Mime and Dance, Dance and Mime – festivalové střípky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Přijedete-li vlakem za tmy, vystoupíte patrně jen sami ve dvou s průvodčím, který s vámi čas od času povzbudivě promlouval, když lokálka uháněla potemnělými hlubokými lesy. Z nádraží nezabloudíte, jedna část se noří do tmy, na druhé straně povzbudivě teple svítí město. Je po deváté a v ulicích ticho, až se cítíte jako narušitel a proklínáte hluk koleček vlastního kufříku. Světlo vás vede dál a s ním i šíp radniční věže jako kompasová střelka a hned vzápětí i monumentální věž kostela. Kde ten se tu v tak titěrném městečku vzal? Nízké domky jsou schoulené k sobě jako kuřátka, pomrkávají teplýma očima a ukazují cestu na náměstí. Není to pohádka? Nepřekročili jsme náhodou kořen stoleté borovice a hranice času a prostoru? Ale kdepak. V té tišině světa, která láká pokleknout i před zavřenými dveřmi chrámu, bují totiž festivalový život. Tohle je Polička a koná se tu desátý ročník Mime Festu.
Mime Evening (Mime Fest 2021, foto Tereza Jiroušková)

Je to kuriózní, vydat se napoprvé na tuzemský festival až v desátém roce jeho existence. Kromě toho se letos stále ještě pohybujeme v době covidových protipandemických opatření, ačkoli se na krizi snadno zapomíná v místě, kde se zdá, že nikdy žádná nebyla a není. Loňská edice festivalu byla odkázána na česko-slovenskou spolupráci, v letošním roce se objevili znovu i zahraniční hosté, ale vesměs ti, kteří pobývají a hostují v tuzemsku a jimž účast na festivalu nezkomplikuje už tak komplikovaný život. Z původně plánovaného seznamu účinkujících zůstalo jediné jméno, jinak trvající pandemie vše opět oddálila a nechává další příslib k příštímu roku. A tak je vlastně trochu těžké si představit, jak dalece se průběh liší od „normálu“, jak dalece jsou aktivity přece jen utlumené. Víme, že program nevyužily z bezpečnostních důvodů školy, které by jinak byly i důležitou cílovou skupinou doprovodných workshopů, festival si přitom na spolupráci s nimi zakládá a některé jsou jeho trvalými partnery. Ale pro jednotlivé zájemce proběhly intenzivní workshopy s tuzemskými umělci. Kam všude by ale ještě festival expandoval a infiltroval, kdyby ve vzduchu nevisela omezení? To asi budeme muset prozkoumat jedině tak, že na něj začneme jezdit pravidelně. Tak jen pár střípků a dojmů z návštěvy jednoho z nejútulnějších festivalů ever…

Debris Company: WOW! (Slepá mapa světa), foto Juraj Chlpík

V prvním festivalovém večeru přijala pozvání slovenská Debris Company s inscenací WOW! (Slepá mapa světa). S tímto projektem hostovali před několika lety také v Praze, současně v rámci PQ a festivalu Hybaj Ho! ve Studiu ALTA, a je stále stejně živý a vzbuzuje stále podobné otázky, dnes možná ještě naléhavěji, protože několik krizí minulých let a čerstvě pandemie se stala pro mnoho z nich katalyzátorem. Někdejší recenze platí i dnes, ale dlužno podotknout, že zmiňovaný text Eugena Gindla je vlastně báseň a že ona byla prvotním impulzem ke vzniku inscenace. Asi není přesné říkat, že je jejím scénickým ztvárněním, protože to by zase nadřadilo literaturu divadelnímu tvaru, ale je v každém případě zásadní. A snad i trochu mění úhel pohledu, pokud se na dílo díváme s tím, že verše byly první a hlavní materie, a ostatní konstrukce, hudby, vizuálu i pohybu, vyrostla až na nich. Jednotlivé scénické obrazy nesou názvy slok – Abstract, Holocén, GoldenAge, TheLegology, StupidityBoom, ProGnosis, ColorSlide, RedSpot, PornoGraffiti, CyberKlip, VirtualZoom, Decrescendo, Catharsis, Impromptu in Green (která je jediná přemístěna, v básni je třetí v pořadí). Název skladby je skutečně WOW! a navíc má v závorce podtitul: Úsporná správa o krátkom pohostinskom vystúpení súboru Homo sapiens sapiens na planéte Zem a je datovaná dokonce již v květnu 2001.

Procházíme silnými vizuálně hudebními obrazy od úsvitu vesmíru k opanování světa člověkem, ačkoli jistě ne v tak doslovném slova smyslu. Vedle šeptajícího hlasu, který odříkává slova básně, musí divák zapojit imaginaci a dát výsostně výtvarným obrazům, které před sebou má, smysl i vlastním úsilím. Některé jsou jednoznačné, z prvních vskutku dýchá zrození vesmíru a formování slunečních soustav, po ty dva roky mi v paměti zůstaly i záblesky z projekcí mikroskopických živočichů nebo obraz rotující kosti. V některých částech vyvstává do popředí intuitivní vnímání symbolů barev nebo se hlásí o slovo pouhé uchopení minimalistického a expresivního pohybu. Mezi interprety Stanislavou Vlčekovou a Danem Račekem se vznáší nehmotné napětí, jak ve chvílích individuální existence, tak partnerské interakce, ačkoli choreografie není hlavním prostředkem, tím zůstává kostým a scénografie. Výraz v těle a napětí, soustředění a vnitřní ponor, vše funguje i v odlišném prostředí. Pro úplný dojem, kdy měl divák pocit, že ho vesmír a hvězdy pohltí a sám se stane součástí toho surreálného obrazu, však byl příznivější okleštěný prostor někdejší ALTY a i menší auditorium, kde interpreti byli na dosah. Nepochybně i bratislavské domovské prostory Debris jsou spíše studiového typu. Divadelní architektura patří své době a jejím prostředkům, to se ukazuje dnes a denně. Pro multimediální divadlo dimenzované na menší prostor, a úplný zážitek z něj, musíme jít k interpretům blíž a nesmí nás od nich oddělovat forbína, musíme se stát součástí jejich světa a použitá média mít nejen před očima, ale i kolem sebe. Ale takové nuance asi vnímá jen divák, který má šanci vidět jeden projekt v různých prostředích a je to záležitost spíše k zamyšlení než k hodnocení. Jsem ráda, že projekt WOW! si zase našel cestu k českému divákovi, protože ani po několika letech neztratil svou působivost. Jestli jste to ještě neudělali, přečtěte si také rozhovor s režisérem a zakladatelem souboru Jozefem Vlkem.

Debris Company – WOW! (festival Mime Fest 2021, foto Radek Jílek)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments