojím na jevišti nebo před kamerou, abych moderoval koncert, anebo sedím u mikrofonu při natáčení hudebního pořadu, propojuji všechny tři aspekty, o nichž jsem se rozepsal. Ač zdaleka nejsem muzikolog a ve své publicistice hledám především příběhy, přece jen si poslechem nebo dokonce letmým prolistováním partitury mohu udělat určitý názor. Často při přípravě i v akci využívám znalost jazyků, která mi otevírá obzory a možnosti, jež berou dech – stát na scéně s Plácidem Domingem anebo natáčet rozhovor po telefonu se Zubinem Mehtou, abych se zmínil jen o nedávných úkolech, je jedinečným zážitkem. A při veškeré této práci zúročuji dávný odklon od trémy k jistotě, že pokud jsem zevrubně připraven, mohu cosi sdělovat ostatním.

Těmi v oblasti hudby hodné tohoto označení jsou tradičně především dospělí, často v pokročilém věku. Je to pochopitelné, protože vnímání hudby vyžaduje jistou vědomostní znalost i lidskou zralost. Tito lidé jsou skutečnou elitou naší země a často v naší společnosti i garantem pohybu vpřed, naší celkové úrovně, která by jinak přinejlepším stagnovala. Potud v pořádku. Je však nejen žádoucí, ale především možné získávat pro tento druh muziky i ty ostatní? Alespoň jejich o něco širší část – a především mladé? Jistě ano. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak proto, že kulturní, hudbymilovní lidé budou pravděpodobně zárukou potřebné slušnosti, empatie, noblesy. Jenže. Jak na to jít, aby ten, kdo k nim mluví anebo o tématu publikuje, se nemusel v duchu trápit tím, co kdysi tak trefně pojmenoval Čechov? Tedy, že „píše o tom, co chytří beztak vědí a hloupé nezajímá…“

Když je mi nabídnuto, abych moderoval anebo psal, beru to vždy především jako šanci se sám dovzdělat, něco se dozvědět. Studovat. Teprve poté, kdy jsem si touto nádhernou etapou prošel, začnu nabyté vědomosti nemilosrdně zestručňovat. Odhazuji, co zní složitě, děsím se mudrování a poučování. Chci posluchače, diváky zaujmout sdělením, jež má svá jasná pravidla. Fakta samozřejmě vévodí, ale musí být odlehčena zajímavostmi, okořeněna souvislostmi – ideálně překvapivými. Mám-li to shrnout bonmotem, tak tím, co kdysi o správném proslovu řekl Winston Churchill. Má se prý podobat ženské sukni. Být natolik krátký, aby vzbudil zájem, ale dostatečně dlouhý, aby zakryl podstatu… To první je pro mě alfou omegou; druhé si vykládám tak, že podstatou nejsou suchá fakta, ale právě různé zajímavosti, souvislosti, kontexty. A ještě něco. Jen proboha nepodléhat snobismu, jaký se kolem vážné hudby občas ovíjí; nebýt kožený, „frakounský“, ale samozřejmě přitom zůstat věrohodný, spolehlivý. A především: mít co říct. Pokud to v člověku je a má chuť, potřebu to předat dál, mluvit i psát se naučí.

Zásadní roli v tom, co – ač nerad – nazvu propagací skutečné hudby, sehrávají podle mě rodiče, škola a média. Jistěže lze najít řadu příkladů, kdy si k muzikanství proklestil cestu i ten, který o hudbě doma nezavadil ani náhodou. Přece jen je ale taková cesta přímější, pokud vyrůstá v kultivované rodině, která človíčka začne záhy brát na výstavy, na koncerty, do divadla. Vedle toho je nezbytná úloha školy, a já raději řeknu osvícených kantorů. Dobře si pamatuji, jaký učitel a proč mě pro co získal a od čeho svým přístupem odradil; platí tu ono omšelé, ale pravdivé, že kdo sám nehoří, nemůže zapalovat. Těžko své žáky přivede alespoň ke Smetanovi a Dvořákovi ten, který sám uvízl u Michala Davida. Ale asi nejdůležitější roli sehrávají v dnešním světě média. A to, pozor, jak ta tradiční, klasická, tak ta nová, internetová. Obě jsou důležitá, ale snad nejsem staromilec, když řeknu, že úloha prvních je nezastupitelná. Kdo si asi tak na youtube vyhledá skladbu Martinů nebo některou z oper? Jen ten, kdo se předtím vůbec dozví, že něco takového existuje. A tento poznatek mu nezprostředkuje nic jiného než poslech Vltavy nebo sledování ČT art. Buď on line, anebo čím dál tím víc on demand, ze záznamu, který si vyhledá ve volné chvíli. Tam podle mě získá impuls k tomu, aby šel dál, hledal a nacházel například příslušné webové portály, nebo se začetl do tematických časopisů. Proto je zásadní, jak se k hudbě staví veřejnoprávní média, zda tam nejsou jen trpěnou popelkou ve vysílacích časech buď pozdě v noci, nebo o víkendu nad ránem.

Závěrem se ovšem – při vší úctě k externím vlivům, které na člověka, především mladého, dopadají – vrátím tam, odkud jsem začal. Nic na případné cestě ke skutečné hudbě nenahradí to, co asi musí být geneticky dáno. Prachobyčejná zvídavost. Touha objevovat, poznávat. Rozšiřovat si obzory. Bez ní mohou být do lhostejného jedince vtloukány impulsy ze všech stran, a přesto zůstane netečný. A nikdy se nepropracuje k tomu, co jsem se kdysi dočetl v dopise, který pečlivě uschovávám. Po přenosu z večera v milánské La Scale mi napsala rodina doslova ze zapadlé vísky. Prý nejenže si televizi pustili. Ještě se doma pěkně oblékli, otevřeli láhev prosecca a celý večer si vychutnali tak, jako by seděli v lóži. Ještě že takoví lidé existují…

Lounský rodák, PhDr. Jiří Vejvoda, spjatý však od dětství s Prahou, zvládl dřív znalost not než písmen. Od hudby jej na čas odradila přísná profesorka i divoká puberta, v níž vyměnil klavír za sportoviště. Na FF UK vystudoval jazyky, následné tlumočení jej zbavilo ostychu před obecenstvem. Muzika se mu do života vrátila – a vše jako by se propojilo v jeden celek. Od poloviny 80. let se zaměřil na hudební publicistiku, v níž jako scenárista a moderátor působí dodnes. S jedinou výjimkou, kdy v letech 1990–1991 spoluvytvářel s Václavem Havlem Hovory v Lánech a také s ním procestoval svět jako zvláštní rozhlasový zpravodaj.

Kromě uvádění významných koncertů či společenských událostí, jejichž výčet zahrnuje kromě LVHF např. festivaly jako Dvořákova Praha, Janáčkův máj (nově MHF Leoše Janáčka), Smetanova Litomyšl či MHF Český Krumlov, působí Jiří Vejvoda také jako televizní i rozhlasový autor a moderátor. Například od roku 1994 nepřetržitě zprostředkovává zdejším divákům Novoroční koncerty z Vídně, zatímco rozhlasové posluchače si ve spolupráci s Otou Nutzem získal cyklem Káva u Kische, který v letech 1990–2000 přivítal u mikrofonu pětistovku zajímavých hostů. Nově se Jiří Vejvoda uplatňuje na prestižních jevištích se svou talk show Příběhy v tónině života, při níž spoluúčinkují významní klavíristé jako Ivo Kahánek či Karel Košárek.

Jiří Vejvoda je rovněž autorem tuctu knih od cestopisů, jako Města z jiného těsta, po eseje o rozhlasech všech kontinentů vydané pod názvem Co vysílá svět. V médiích se uplatňuje též jako manažer (byl ředitelem MTF Zlatá Praha či Českého rozhlasu 2 – Praha) a člen kontrolního orgánu (je místopředsedou Rady Českého rozhlasu).