Hana Strejčková: Divadlo pomáhá oddat se fantazii a světu, kde převládá něha a krásno (1)

Divadlo pro děti od šesti měsíců. Jak může vypadat? Je vůbec divadlem? Jak dalece do něj tvůrce vkládá sám sebe? Začněme od základů…
Je všeobecně zažitý předsudek, že divadlo pro děti může dělat úplně každý a že to často znamená pitvořit se, snažit se zalíbit, pracovat někde na hraně kýče a nucené interakce jenom proto, abychom udrželi dětskou pozornost. Ale divadlo pro děti se dá dělat i tak, že jim představíme fantazijní svět, do kterého jim nabídneme dobrovolný vstup, a současně i možnost z něj kdykoliv odejít. Do takových představení jako je i BatoLaterna proto ani nejde nedat kus sebe. Je a jsou utkaná z představ a přání, z inspirace vším, co je okolo nás a kam se zahleděly oči a všechny smysly upřely svou pozornost. Základem jsou asociativní mapy, skicák plný kreseb a pozorování každodenního života. V případě BatoLaterny jsem na startovní čáře propojila čtvero ročních období s denními fázemi.

Příběh musí vždycky odrážet realitu, aby se v něm děťátko mohlo najít

Je důležité začít dětskýma očima, jejich pohledem?
Když jsem během příprav navštěvovala přítelkyně s batolaty, sledovala jsem, na co reagují. Když jejich maminka něco dělá, jestli chtějí pomáhat a zapojit se, co naopak nechtějí dělat, co je vytrhne z hašteření, co je rozptýlí, co upoutá jejich pozornost, k čemu se chtějí vracet. A to jsou všechno momenty, které si poznamenávám a významně napomáhají dramaturgickému konceptu a následně se z vypozorovaného stávají „metaforické bublinky“ a začne vznikat příběh. Pro starší děti takový, která má vývoj a řešení, pro miminka nebo batolata příběh, který netrvá příliš dlouho, není komplikovaný a odráží realitu, aby se v něm děťátko mohlo najít… Podstatné tak je, aby našlo něco, co ho zaujme: ať už je to rytmus, známá věc nebo kus oblečení, něco, s čím se dá hýbat, co se dá vzít do ruky… Tedy podněty k pohybu a zkoumání, které je motivuje například ke koordinaci rukou a nohou, ruky a oka, ke zrychlení v prostoru. Takže ačkoliv se může dospělému zdát, že svět, který předkládáme, je příliš srozumitelný nebo obyčejný, dítě stimuluje a je pro něj natolik vrstevnatý, že ho dokáže vnímat v souladu s obdobím svého vývoje.

Mění se vnímání dítěte tak výrazně a rychle?
Vidíme to třeba na „zkušebních batolatech“, která s námi byla na tanečním sále, a to v rozptylu od sedmi měsíců do tří let. Ta nejvytrvalejší s námi začínala v sedmém měsíci a došla do devátého – desátého a my jasně vidíme, že se její reakce proměňovaly a nyní reaguje na další vrstvy představení. To je ale dáno i přechodem ze zkušebny na jeviště, kde se naplno rozvinuly animace, mapping, světla, plnohodnotné nazvučení a další roviny. A také jsme zjišťovali, jestli jsou vlastně batolata schopna si něco pamatovat, a dokonce přenášet dál, což se nám také potvrzuje, ale samozřejmě to nemusí platit všeobecně. Z jejich reakcí usuzujeme, že něco v paměti ulpívá.

Vlastně jsme si vysvětlili, že to je opravdu divadlo, i když si je tak malinký divák pravděpodobně do dospělosti nebude pamatovat.
Mám pocit, že ani dospělý divák si nepamatuje, co všechno viděl. Položme sami sobě otázku, které představení jsme viděli před dvaceti, deseti, pěti lety? Kdo z nás si pamatuje zážitek z návštěvy divadla v dětství? Divadlo pro nejmenší věkovou kategorii určitě divadlem je, i když se někdy neplánovaně o trochu dřív promění v batolecí mumraj. Je to ale plnohodnotné divadlo se všemi svými prostředky komunikace, a tím, že je pro děti a ještě menší děti, o to těžší je to disciplína.

V čem je to nelehké?
Všichni, kdo to myslí s dětským divadlem vážně, ví, jak je někdy zapeklité hledat k tématu klíč. Když opominu inscenační přípravy a realizaci, tak další výzvy přicházejí se samotnými diváky, protože pro ty nejmenší je divadlo novinkou a nemají žádné zábrany. Je zajímavé během BatoLaterny sledovat děti rodičů, kteří jsou „odolnější“, kteří sice vnímají, že dítě už chce k nám do prostoru, ale dokážou je namotivovat ve stylu Pojď, ještě se podíváme, co bude dál nebo ho jen nakrátko „vypustí“, děťátko vyzkouší nějakou rekvizitu, ale vrátí se. Když pak tyto děti pustíme do herny, která na představení navazuje, mají pak perfektní přehled o všem na scéně a jsou nadšené. Najednou si ještě větší blízkost začnou až euforicky užívat a je to jako katarze, kterou známe z klasického divadla. Tím, že dítě všechno zná z představení, stane se po něm právě on pánem toho místa s pocitem, že je tady doma. A to je moc dobře, zážitek se pozitivně propisuje do paměti. A tímto si může i po letech pamatovat pocit – dokonce konkrétní pocit z návštěvy divadla.

Možná jsme měli především říct, že u tohoto typu divadla se počítá s tím, že batolata vstupují pod dohledem rodičů na scénu, mohou se dotýkat rekvizit, dokonce je to žádoucí a po skončení hlavní části představení pokračuje herna, kdy mohou na scénu všechna. Jak dalece se zapojují?
Mnohé děti do prostoru jeviště vstupují, aniž by potřebovali rodiče! Jsou samozřejmě děti, které by třeba maminku na jevišti chtěly a nejdou bez ní, ale většina bez bázně jde. První vyrazí okolo desáté minuty s prvními „kapkami deště“ a díky těmto dobrodruhům se ostatní postupně osmělují. Dalším mezníkem jsou „Kachničky“. Dnes na značkách na jevišti vydržely 5 vteřin a zmizely. (V představení BatoLaterna jsou důležitou rekvizitou malé plyšové kachničky, které tanečníci uvedou na scénu – některé jsou připevněné ke stužce, aby mohly plout prostorem, a jiné volné. Protože děti mohou vstoupit na jeviště, mohou se i kdykoli zmocnit rekvizit, a scéna, kdy se poprvé plyšové kachničky objeví, je velmi stimulující, pozn. red.) Tanečníci zažili horkou chvilku, jak odtančit další choreografii bez kachniček, protože je také zásada, že dětem nic přímo z rukou neberou, ale zkoušejí se s nimi všelijak domluvit.

Jdou děti do prostoru, do interakce s performery opravdu vždy?
Z mé zkušenosti se tomu tak děje. Vždycky zareaguje dítě, které nemá pocit nějaké hranice, možná ještě ani takový pud sebezáchovy, že by se nevydalo do prostoru, který nezná. Přirozená zvídavost a potřeba objevovat je tak silný motor, že jdou. Jen co zahlédnou něco zajímavého na jevišti, okamžitě k tomu běží nebo lezou. Díky tomu vznikají další roviny, jak děti mile překvapovat, jak jim předměty postupně objevovat. Včera se stalo, že jsme zkoušku s diváky málem neodehráli, protože už na začátku představení děti opanovaly všechny viditelné rekvizity. Co je fascinuje, za tím si jdou. A já jsem samozřejmě ráda, že je fascinuje vlastně úplně všechno, ale klade to nároky na tanečníky, a hlavně na způsoby, jak si nezbytné objekty zase od dětí půjčit zpátky. Kachniček už máme tři druhy. Jedny jsou suchým zipem připevněny na předměty, jedny na stužce a třetí řada vznikla právě pro ručičky dětí. A ještě budou záložní poschovávané v prostoru, kdyby náhodou nastala situace, že není vůbec žádná na dosah.

Divadlo pro malinké diváky je tedy přímo založené na tom, aby se děti skrze své zapojení rozvíjely?
Ano, ti starší se samozřejmě učí, že se v divadle sedí a dívá a pak si teprve hrajeme. Ale u těch maličkých naopak podporujeme jejich samostatnost a až nezávislost. Některé děti se totiž vyburcují k neskutečným výkonům, třeba se plazí přes celou diagonálu jeviště, protože vidí rekvizitu, na kterou si chtějí sáhnout nebo rovnou vzít. V každém dítěti představení probouzí nějakou osobní touhu a motivaci, která ho povzbudí k dalšímu objevování. Ano, je to primárně divadlo, estetická disciplína, ale současně je podnětná a edukativní, výchovně rozvojová. I když my nevychováváme, my skrze divadelní prostředky „dávkujeme“ podněty, vychovávat a hlídat pak musí rodiče.

Nehrozí, že se z toho stane šablona, protože máme živý element, a to dítě, které je naprosto, ale naprosto neodhadnutelné.

Jakou roli hraje v přípravě představení psychologie? Je možné vysledovat, jestli si děti pamatují, co zažily, a jak dlouho?
Při vývoji BatoLaterny jsem mohla pracovat i s batolaty psychologů a psychoterapeutů, konzultovali jsme přístupy, hypotetické reakce jiných dětí než jejich. Pro sebe jsem si to pojala trochu jako výzkum, ale stále v mezích umělecké tvorby. A jestli si to děti opravdu pamatují? „Naše“ přední „zkušební batole“ Beátka vykazuje znaky, že si pamatuje jednotlivé scény od zkušebny až na jeviště, a to samozřejmě „nechodila“ stále. Známe její reakce ze začátku zkoušení a poznáme, že některé rekvizity už zná a ví jak na ně. Ale například s využitím video-mappingu (v hantýrce tvůrců „baby mappingu“) a projekcí, s hudbou se jí spojuje obrázek v pohybu, rekvizita, rytmus a akce a její vnímání třídí, čemu se věnovat a posouvá se zase dál. Je jisté, že si pamatuje, co už viděla, a dokonce vřele reaguje na nás ze zkušebny. Je samozřejmě otázka, co si bude pamatovat za měsíc nebo za několik let. Pro děti, které ale v divadle „vyrůstají“, je to od začátku života něco naprosto přirozeného. Jsou už důkazem, že díky zážitku dojmy přetrvávají a ukládají se. Můžeme založit ohniskovou skupinu maminek, které by chodily s dětmi pravidelně a mohli bychom sledovat dlouhodobější dopad divadla nebo BatoLaterny, nebylo by to vůbec marné. (smích)

Co všechno musí být v představení dané jako pevná struktura, aby se pak nerozsypalo do improvizace?
Je zcela zásadní, aby tanečníci, herci, mimové, zkrátka interpreti následovali a spoluvytvářeli naprosto srozumitelnou a jasnou pohybovou stopu celé inscenace. Tím, že se pohybuji hlavně v oblasti nonverbálního divadla, je pro mě nositelem významu fyzická partitura na základě pevné struktury ve shodě se zamýšlenou koncepcí. Aktéři prostě musí vědět, odkud a kam jdou, proč tam jdou, jaké mají hudební značky, o co se mohou opřít v prostoru, kde jsou tzv. bezpečné zóny, a aby všechno, co můžeme připravit a mít pod kontrolou, se stalo samozřejmostí. A pak by ani nemělo hrozit, že se z toho stane šablona, protože máme ještě živý element, a to dítě, které je naprosto a zcela neodhadnutelné. Ačkoli se může délka zkoušení zdát velkorysá, já tomu oponuji. Divadlo pro batolata potřebuje opečovávat, dopřát si čas na poctivou a pečlivou přípravu. Když přeskočím úvodní fázi mimo zkušebnu, tak jsme nejprve zkoušeli a vyvíjeli situace v prostoru („metaforické bublinky“), pak jsme důležité části fixovali, propojovali a znovu testovali a během toho jsme ještě brázdili oblastmi, jako je psychomotorický vývoj dítěte do tří let, a pracovali se strategiemi, jak komunikovat s batolaty, s rodiči, co v případě interakce s dětmi, co se stane, když se připlete dítě pod ruku, ale i s tím, jak chytit a přenést batole, jak hezky doprovodit tříletého k rodiči, jak se zachovat v případě pláče v publiku atp. Bezprostředním reakcím nezabráníme, ani nevíme, v jaké náladě dítě do divadla přijde, zda je ospalé, nebo špatně probuzené, hladové apod. Počítáme se vším, jsme otevření a myslím, že minimálně v základu i připravení, aby se představení do improvizace nerozsypalo.

Dva až tři interpreti jsou ideální počet?
Ano, za mě je číslo tři ideální, panuje mezi nimi vzájemná podpora, mají přehled o prostoru a mohou se doplňovat, pokud by jednoho najednou zaměstnalo batole. V našem případě interpreti vědí o akcích svých kolegů, aby v případě nepředvídatelných změn mohli zastoupit a udržet choreografii nebo situaci v jednom či dvou.

V případě BatoLaterny dva interpreti nemají děti, třetí je má. Je to pro něj výhoda?
Myslím si, že v našem týmu nejde o disproporci. Všichni tři mají k dětem i sobě navzájem vřelý vztah. Otcovské zkušenosti jsou výhodou v tom, že oba kolegové se na něj mohou případně plně spolehnout, ale taková situace zatím nenastala a všichni si dosud poradili opravdu krásně. Jinak jsme poctivě trénovali nošení miminek, úchopy, odevzdávání… A co se týká tvorby, myslím si, že to není o počtu dětí, ale o nastavení člověka. Jak pracujeme s dětským pohledem na svět, jak jsme otevření, jestli si umíme ze sebe dělat legraci, a to je také zásadní, jestli jsme schopni si ještě hrát. Nemyslím být infantilní, ale hrát si.

Jaký je v tom rozdíl?
Že i hra se dá brát vážně, ve smyslu věřit jí a vstoupit do smyšleného světa a ten zkoumat. Věřit tomu, že se třeba deštník může změnit v hnízdo, ve kterém sedí dešťová kachnička na vajíčkách, aby brzy vyvedla mladé. Dospělý se pod deštníkem schová před deštěm, my jej ale otočili, abychom vytvořili bezpečí pro kachní maminku, které déšť nevadí. Motivy bezpečí, ochrany, zrození, kouzelné všednosti se vynořují v celé „dějové“ linii. Symboliku a psychologické podtexty potřebují spíš hloubaví dospělí, my jsme si ji pojmenovali jako poetickou batolecí logiku, která z reality ústí do moře fantazie a odtud se po oceánských proudech plaví dál. Odkazuji například na Friendly Floatees, které mě inspirovaly.

U batolecích divadel je pro mne velice důležitá homogenní skupina.

Jak performeři zvládají interakci? Dokážeš si vždycky vybírat takové, kterým to s dětmi půjde?
Zase jsme u těch předsudků. Mnoho lidí si myslí, že mohou hrát pro děti, ale najednou zjišťují, že to není jenom o kvalitě výkonu. Že nejde jen o to být dobrý ve své profesi, v taneční technice, v manipulaci s objekty, o hereckém výrazu a rytmice, ale že to současně je i o vztahu k dětem a ostatním partnerům na jevišti. U batolecích divadel je pro mne velice důležitá homogenní skupina. V průběhu cesty se může zjistit, že ne všichni mají ty správné předpoklady, anebo sám performer přijde na to, že je to pro něj příliš mimo vlastní cestu a přestane ho zkoušení naplňovat. A pak, kdo se rád drží pouze nazkoušeného tvaru a necítí se dobře v improvizaci, tady příliš neuspěje, protože nutnost improvizace či spontánní reakce nastane pokaždé. Už jenom to, že člověk vezme ohled na miminko, které se mu batolí pod nohama nebo mu vezme rekvizitu a musí se s tím vypořádat. Pro někoho to může být nekomfortní a já to respektuji.

Máš nějakou hezkou vzpomínku, zážitek ze zkoušení?
Například na výběr míčů, které vedle toho, že je děti opravdu milují, nám symbolizují vzduch a podzim a putují prostorem jako foukání větru. Postavili jsme na zkušebně před batole asi osm typů míčů a batole naprosto okamžitě sáhlo po modrém míčku velikosti tak akorát do dlaně. A to jsou typově právě ty míčky, které se sypou z kouzelného melounu, který pomyslně odemyká hernu. Hezky se vzpomíná i na zkoušení choreografie s ponožkami. Předobraz vznikl dlouho před samotným zkoušením přímo s batolaty. Naše hra byla tehdy mnohem delší, ale dodnes mě ta vzpomínka baví a usmívám se. Výzvou pro mě a dvě „půjčená batolata“ byly totiž jen ponožky a očekávání, co všechno s nimi dokážeme. Bylo zajímavé, že batolata sama přicházela na to, že ponožky sice patří na nohy, ale že jdou natáhnout i na ruce, ale že pak už to není ponožka, ale loutka, nebo maňásek a na hlavě panenky se pak mění v čepici a v ruce na mošničku na drobnosti atd. A zábavný byl i překlad batolecí hry do fyzické partitury pro dospělé, abychom neparafrázovali něco, co je kouzelné na dětech. My nepředstíráme, že jsme batolata, jsme tam jako dospělí lidé.

Právě – kdo jsou naši tři hrdinové?
Jsou to tři bytosti s klíčem do fantazie, pro někoho tři oživlé hračky, rozhodně jsou to průvodci v dětském světě. Jako první vchází Panenka se svým světýlkem a „usínáčkem“ (kachničkou) a s ní zahajujeme cestu v čase, hezky pomalou a seznamovací, i proto se v první kapitole teprve rozednívá a naše postavy se probouzejí do nového dne.

Obecně a stručně: Panenka se stará, aby měla vše krásné, jemné a milé, Rošťák je jako proud energie a Popleta potřebuje na vše svůj čas, protože rád zkoumá a experimentuje. Charaktery postav se pak zrcadlí v choreografiích, Panenka tančí na špičkách, Rošťák neposedí a Popleta pracuje v akrobacii s proplétáním a kroužením.

(dokončení zítra)