Händelův Rinaldo – dnes 300

Dnes přesně před třista lety zažil Londýn velkolepou premiéru italské opery mladého Sasa Georga Friedricha Händela s názvem Rinaldo. Italská opera neměla v Anglii v této době zdaleka na růžích ustláno a veřejnost na ni nahlížela zpočátku se zjevnou nedůvěrou. Na podzim roku 1710 se ředitelem Queen´s Theatre na Haymerketu stal dramatik Aaron Hill (1685–1750), které mu se zároveň podařilo získat výluční právo na provozování operních produkcí v Londýně. Nastal tedy ten správný okamžik pro rozhodující triumf italské opery.

Queen’s Theatre Haymarket Londýn

Aaron Hill byl bezesporu skvělý obchodník a divadelní manažer. Věděl, že se musí vypořádat s více či méně skrytou averzí vůči italskému živlu, že Londýn je hudebně poněkud zaostalý a že by nebylo dobré zcela ignorovat anglickou divadelní tradici. V témže roce opouští stejně starý Georg Friedrich Händel italskou půdu, aby nastoupil službu kapelníka u dvora hannoverského kurfiřta Georga Ludwiga. V Německu se však Händel příliš nezdržel a odcestoval v listopadu 1710 na studijní cestu do Londýna. Předmětem Händelova studia v Londýně byly však patrně především obchodní možnosti uplatnění jako operního skladatele a Aaron Hill rozpoznal v mladém ambiciózním skladateli toho správného muže pro své záměry a oslovil ho se zakázkou na velkou italskou operu seria. Händel byl ve svých šestadvaceti letech již zkušeným operním skladatelem ověnčeným vavříny italských úspěchů, které slavil v Římě, Neapoli a Benátkách – tedy v nejdůležitějších hudebních centrech své doby. Händelův umělecký životopis byl Hillovi tou nejlepší referencí a nemusel se obávat, že by jeho hudba nedokázala zaujmout posluchače. Důležitá však byla také volba libreta a jeho zpracování. Hill zvolil prozřetelně téma kouzelnické opery, zřejmě s vědomím, že kouzelnická a čarodějnická témata jsou jednak divácky vděčná a jednak mají hluboce zapuštěné kořeny v anglické dramatické tradici a jsou významně zastoupena i v tvorbě jediného domácího skladatele, který se systematicky věnoval hudebně-dramatickému žánru. Henry Purcell, který byl sice již 15 let po smrti, se tak se svými semi-operami stal významným spojencem tandemu Händel – Hill na cestě k úspěchu.

Nicolas Poussin: Rinaldo a Armida

Aaron Hill nejdříve vyhotovil anglickou skicu libreta Rinalda, která se inspirovala slavným renesančním eposem Torquata Tassa Gerusalem liberata (Osvobozený Jeruzalém), v jehož čtvrtém zpěvu vypráví básník o lásce saracénské kouzelnice Armidy ke křižáckému rytíři Rinaldovi. Poté se ujal pera libretista Giacomo Rossi, který ve chvatu napsal finální italskou verzi.

Nepředstavitelné je tempo, v jakém tehdejší operní produkce vznikaly, pokud si uvědomíme, že od okamžiku zrodu myšlenky na uvedení Rinalda (kdy nebylo napsáno jediné slovo libreta a jediná nota partitury) až po premiéru neuběhly více než tři měsíce, ve kterých muselo dílo vzniknout, museli být angažováni zpěváci, vyrobena výprava a dílo bylo třeba nastudovat. Na zkomponování samotné hudby zbyly Händelovi pouhé dva týdny. Giacomo Rossi vzpomíná na spolupráci s Händelem slovy: Mr. Hendel, the Orpheus of our century, while composing the music, scarcely gave me the time to write, and to my great wonder I saw an entire opera put to music by that surprising genius, with the greatest degree of perfection, in only two weeks. U řady árií Händel použil v souladu s dobovou praxí buď hudební materiál starších děl nebo kompletně převzal celé části. Domnívám se, že důvody pro tento postup byly však jiné než časové. Händel nedostatkem invence a řemeslné zručnosti určitě netrpěl a nebylo tedy pro něj z praktického hlediska rozhodující, zda napíše árii novou nebo přepracuje starší. Daleko podstatnější byl pro něj účinek na publikum, který měl u svých starších kusů vyzkoušený a tak prostě vsadil na osvědčení „hity“, z nichž dnešnímu publiku nejznámějším je bezpochyby árie Almireny „Lascia ch’io pianga“ ze 2. dějství (původně v opeře Almira z roku 1703). Na druhou stranu Händel přepečlivě vypracoval nové árie jako je Rinaldova „Cara sposa“, která svým nádherným kontrapunktem společně s předchozím tancem fúrií evokuje svět Purcellových semi-oper.
Nicolo Grimaldi

Pro premiéru se podařilo získat řadu hvězd tehdejšího operního nebe a Londýn tak mohl slyšet slavné kastráty Nicoliniho (Niccolo Grimaldi), Valentiniho (Valentino Urbani) a řadu dalších slavných jmen. Pro dnešního posluchače je pozoruhodný fakt, že Händel nikdy do svých oper neobsazoval hlasový obor, který v současnosti označujeme jako kontratenor a hojně se uplatňuje pro role určené kastrátům. Händel (ale i většina operních skladatelů jeho doby) považoval očividně falsetisty (kontratenoristy) za nevhodné pro operu a pokud neměl k dispozici vhodného kastráta, obsadil mužskou roli ženou. To byl i případ role Goffreda (generál křesťanské armády), kterého zpívala při premiéře altistka Francesca Vanini-Boschi.

Úspěch Rinalda byl triumfální a premiéra posluchače uchvátila nejen nádhernou hudbou, ale i oslnivou výpravou s řadou scénických efektů, jako létající draci nebo živí ptáci ve scéně odehrávající se v zahradách čarodějnice Armidy. Autor hudby se pak sám prezentoval virtuózními cembalovými kadencemi, z nichž jedna se zachovala jako součást árie Armidy v závěru 2. dějství „Vo´ far guerra“. Rinaldo doslova otevřel Händelovi dveře do Anglie a byl bezpochyby jedním z motivů jeho rozhodnutí usadit se zde natrvalo, což učinil hned v následujícím roce po krátkém návratu do Hannoveru.

 

Autor je uměleckým šéfem souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na