Hamburská Elbphilharmonie slaví rok. Herbert Blomstedt diriguje Mozarta a Brucknera

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Obrátíme-li se k existujícím nahrávkám, zjistíme mezi nimi neuvěřitelně široký rozptyl, sahající od briskního podání Rogera Norringtona (57 minut) přes Yannicka Nézet-Séguina (72 minut) až po Georga Tintnera (78 minut) a Rémy Ballota (87 minut). Hybnost či rychlost však nemusí znamenat uspěchanost a Herbert Blomstedt – dirigující jako obvykle bez partitury i taktovky – skladbu kaleidoskopické zvrstvenosti a komplikované členitosti, permanentní proměnlivosti hudebního proudu i kontrastnosti všech skladebných složek dokázal scelit gestem, neseným velkým smyslem pro architektoniku celku, takže posluchač nikdy neztratil pocit plynulého tahu.

Blomstedtovo podání se vyznačovalo koncentrací na detailní práci s rytmem, důrazem na dynamické nuance i čitelnost a transparentnost ve všech hlasech a nástrojových skupinách, významovým odstiňováním a zatěžkáváním jednotlivých dílčích epizod, motivů a sekvencí. Jeho pojetí se samozřejmě mohlo opřít i o tradičně spolehlivý, byť tentokrát nikoli zcela bezchybný výkon orchestru. Ale ani drobné nepřesnosti a nečistoty v sólových výstupech, jimiž byla poznamenána první a druhá věta, nemohly narušit celkový dojem velkolepé koncepce a přesvědčivého výkladu, spočívajícího v oné klasické uměřenosti, možná až puritánské věcnosti, při němž se leckterý brucknerián mohl cítit ochuzen o ty mystičtější a duchovnější stránky skladatelovy hudby.

Současně však Herbert Blomstedt odkryl v této rané verzi Třetí symfonie rysy, jež působí neobyčejně moderně: takřka kolážovité vrstvení s často ostrými střihy mezi stavebnými „bloky“ různorodého, mnohdy naprosto protikladného charakteru, uvolnění ohromné, až brutální, neurvalé síly, jež kupříkladu smyčce žene až na samu hranici nehratelnosti. Blomstedt svůj záměr vyhrotit všechny skladebné složky do maximálního kontrastu podtrhl zejména ve finální větě, v jejíž kaleidoskopičnosti však nejde o nic menšího než o celek, což se ukazuje mimo jiné v té pasáži, kde proti chorální melodii je vloženo téma tanečního rázu. Již současníci v těchto kontrastních tématech, stavěných bezprostředně proti sobě, spatřovali symbolické vyjádření protikladu pozemského a božského, meditaci o „media vita in morte sumus“ či slovy Lutherovými: „Mytten wir im leben sind mit dem Tod umfangen.“

NDR Elbphilharmonie Orchester, Herbert Blomstedt – Elbphilharmonie Hamburk 11. 1. 2018 (zdroj elbphilharmonie.de / foto © Daniel Dittus)

Herbert Blomstedt při svém čtvrtečním, dlouho dopředu vyprodaném koncertu znovu a k velké radosti hamburského publika přesvědčil, že i po svých devadesátinách zůstává „uprostřed života“, ve vynikající fyzické i psychické kondici. Jak jeho Mozart, tak především jeho Bruckner zanechaly v posluchačích hluboký dojem i potěšení z radostného „muzicírování“.

Byla-li na programu „výročního“ koncertu právě Brucknerova Třetí symfonie, ono „sinfonisches Sorgenkind“, s nímž se skladatel trápil po dlouhých sedmnáct let, lze v tom spatřovat určitou, byť jistě nezáměrnou symboliku, neboť shodou okolností týchž sedmnáct let, zahrneme-li ovšem i fázi plánování, potřebovala ke svému růstu také hamburská Elbphilharmonie. Toto „architektonisches Sorgenkind“, které během oněch nekonečně dlouhých let, kdy své „rodiče“ jen zlobilo a stálo neuvěřitelnou sumu peněz, až se k němu pomalu nechtěli znát, se nakonec – jako zázrakem – proměnilo v ono zdárné, radost rozdávající děcko, které lze jeho rodičům jen závidět, v obdivovaný architektonický skvost a vyhledávaný stánek hudby.

Elbphilharmonie Hamburk (zdroj pixabay.com)

Hodnocení autora recenze: 90%

 

NDR Elbphilharmonie Orchester
Dirigent: Herbert Blomstedt
11. a 14. ledna 2018 Grosser Saal – Elbphilharmonie Hamburk
(psáno z koncertu 11. 1. 2018)

program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie Es dur (K 543)
= přestávka =
Anton Bruckner: Sinfonie Nr. 3 d moll

www.elbphilharmonie.de

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat