Henze a jeho až na dřeň odhalená syrovost života se stigmatem války

Na výsost výtečná a vyvážená dramaturgie Saské státní opery v Drážďanech přináší v posledních letech skvosty, nad nimiž zaplesá srdce všech, které opera opravdu zajímá. Přitom však zdejší dramaturgie neopomíjí ani většinové publikum a přináší i „standardní“ repertoárové tituly. To vše zpravidla ve špičkovém hudebním i režijním nastudování, které snese nejpřísnější evropská měřítka a kterému se nevyrovná žádný z operních souborů působících v Česku. Připočteme-li ještě z Čech velmi přijatelnou vzdálenost či velmi vstřícný a vynalézavý postoj marketingu drážďanského divadla mj. právě i k českým návštěvníkům (nabídka zvýhodněného vstupného na vybraná představení, propagační materiály a také webové stránky v češtině či nabídka výhodného balíčku při zakoupení více vstupenek v sezoně), není pro mnohé operní nadšence důvod nad návštěvou tohoto operního domu váhat. Jsem navíc přesvědčen, že takto vyprecizovaná dramaturgie, kterou v Drážďanech již řadu sezon mají, by mohla být vzorem nejen našemu Národnímu divadlu, ale i některým renomovaným evropským scénám, třeba Vídni nebo Milánu.Po Švandovi dudákovi, Nápoji lásky, Titovi, Lulu – to jen namátkou z poslední doby – přišel teď v Drážďanech na řadu Hans Werner Henze, jako další ze skladatelů dvacátého století, jehož dílo je pro vývoj opery jako žánru určující. Jeho v pořadí desátá opera z roku 1976, vytvořená společně s britským dramatikem Edwardem Bondem a inspirovaná těžkým časem, který Henze strávil v armádě za druhé světové války, s názvem We come to the River (Dosáhneme řeky), měla na scéně Semperovy opery v Drážďanech premiéru 13. září 2012. A nutno říci, že stejně jako dramaturgické skvosty minulých sezón se i ona setkala s nemalým ohlasem.Henze je německým skladatelem, narozeným 1. července 1926 ve westfálském městečku Gütersloh. Po období druhé světové války, které strávil v armádě i po krátkém čase, kdy byl britským válečným zajatcem, se vrátil k před válkou započatému studiu hudební skladby. Jeho učiteli byli skladatel Wolfgang Fortner a jeden z největších znalců Schönberga ve své době René Leibowitz. Henze chtěl ihned po válce ale především inscenovat operu na opravdovém jevišti a prostřednictvím scény se s lidmi podělit o své pocity. A tak neváhal a aby získal co možná nejvíce praktických zkušeností, začal pracovat jako řadový zaměstnanec Bielefeld Stadttheater a také Deutsches Theater v Konstanz. Po této několikaleté praktické zkušenosti nastoupil jako dirigent a hudební ředitel baletu ve Wiesbadenu. A v této době měl za sebou už nejen řadu operních kompozic, ale skládal také instrumentální a symfonickou hudbu. Avšak stále si v sobě nesl – podobně jako celá řada německých intelektuálů válečného období – silné poznamenání druhou světovou válkou a tak se v roce 1953 se rozhodl zpřetrhat své německé kořeny, oprostit se od stigmatu nacismu a přesídlit do Itálie. Nejprve zakotvil v malé vesnici v Neapolském zálivu a posléze na venkově nedaleko Říma. Dopad života ve Středozemí se v jeho práci projevil záhy. A to příklonem k hédonistické lyrice a fantaskní hudbě.V šedesátých letech minulého století – po zkomponování opery The Bassarids (Die Bassariden – Bakchantky) – se názorově přiklání k myšlenkám revolučního socialismu, které v Itálii v té době získaly živnou půdu. A to znamená další radikální změnu Henzeho kompozičního stylu. Hudbou i náměty svých partitur předkládá posluchačům rozpor mezi iluzí a realitou světa, diktaturou a osobní svobodou jednotlivce, sociální příslušností k určité skupině a individualitou. Tato psychologicko sociální témata se posléze stávají dominantní částí Henzeho pozdního profesního období a jsou dnes pro jeho dílo určující a charakteristická.We come to the River je jevištní dílo kladoucí enormní nároky na provedení. Hlavním a nosným motivem je zaslepenost, válka, šílenství a brutalita. Téma, které ve skladatelově životě zanechala již zmíněná aktivní účast v druhé světové válce. Kromě standardního orchestru je na scéně, rozdělené do tří simultánně využívaných dílčích jevišť, proscénia a zadního prospektu, využíváno dalších netradičních nástrojových skupin umístěných v zadní části jeviště, na bočních scénách či – v případě vojenské kapely – procházejících z hlavního jeviště přes celé hlediště.Opera (resp. hudební drama o jedenácti obrazech, jak sám autor toto dílo nazval) vyžaduje tři simultánně hrané dějové plány. V popředí jeviště se odehrávají monologové scény, ve středu dějově důležité akce, v pozadí a po stranách popravy, vraždy, případně sexuální orgie. Ke každé simultánní dějové lince přísluší i část příslušně obsazeného orchestru (i netradičně perkuse, varhany, harfy…). Ústřední postavou opery je Generál (obrovský výkon britského barytonisty Simona Neala), který je za své činy zbaven zraku a v jehož mysli se pak zjevují simultánně všechny inscenované obrazy, které vidí jako vizionář.Podobně jako samotná hudební dění na simultánních scénách kladou zcela mimořádné nároky na sólisty, sbor i jednotlivé hráče orchestru také vysoce komplikované a pro toto dílo předepsané herecké akce. Ze skladatelova záměru nebyla drážďanská inscenace mladé německé režisérky Elisabeth Stöppler o nic ošizena. Velmi složitá stavba scény (Rebecca Ringst a Annet Hunger) zasahující hluboko do hlediště a vedoucí středem přes řady celého přízemí, a krom toho také šplhající po stranách až do prvního patra – balkónu, kde se souběžně odehrává většinou hned několik dějových pásem, byla doplněna sugestivními maskami statistů, sboristů i sólistů a nutno dodat i jejich obdivuhodným hereckým projevem, který v mnoha případech vtahoval do děje tak, že si divák mohl připadat jako na absolutně špičkově vypraveném hollywoodském filmu. Vezmu-li v potaz nevídanou obtížnost pěveckých partů i počet sólistů, které dílo vyžaduje (něco přes padesát), je to pro divadlo projekt extrémně náročný.Stejně náročný je však tento projekt i pro publikum. První, co divák musí udělat po usednutí do hlediště, je zvyknout si na to, že prakticky všude kolem něj se něco děje. Hudba zní v mnoha vrstvách nejen zepředu, ale i zboku, zespoda, zezadu, shora…, zvuk jednotlivých „dílčích orchestrů“ se prolíná jen v těžko smysly diváka odhadnutelných vlnách; podobně extrémně náročné je také sledovat dějovou linku, protože děj, resp. mozaika často zdánlivě nesouvisejících epizod se paralelně odehrává prakticky všude. Jste vtaženi do válečné vřavy, chaosu, morálního bahna, nevázaného sexu. Okolo vás nesedí jen ostatní diváci, ale často i statisté, kteří zprvu vypadají jako návštěvníci, ale záhy se vztyčí a odhalí svá těla posetá otevřenými ranami a skvrnami od krve. To vše dohromady tak silně podprahově působí na vaše smysly, že po několika minutách, kdy se váš mozek snaží jednotlivé dějové akce a hudební motivy sledovat, oddělit od sebe a vyhodnotit, rezignuje a nechá vás volně vstoupit do pel-melu hudby, střelby, válečných hrůz a utrpení, sprostého chtíče, amorálnosti a ukrutnosti. Pohltí vás tak, že jste jeho součástí, jedním z vojáků na scéně. Pokud toto svůj mozek necháte udělat a dění a hudbě se odevzdáte, odnášíte si nezapomenutelný zážitek, děsivý zážitek autentičnosti válečných hrůz, morálního rozkladu, smrti. Pokud to ovšem svému mozku nedovolíte, jen těžko celé tři hodiny vydržet a dostanete nejspíš chuť hlediště opustit.Jak jsem již zmiňoval, extrémně náročné je nastudování tohoto díla pro orchestr a pěvce. Ve více než stovce rolí odvádí přes padesát sólistů nejenom těžko zapamatovatelné hudební party, ale i veskrze náročné herecké studie. Orchestrální hráči rozmístění prakticky všude možně po divadle mohou jen těžko sledovat dirigenta (Američan Erik Nielsen) přímo a musí se spolehnout na monitory a svoji intuici a profesionalitu. Z tohoto pohledu je nastudování takto monumentálního díla pro pět repríz více než obdivuhodné. O finanční náročnosti celého projektu ani nemluvě. Všichni sólisté se přitom svých úkolů zhostili nanejvýš profesionálně, totéž platilo i o sboru a četných statistech. V každém okamžiku jste navíc měli pocit autentičnosti.Vidět a slyšet další Henzeho jevištní hudební dílo (po Bakchantkách v Mnichově, Princi Homburském v Theater an der Wien, pohádkové opeře L’Upupa a také Gisele v Drážďanech) je obrovským zážitkem. Dílo burcující, syrově odhalující stigma lidstva táhnoucí se od jeho vzniku – stigma boje a válčení, degradace lidského ega, amorálnosti. Dílo, které přesně vystihuje to, co sám Henze napsal už v roce 1964 ve svých esejích: „ Když už všechny myslitelné komunikační prostředky dosloužily, když už nejde napsat dopis, už se nedá poslat telegram, když už člověka ani nenapadá, komu zavolat, když už se city ke slovu nedostanou, když jako omluva nestačí ani spánek, ani alkoholové opojení – pak tady leží do dalek se rozprostírající poušť, prostor rezervovaný pro psaní hudby, ve které se člověk sám sobě stává terčem, svým protějškem.“

Hodnocení autora recenze: 80 %

Hans Werner Henze:
We come to the River
(Wir erreichen den Fluss)
Dirigent: Erik Nielsen
Režie: Elisabeth Stöppler
Scéna: Rebecca Ringst, Annett Hunger
Kostýmy: Frank Lichtenberg
Světla: Fabio Antoci
Dramaturgie: Stefan Ulrich
Sächsische Staatskapelle Dresden
Premiéra 13. září 2012 Semperoper Drážďany
(psáno z reprízy 29.9.2012)

General – Simon Neal
Adjutant / Grauhaariger Minister – Tilmann Rönnebeck
1. Soldat – Rainer Maria Röhr
2. Soldat – Timothy Oliver
3. Soldat / 6. Wahnsinniger – Alexander Hajek
4. Soldat / 7. Wahnsinniger – Christian Eberl
Hauptfeldwebel / 5. Opfer – Matthias Henneberg
Deserteur – Simeon Esper
Arzt – Gerd Vogel
Feldwebel / kleiner Wahnsinniger – Aaron Pegram
Gouverneur – John Packard
Trommler / 10. Wahnsinniger – Alexander Maczewski
Junge Frau – Vanessa Goikoetxea
Alte Frau – Iris Vermillion
Frau des Soldaten 2 – Sabine Brohm
Rachel – Romy Petrick
Kaiser – Anke Vondung
Leutnant Hillcourt – Rainer Maria Röhr
May, 4. Wahnsinnige – Angela Liebold
1. Dame / 3. Wahnsinnige – Ingeborg Schöpf
2. Dame / 5. Wahnsinnige – Ewa Zeuner
3. Dame / 1. Wahnsinnige – Barbara Hoene
4. Dame / 2. Wahnsinnige – Fumiko Hatayama
1. junge Dame / 1. junges Mädchen / 8. Opfer – Norma Nahoun
2. junge Dame / 2. junges Mädchen / 9. Opfer – Susann Vent
3. junge Dame / 3. junges Mädchen / 10. Opfer – Karen Bandelow
1. Hure / 4. junge Dame / 4. junges Mädchen / 11. Opfer – Lucie Ceralová
2. Hure / 5. junge Dame / 5. junges Mädchen / 12. Opfer – Julia Böhme
3. Hure / 6. junge Dame / 6. junges Mädchen / 13. Opfer – Antigone Papoulkas
6. Wahnsinnige – Birgit Bonitz
7. Wahnsinnige – Beate Siebert
8. Wahnsinnige – Gisela Philipp
1. Offizier / 1. Opfer – Juan Carlos Navarro
2. Offizier / 1. Beamter / 2. Opfer – Torsten Schäpan
3. Offizier / 2. Beamter / 3. Opfer – Michael Kranebitter
4. Offizier / 3. Beamter / 4. Opfer – Jeremy Bowes
1. Herr / 1. Minister / 2. Mörder – Fritz Feilhaber
2. Herr / 2. Minister / 6. Opfer – Holger Steinert
3. Herr / 3. Minister / 7. Opfer – Mirko Tuma
5. Soldat / 2. Wahnsinniger – Jae-Suk Kim
6. Soldat / 3. Wahnsinniger – Gerald Hupach
7. Soldat / 1. Krankenwärter – Friedrich Darge
8. Soldat / 2. Krankenwärter – Thomas Müller
1. Verwundeter / 1. Mörder – Rafael Harnisch
2. Verwundeter – Jun-Seok Bang
3. Verwundeter / 4. Wahnsinniger – Ilhun Jung
4. Verwundeter / 5. Wahnsinniger – Allen Boxer
5. Verwundeter / 8. Wahnsinniger – Werner Harke
6. Verwundeter / 9. Wahnsinniger – Alexander Födisch
7. Verwundeter – Matthias Beutlich
Pianist – Naomi Shamban

www.semperoper.de

Foto Matthias Creutziger