Brucknerova Pátá v Hamburku k devadesátinám Herberta Blomstedta

1. 1
2. 2
3. 3
4. následující ›

„Wahnsinn,“ vydechla posluchačka za mými zády do ticha, jež se rozhostilo ve velkém sále hamburské Elbphilharmonie po závěrečném taktu „chorální fantazie“ Brucknerovy V. symfonie B dur, již na koncertu 11. června 2017 provedl orchestr NDR Elbphilharmonie pod taktovkou legendárního švédského dirigenta Herberta Blomstedta.

Posluchačka, jež svým bezprostředním „Wahnsinn“ (ve smyslu „úžasné!“) vyjádřila hloubku a intenzitu obrovského dojmu, který Blomstedtovo provedení na posluchačích nedělního koncertu zanechalo, bezděčně pojmenovala i cosi „šíleného“, co nás dnes na této symfonii fascinuje a co naopak Brucknerovy současníky provokovalo, odpuzovalo i děsilo, a to včetně jeho věrných žáků a vyznavačů. Ale i leckterý posluchač hamburského provedení Brucknerovy Páté mohl mít pocit, že dospěl na konec „šílené“, v expresivním smyslu odvážné, intenzivní a riskantní pouti, během níž mu bylo projít nejrůznějšími krajinami a zakusit při tom jak pocity radostného naplnění, tak nápory nejistoty, zda neztratil cestu, když byl po dlouhou dobu nucen kráčet, aniž by se cokoli – v konvenčním slova smyslu – „událo“. Ale pak byl vždy znovu stržen k další cestě, dokud nedospěl: od tajemných pizzicatových úderů ve violoncellech a kontrabasech adagiové introdukce po velebný chorál, vítězící nad chaosem světa.

To, co se poutníkovi – posluchači rozprostřelo mezi tím, představuje jedinečný zvukový obraz krajiny, z jejíž neustálých proměn a přechodů mezi hudebními plochami bojovného a energického vzruchu a vzepětí v drásavých a tvrdých úderech a klidným pianissimem melancholického lyrického zpěvu úzkosti, vzápětí groteskně persiflovaným, povstává zvukový dojem čehosi pradávného, až primitivního, avšak neobyčejně působivého, něčeho jakoby stále nehotového, co se opakovaně v různých obměnách a kontrapunktických imitacích vrací na svůj počátek. „Ursprung ist Ziel,“ chtělo by se zvolat s Karlem Krausem při poslechu Brucknerovy Páté, jež svou originalitou, kvůli níž si hledala cestu k posluchači ještě o něco déle a komplikovaněji než jiná skladatelova symfonická díla, ukazuje k novému typu hudby a současně představuje ohlédnutí zpět, jakousi sumu evropské hudební tradice: kompozici o umění kompozice.

To se názorně ukazuje v úvodu poslední věty, nepochybného vrcholu celé skladby, k němuž míří vše, co dosud předcházelo. Tu se nejenže shrnují všechny v symfonii uplatněné myšlenky (reminiscence na úvod vstupní věty i její hlavní téma, na téma Adagia), ale činí se tak způsobem, který evokuje začátek poslední věty Beethovenovy Deváté. Neobyčejně působivá kontrapunktika nalezne své uplatnění především v gigantické dvojité fuze, která ve finále, v němž se velkolepým způsobem sjednocuje nejen sonátová a fugová forma, nýbrž i hudební svět Bachův (melodika) a Beethovenův (forma), převezme funkci provedení. Tento kontrapunktický moment se v symfonii ukazuje i v širším významu, a sice tím, jak spolu témata a motivy navzájem korespondují nejen v bezprostředním dotyku, nýbrž jak opakovaně vstupují do nových vazeb i přes velké vzdálenosti.

Východiskem této koncepce je již zmíněná pomalá introdukce úvodní věty, v níž jsou exponovány téměř všechny motivy díla. Zprvu působí tyto částečně kontrastující hudební motivy a témata navzájem izolovaně a teprve při svých opakovaných návratech v dalších větách symfonie procházejí procesem transformace, který nakonec umožní vytvořit pletivo vztahů, z nichž povstává finálová věta, právem pokládaná za jeden z vrcholů symfonické hudby. Jako završení a současně vykoupení z předchozího kontrapunktického zmáhání hudebního materiálu působí závěrečný chorál, podle Brucknerova zápisu v partituře „Choral bis zum Ende fff“.

Pokud se posluchač v neobyčejně složité a hutné kompozici Brucknerovy Páté neztratil, a to dokonce ani ten, který se spíše než na samotný koncert vypravil na nedělní návštěvu Elbphilharmonie, jež se okamžitě po svém otevření v lednu tohoto roku stala nejlákavější turistickou atrakcí Hamburku, je třeba to přičíst především výkonu dirigenta Herberta Blomstedta, který je díky svému častému hostování u České filharmonie dobře znám i našemu publiku (naposledy však u nás hostoval bohužel již v říjnu 2013, kdy neopakovatelným způsobem řídil Beethovenovu Sedmou a Osmou symfonii). Recenzovaný nedělní koncert byl jedním z řady koncertů s identickým programem, které se na počest dirigentova blížícího se jubilea (narozen 11. července 1927) konaly nejen v hamburské Elbphilharmonie, nýbrž v rámci právě probíhajícího hudebního festivalu Schleswig-Holstein také v dómech v Lübecku, Rendsburgu a Neubrandenburgu.

Herbert Blomstedt po svém svižném příchodu na pódium, jímž nenechal nikoho na pochybách, že i ve svých devadesáti letech je ve vynikající fyzické i psychické kondici, hned od prvních taktů přesvědčil, že si uchoval neobyčejně plastické a čitelné dirigentské gesto, které vnímavého posluchače bezpečně, i když bez partitury i taktovky, provede skladbou, jež se ve své kaleidoskopické vrstevnosti a komplikované členitosti zdá upomínat na onu zprvu nepřehlednou, matoucí a obtížně čitelnou krajinu, jíž je třeba projít. Jeho gesto, formující a inspirující (ve vztahu k orchestru), ozřejmující a vykladačské (ve vztahu k publiku), není gestem na efekt, které by mělo poutat pozornost k osobě dirigenta, nýbrž gestem skutečné dirigentské osobnosti. Z Blomstedtova nenápadného a střídmého, vší extravagance prostého gesta lze „odečíst“ i jeho pojetí, v němž mu vše zůstává v klasickém řádu.