Haydnův humor – chaplinovská zakopnutí?

Texty Ivana Medka (34)

Každý, kdo píše o hudbě nebo ji vykládá, je občas v pokušení věnovat se hudebnímu humoru. Málokdy to dopadne dobře. Ivanu Medkovi se to v jeho pořadu pro Divadlo hudby podařilo. V květnu 1965 jej věnoval Haydnovým symfoniím, které je tak těžké zahrát, aby vyzněly tak, jak opravdu mají…
***

Duchaplný humor Josepha Haydna
Mluvit o humoru v hudbě je těžké. Člověk sedí a přemýšlí, nic ho nenapadá. Před chvílí ještě poslouchal hudbu, která mu připadala nesmírně zábavná, chytrá, duchaplná a veselá. Ale popisovat slovy hudební vtip, to je totéž, jako se snažit někomu vyložit kreslený vtip. Nebo člověku, který nezná třeba Chaplina, popsat, co Chaplin dělá, jak klopýtl, jak mu upadla hůlka, jak stále znovu zakopává o stejný kámen atd. Zkuste to někdy a uvidíte, že se váš posluchač nebude vůbec smát a bude se trochu udiveně dívat, proč se tolik smějete vy. Bude si určitě myslet, že to trochu přeháníte, a bude vám rozumět teprve tehdy, až se sám půjde podívat. Pak se znovu sejdete, budete třeba ve společnosti někoho třetího vzpomínat na film, který oba znáte, a zase se bude vám oběma divit ten třetí, protože zapomene, že se nesmějete tomu, co si vypravujete, ale tomu, co jste prožili, čeho jste oba byli svědky. Humor je totiž věc, která musí být prožívána přímo a bez prostředníků. Když už pro nic jiného, tak především proto, že v humoru hraje hlavní roli moment překvapení a prudkého kontrastu. Když vám bude například někdo vyprávět o tom, že slyšel moc dobrou zpěvačku krásně zpívat jednu písničku za druhou a písničky pěkné a líbezné, až se najednou zpěvačka zakoktala, a trvalo jí chvíli, než se dostala zpět do role, možná že se nebudete smát, ale bude vám jí spíš líto. Kdybyste ale byli při tom, smáli byste se i při té lítosti.

A ještě pro spoustu dalších podobných věcí se o humoru v hudbě mluví a píše těžko. A přitom je humor v hudbě doma už od jejích začátků. Od těch časů, kdy člověk přišel na to, že si může z rohu třeba krávy udělat takovou troubu, na kterou se dá zahrát i nějaká písnička, ale zároveň se může napodobit bučení té krávy. Pak už si dělali lidi instrumenty sami, ale pořád shledávali velmi zábavným napodobovat zvuky. Různé – zvířata, pochodující vojáky, déšť, oheň, bouřku, řeku, moře, vítr, klekání a bezpočet dalších až po sirény, ať už jako mořské panny, nebo ty lodní a protiletecké. Přirozeně, vždycky to nejsou vtipy. Někdy je to moc vážné. Ale je-li takový prvek užit jako moment určitého překvapení, pak už je to vlastně základ hudební anekdoty. A nemusí to být jen zvuky. Může to být i jejich pravý opak. Jak to? To je přece jednoduché – ticho. Úplné ticho. Prostě pauza. To je v hudbě jeden z nejvyzkoušenějších vtipů. Protože hudba probíhá v čase a její rytmus je tak podobný rytmu lidského organismu, každé přerušení a změna je vlastně něco podobného jako to Chaplinovo klopýtnutí. A navíc rytmus hudby a zejména klasické hudby má v sobě určitý přesný a přísný řád a kázeň. Jsme-li schopni řád tohoto rytmu poslouchat a ztotožňovat se s ním, okouzluje nás jeho náhlé přerušení, stejně jako okouzlil diváky na jedné slavnostní vojenské přehlídce před několika lety případ malého, mnoha řády vyznamenaného generála, který v čele své jednotky zakopl před tribunou o šavli, zamotal se a sedl si.

A takových zakopnutí je spousta právě v díle Josepha Haydna.Byl to člověk spokojený, dařilo se mu dobře u knížete Esterházyho i v Londýně, byl šťastný, když dostal od Napoleona při okupaci Vídně ke svému domku čestnou stráž, přestože to už byl starý a brzo pak umřel. Tedy ne z té stráže, ale zřejmě proto, že už napsal všechno, co napsat měl, a to, co napsal, bylo dobré. Měl takový dobrý pocit, že se mu v životě podařila spousta věcí, o kterých jako malý kluk v otcově kolářské dílně ani nesnil. A měl určitě radost, že hodně lidí rozveselil, i když žádného nikdy vědomě neurazil a nerozzlobil, protože přece nebyl žádný revolucionář, ale vždycky spořádaný, klidný a spořivý člověk. A ještě něco? Ale ano, byl duchaplný. Ale to byla snad jeho povinnost. Zaprvé se to naučil, protože se celý dospělý život pohyboval mezi bohatými, dobře vychovanými lidmi, a ti se umějí alespoň duchaplně tvářit, a kromě toho bychom neměli zapomínat, že byl geniální. Jednak je to obecně známé a za druhé se o tom za chvíli znovu přesvědčíme. A pak to můžeme třeba vypravovat přátelům, kteří dnes zapomněli přijít, aby nezapomněli, že hudba je tady nejen proto, aby se o ní převážně vážně uvažovalo, ale taky proto, aby z ní lidé měli radost.

Vždyť Haydn kvůli tomu napsal například víc než 1000 instrumentálních skladeb. Humoru je asi nejvíce v symfoniích. Jsou k tomu největší předpoklady v instrumentačních možnostech a anekdoty se vůbec líp vypravují ve větší společností. Máme tady dneska čtyři. Symfonie. Jsou srovnány obráceně. Od starších k mladším. Symfonie Es dur má číslo 103 a podtitul „Paukenwirbel“ – „S vířením kotlů“. Začíná vlastně opravdu vážně. Zdálky se ozve hučení hromu, temný úvod dechových nástrojů zní hymnicky a vznešeně a náhle tu je Allegro, živé, brilantní, roztančený motivek se několikrát opakuje, jako by nás znovu a znovu chtěl ujistit o svém právu na existenci. I vedlejší téma není lyrické, ale hravé, stejně jako provedení, které je ovšem přerušeno opět tím hrozným hukotem bouře tympánů. Allegro to ovšem musí v této klasické sonátové větě vyhrát, i když se „víření kotlů“ objevuje ještě jednou v kodě. Volná věta je rozvinutá písňová forma, naplněná hudební invencí, vynalézavostí harmonickou a instrumentační. Menuet je vlastně taková malá groteska, žert, opravdu už skoro scherzo, trochu jako hudba ze snu. Finale, po kratičké fanfárce lesních rohů proletí jako v opojení. Tohle je skutečně duchaplná hudba, její vtipy mají vznešenost, kterou by určitě ani Haydn sám slovy nedovedl vyjádřit.

Hodiny, to je v tomto smyslu totéž, jenže je to úplně něco jiného. Totiž ta symfonie, které se říká Hodiny nebo Zvonková. Je v tónině D dur a má číslo 101. Stejně jako předchozí Es dur, vznikla v Londýně. Má tak pomalý úvod a pak skvělé a na hraní moc těžké Presto. Ve střední části první věty, v provedení, je polyfonie psaná tak lehkou rukou, že si ji nikdo ani neuvědomí. A to je velký kumšt. Podle druhé věty se celá symfonie jmenuje. Nad pravidelným, neměnnými kroky kráčejícím cvakotem hodinového stroje, se klene kouzelná melodie, procházející v průběhu věty neméně kouzelnými variačními proměnami. Ale to není rytmus stroje, to je stroj převedený do lidských dimenzí. Stroj živý jako lidské srdce. Zahrát tuhle větu dobře je moc těžké. Protože to musí být pořád úplně lehké, pravidelné a živé. A musí v tom být velký smysl pro kulturu zvuku a stavbu frází. Ostatně totéž platí o dalších větách – Menuetu, v jehož triu mají houslisté příležitost ukázat svoji virtuozitu, a právě tak o Finale. Jsou to vlastně variace a rondo současně. Důmyslné, velkolepé, jasné, plné nápadů instrumentačních i kontrapunktických. Jeden z vrcholů hudby před Mozartem. A tady by snad bylo třeba říci ještě něco. Všechny skladby dnešního večera jsou hrány známými světovými orchestry a dirigenty. Tuto symfonii hraje FOK a řídí Martin Turnovský. A to na úrovni, která je nejenom v tomto srovnání bezesporu konkurenční, ale skoro bychom byli v pokušení říci bezkonkurenční. A měli bychom asi pravdu.

Po přestávce si poslechneme zase dvě symfonie. B dur, číslo 98, která začíná, jak jsme si už zvykli, zase takovým pomalým úvodem, jenže v něm se už objevuje hlavní allegrové téma, jen v drsnější, patetické podobě, než v jaké zazní za okamžik potom. Volná věta má jednu z nejdelších a nejrozvinutějších haydnovských melodií, je to věta vážná, přemýšlivá až hymnická a je v ní vlastní jádro symfonie. Menuet má svěžest dobrých nápadů a Finale je i ve svém rychlém Prestu spokojené, úsměvné, jak v hlavním proudu, tak v řadě malých episod, zastavení. Tuto symfonii hrají Berlínští filharmonikové s Eugenem Jochumem.

V pořadu, který je věnován Haydnovým symfoniím, se ani nemůžeme snad rozloučit jinou nežli tou podle jména nejznámější – Symfonií fis moll „Na odchodnou“. Její historie je známa. Kníže Esterházy se s celým dvorem zdržel na letním sídle déle, nežli bylo v plánu, a muzikanti chtěli už domů. Způsob, jakým by v obdobné situaci postupovaly odborové organisace našich dnešních orchestrů, nebyl tehdy ještě znám, a proto musel pan kapelník Haydn napsat takovou symfonii, kde by všechno bylo jasné, nic nikdo nemusel říkat a pan kníže by to pochopil. Proto také ta podivná forma poslední věty. Po velkém prestu následuje jako nezávislá forma Adagio, kde Haydn například dělí skupinu houslí na čtyři části. Muzikanti totiž jeden po druhém přestávají hrát a podle předpisu v originálních partech „zhasni a odejdi“ zhasínají svíčky na svých pultech, potichu se vytrácejí, až nakonec zde jsou již jen dva houslisté, unavení a bez zájmu dohrávající svůj part. Tři předchozí věty jsou jinak v pořádku. Ale finale splnilo svůj účel. Kníže Esterházy to pochopil a o to šlo. V našem pořadu hraje tuto symfonii Residenční orchestr z Haagu s dirigentem Willemem van Otterloo. Jsou to jistě muzikanti jako všude na světě a těší se na tu poslední větu stejně jako každý z vás.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv