Hledání pravdivosti v hudebním kumštu

O impresionismu s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (117)

Ivana Medka a Ivana Moravce vázalo celoživotní pevné přátelství. Otázka, co bylo pro ně tím spojujícím, se asi nedá zodpovědět jednou jednoduchou větou. Ale můžeme usuzovat, že jednou z věcí, ve kterých si oba mimořádně rozuměli, bylo rozpoznávání kvality a snaha všemožně ji do světa vnášet a podporovat ji. Z jiné strany by se to asi dalo popsat i jako neúnavné hledání pravdivosti v umění i v životě.

To bylo ostatně i záměrem jejich rozhlasového rozhovoru z roku 1967, věnovaného hudebnímu impresionismu. Nešlo v něm o výčet faktů či osobností, ale o ponoření do hudby – do srovnávání interpretací – které může nakonec přivést k pochopení toho, co je vrcholné a proč je to vrcholné, co člověka může přimrazit či zasáhnout. Tedy: co je skutečně velkým uměním. V úvodu pořadu Ivan Medek říká, že uplynulo sedmdesát let od začátku muzikantského impresionismu a je otázka, jak vlastně k tomuto směru a jeho autorům přistupovat? To je otázka stále živá. I po téměř padesáti letech od vzniku pořadu a 120 letech od „vzniku“ impresionismu.
***

Ivan Medek: Asi nikdy v historii umění nemůžeme přesně ohraničit okamžik, kdy začíná nový sloh, jako tomu je v případě impresionismu, který doslova začal skandálem na jaře 1874 v Paříži, kdy se v ateliéru známého fotografa Nadara shromáždila řada malířů: Monet, Renoir, Pissarro, Sisley, Cézanne, Degas a několik dalších, kteří vystavili své obrazy bez napsaného programu. Skupina také neměla uvedeno žádné jméno. Jak bude pojmenována, o to se postaral významný francouzský výtvarný kritik Leroy, který napsal do novin článek plný odporu a sarkasmu, v němž označil mladé umělce jako impresionisty, což je slovo, které odvodil z názvu jednoho Monetova obrazu, který nesl na výstavě označení Impression, to je Dojem. Skupině se tak začalo říkat a po několika letech se tak nazvala i sama. To byl začátek směru v malířství, který začal hledat prostorové a barevné vidění reality jinak, než jak ho viděli romantikové.

Podobnou revoluci způsobilo po dvaceti letech – v roce 1894 – první provedení Debussyho Faunova odpoledne. Základní skladby, na které vlastně stojí celý další vývoj hudebního impresionismu a jejíž začátek jsme postavili do úvodu našeho dnešního pořadu, kdy máme hovořit o tom, jak je možno impresionisty hrát, jak je možno k nim dnes – po více než 70 letech od vzniku muzikantského impresionismu – hledat postoj, jak je možno hledat prostřednictvím těchto cest, tohoto postupu podstatu pravdy a pravdivosti v hudebním kumštu.

Vlastně by bylo moc hezké, kdyby se o něco podobného pokusili posluchači společně s námi, kdybychom nebyli jenom my dva v situaci, že hledáme cesty k rozpoznávání věcí a že se s některými hudebními interpretacemi teprve teď seznamujeme. Děláme to úmyslně proto, abychom byli ve stejné situaci, v jaké jsou posluchači. A snad by bylo nejlepší, kdybychom si teď, ještě než začneme hovořit dál o interpretaci impresionistů Debussyho a Ravela, pustili desku s Debussyho Odrazy ve vodě, kterou nahrál Rudolf Firkušný a na kterou jsme oba dva stejně zvědaví jako všichni, kteří nás poslouchají.

(hudební ukázka: Debussy – Odrazy ve vodě – Rudolf Firkušný)

Ivan Medek: Odrazy ve vodě jsou rozhodně jednou z nejnáročnějších a nejkomplikovanějších skladeb impresionistů, konkrétně Debussyho. Myslím, že výkon Firkušného je obdivuhodný, zejména po stránce čistě klavíristické a hlavně po stránce zvukové. Je to jistě také zásluha technicky dokonalého přijetí klavíru na gramofonovou desku. Je otázka, do jaké míry můžeme tento snímek srovnávat, máme-li bezprostředně za ním k dispozici snímek z koncertního provedení. Je to vždycky obtížné, ale pokusíme se o to. Dřív, než budeme hodnotit souhrnně interpretační názor na impresionisty, mohli bychom si poslechnout snímek z koncertu s francouzským klavíristou Robertem Casadesusem.

Ivan Medek: Upřímně řečeno, mně se tohle líbí víc, i když bych těžko mohl přesně definovat, čím to je. Snad tím, že Casadesusovi nejde jenom o čistě interpretační vyřešení otázek, které jsou v této skladbě, o níž Debussy říkal, že je postavena na posledních objevech v harmonické laboratoři. To je trochu podivné a snad možná příliš skromné stanovisko, protože je těžko si představit, že by tak kouzelná muzika byla jen vyspekulovaná. Myslím, že Casadesus tady šel daleko víc než Firkušný k podstatě hudby.

A máme tu ještě jeden snímek, stejně jako Casadesusův je natočený v Praze na pódiu v Domě umělců, ale předtím, v roce 1957, s Arturo Benedetti Michelangelim. Tyto tři snímky by nám mohly vytvořit určitý předpoklad pro další srovnávání.

Ivan Medek: Myslím, že by bylo dobře, kdybychom se přiznali, že před sebou máme noty s Debussyho Images. A že se dá tato muzika jen velmi těžko poslouchat na základě letmého uměleckého dojmu, máme-li o ní hovořit a srovnávat přitom tři typy takových interpretů, jako byli Firkušný, Robert Casadesus a Arturo Benedetti Michelangeli.

Ivan Moravec: Myslím, že se teď musíme pokusit nějak v tom vyznat. Ačkoliv je velmi těžké srovnávat tyto tři interpretace. Dost těžko také můžeme říkat posluchačům, že například v taktu deset, v taktu dvacet, v taktu třicet… Prostě takový kontakt nemáme, abychom mohli v posuzování ukazovat přímo místa, kde se domníváme, že se přes určité technické nedostatky třeba Robert Casadesus dostal nejdál k duchu skladby. Musíme se tedy omezit na takový globální pohled, a prosíme tudíž za prominutí, pokud nebudeme zcela přesní.

Myslím, že pokud jde o celek a o základní pianistické i formální zvládnutí této skladby, je asi nejdál Michelangeli, který za prvé technicky hraje všecky noty – to musíme jako profesionálové přiznat, že je důležité, aby tam všecko bylo. Nedělá žádné chyby. A skladba mu plyne úžasně logicky. Její jednotlivé části jsou vždy nádherně jaksi uzavřeny. Nestane se, že by nenechal dokonale dodýchat frázi. Má vždy dokonalou míru v čase, který dopřeje zvuku, aby uzavřel určitou sekci hudby. Myslím, že jistě všichni posluchači si všimli, že z těchto tří pianistů je jediný, který dokonale vyhraje závratné pasáže v pravé ruce. Všecko je slyšet. Každý hlas je jako individuum. Nestane se, že by mu něco zmizelo pod povrchem nebo pod pedálem. Myslím, že budeme pravděpodobně všichni téhož názoru. Ovšem přiznám se, že se mi například nezdá ideální jeho uchopení začátku. Je to poněkud strohé a zbytečně rychlé. Řekl bych taky zbytečně silné. Vidím, že Debussy napsal pro pravou ruku, vlastně pro celý zvuk pianissimo. U Michelangeliho rozhodně začátek nezní v pianissimu a nemá ten spočívavý klid, jaký jsme například slyšeli u Casadesuse. Jeho otevření, zejména prvních osm taktů, ale i dál, se mně zdá nejblíže jaksi k duchu té věci. Potom se ještě s dovolením podívám na čtvrtou, pátou stránku. Tam, kde se zastavuje celá gradace a přejde vrchol, který je psán v Es dur, a je první takové spočinutí v pianissimu. I tam je Casadesus po mém soudu úžasně blízko jemnosti a takové duchovnosti této hudby.

Myslím, že v tomto našem programu asi narazíme na velké obtíže. Protože definovat jemné nuance různých pojetí bude asi podstatně těžší, než by to bylo u hudby Chopinovy nebo Beethovenovy.

Ivan Medek: Skutečně bude asi velmi obtížné definovat přesně interpretační nuance mezi jednotlivými provedeními u impresionistů. Daleko obtížnější než u klasiků. Protože u impresionistů se technická náročnost, čistě pianistická brilance, vlastně nepřetržitě sráží a proplétá na velmi krátkých časových úsecích s poetičností: s nutností kreslit přesně, výrazně, ale přitom zároveň nesmírně jemně a jakoby z hloubky oduševněle výraz, který je předepsán. Čili je tu pořád otázka toho, aby to všechno znělo, jako to zní ve fantastické lehkosti a bravuře Michelangelimu, a přitom aby to mělo určitou cudnou jemnost, kterou má Casadesus – a tím je právě sympatický. Upřímně řečeno, je těžko si vybírat. Vím, že není fér vybrat si někoho, kdo nehraje úplně přesně, ale hraje s větší blízkostí té niternosti, než toho, kdo skutečně přesně hraje a těžko se dá říct, že by niterný nebyl. Ale přesto mně je z nějakých ryze subjektivních důvodů Casadesus daleko sympatičtější, i když vím, že není nejlepší.

Ivan Moravec: Právě v tom je obtíž, že tu není jenom hledisko brilance a prstové dokonalosti, ale je to daleko složitější bádání, zda se pianista dostal pod povrch klavírního zvuku.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy