Hoffmannovy povídky si určitě přečtěte

Hoffmannovy povídky jsou poslední operou Jacquese Offenbacha. Práci na nich skladatel začal v roce 1877, o tři roky později zemřel uprostřed práce. Začal tak řetěz nejrůznějších úprav, které měly dílo přizpůsobit poptávce toho kterého divadla. K premiéře Hoffmanovy povídky přizpůsobil Ernest Guirard (na tomto místě se vždy připomíná jeho práce na recitativech Carmen) a již on provedl některé úpravy. Vypustil např. čtvrtý,Giulliettin, akt. S číslováním dějství je také problém. Tradičně bývá opera uváděna jako tříaktová s prologem a epilogem. Současní tvůrci ji v Národním divadle v souladu s Offenbachovým pojetím uvádí jako pětiaktovou. Zásahy starších inscenátorů nejčastěji postihovaly postavu Múzy a zmíněný Giullettin akt, jenž býval zařazován ihned po Olympii, případně se vypouštěl úplně. Aby se zachovala krásná barkarola, byl Antoniin akt situován do Benátek. V opeře se však nejen škrtalo, později se do ní dostala i úplně nová čísla.

M.Laho (Hoffmann)

Tento poněkud rozsáhlejší úvod jsem předeslal proto, že nová inscenace Národního divadla vychází z nové kritické edice nakladatelství Schott z roku 2005, jež obsahuje nejen partituru opery, ale i pozdější dodatky a také druhé verze z pera samotného Offenbacha. Ten např. již pro původní premiéru vypustil z Olympiina aktu Nicklaussovu árii „Voyez-la sous son éventail“ a nahradil ji jednodušší pro nově obsazenou začínající zpěvačku. Neuslyšíme ji ani v Národním divadle (můžeme si ji poslechnout např. na CD Magdaleny Kožené French Arias). Stejně tak se nedočkáme krásné – ale nepůvodní – „diamantové“ árie ze 4. dějství, naopak mnohým budeme překvapeni (part Múzy, dialog Hoffmann – Antonie a další místa v tomto dějství, 4. akt, celé finále 5. aktu se zjevením žen a závěrem s varhany ad.). V této souvislosti je třeba vytknout programové brožuře absenci libreta. Jde-li o uvedení nové verze, mělo být samozřejmostí (libreto bylo naposledy – pokud je mi známo – publikováno v programu SOP z roku 1992, předtím v SNKLKU 1959).

K programu však odkazuji pro informace o předloze k opeře, E. T. A. Hoffmanovi a hudbě samotné, jinak by tato recenze (původně plánovaná jen jako zpráva z premiéry) nabyla přespříliš. Podotknu jen tolik, že kdo ještě považuje Offenbacha pouze za „lehkého“ skladatele, bude muset svůj názor poopravit.

A.Schöck (Nicklausse), M.Laho (Hoffmann)

Hoffmannovy povídky skýtají režisérům mnoho možností, jak se s dílem vypořádat. Odvážnější režiséři se pustí do nejrůznějších surrealistických interpretací (Hoffmannovy příběhy mohou být vzpomínkami na dávné lásky, ale také pouhými sny; sny se zdají i postavám ve snu), do variací na téma umělce a jeho tvorby či „jen“ převyprávějí „příběh“. Poslední možnost zvolil Ondřej Havelka a Hoffmannovy povídky se rozhodl režírovat tzv. klasicky s využitím některých motivů, které mu libreto dává, aby uplatnil několik žertů. Ještě předtím, než se rozezní Offenbachova hudba, vidíme po roztažení opony hostinec, který připomíná spíše jakýsi kabinet kuriozit či sbírek (scéna Martin Černý), uprostřed jeho zadní stěny je umístěn průhled do divadla – Národního, kde se právě hraje jedna z prvních scén Dona Giovanniho. Sem později přichází Hoffmann a čeká na svou lásku Stellu, hvězdu představení (Dona Giovanniho a Stellu ohlašovaly i divadelní cedule v předsíni Národního divadla). Přes průhled se zatáhne zrcadlová stěna, diváci spatří dirigenta, část orchestru a v nižších patrech i sami sebe. Hoffmannovy povídky začínají.

M.Laho (Hoffmann), J.Bernáthová (Olympia)

Múza ožívá a sestupuje ze svého piedestalu, aby se zrodila „ze sudu“. Tento moment střetu vysokého s nízkým funguje báječně a upomíná i na řádění antických bohů a hrdinů z Offenbachových „operet“. Když se scéna otočí, ocitáme se ve víceméně identickém prostoru, jenž je nyní opravdovým Spalanzaniho kabinetem. Vědec je tak zaujat svými vynálezy a snahou vytvořit umělou bytost, že si ani nevšimne, že Hoffmannovi podá umělou ruku. A to mne právě mrzí na Havelkově režii: používá poměrně omšelé vtipy, někdy značně pokleslé. Ihned po té totiž následuje kopnutí do zadní části těla, aby byl zaznamenán příchod Coppélia – i když k této akci lze nalézt v libretu jistou oporu. Ten nabízí Hoffmannovi některé ze svých sbírek očí, poté brýle. Když si je Hoffmann nasadí, vidí (a my díky videoprojekci s ním) i to, co je ostatním skryto: v lóži poklimbává pán, zamilovaný pár je zaměstnán spíše sebou než operou a samotný režisér nervózně sleduje průběh představení. Olympia je – jak jsme zvyklí – loutka s poněkud dlouhýma rukama, komicky chodí po scéně, dojde i na klíč, kterým je potřeba ji natáhnout. Ve třetím, Antoniině, dějství vidíme v průzoru obraz její matky, který později oživne a na scénu vejde zřejmě v kostýmu jakési Valkýry, což působí komicky, ale vzhledem k ději (nádherný trojzpěv Antoniiny matky, Antonie a Miracla ohlašující smrt Antonie) si nejsem jist, zda šlo o záměr. Čtvrté jednání se pochopitelně odehrává v Benátkách, gondoly jsou tu nápaditě reprezentovány sukněmi dvou žen, z nichž jedna klobouk v podobě gondoly. Ponekud zbytečně působí nahrávka zachycující Hoffmanna, jak jde v noci k Giulliettě, spadne mu klíč a on si uleví: Merde! Několik diváků znalejších francouzštiny se i zasmálo – inu, to nejprimitivnější bývá nejúčinnější. Závěr opery se opět odehrává v hospodě. Don Giovanní končí (na scénu kráčí i Komtur), Zpitý Hoffmann již nepoznává svou Stellu, postupně se mu zjevují všechny jeho osudové ženy a pak usíná. Přichází Múza a vynáší jej na piedestal, kde sama stála na začátku opery. To vše v krásných kostýmech Jany Zbořilové. Režie nikoho neurazí, dobře, ba velmi dobře, se na ni dívá, ale nového nic nepřináší. Snad proto si Ondřej Havelka – jako jediný – odnesl při děkovačce nikoliv ojedinělé zabučení.

J.Bernáthová (Olympia)

Zcela jinak (ale raději znovu podotýkám, že režie byla vkusná) je tomu s výkony zpěváků, sboru a orchestru. Po celou dobu představení jsem měl pocit, že jsem se ocitl na některé ze světových scén. Anebo lze doufat, že se tam Národní má šanci dostat? Orchestr pod vedením Michela Swierczewskiho hrál prostě obdivuhodně, téměř bez chyb a ono „téměř“ nechávám pro pana dirigenta, protože jak znám dirigenty, vždy by chtěli něco ještě lépe. Bravo. Další pochvala směřuje ke sboru (sbormistr Martin Buchta), který předvedl vynikající výkon, vyzdvihuji zejména mužský sbor z hostince v 1. dějství Prologu (lepší byl při 1. premiéře), ale byla radost sbor poslouchat celou operu.

Podívejme se na zpěváky a zpěvačky tak, jak se postupně objevovali na scéně. Múzu a Nicklausse na první premiéře představovala pražskému publiku z Mozartovy inscenace La clemenza di Tito známá Atala Schöck a o jejím výkonu lze hovořit jen v superlativech. Již v úvodní árii si svým krásným sametovým hlasem získala všechny diváky. Totéž lze konstatovat o Kateřině Jalovcové, její hlas je o něco dramatičtější. Nadšení vzbudil kraťounký úsek ve třetím aktu, kdy napodobuje Olympii a kdy se ukázaly i další možnosti jejího hlasu. Doufejme, že dostane další příležitosti. Polský rodák Tomasz Konieczny zpívá na předních evropských scénách a Lidorfovi, Coppéliovi, Miraclovi a Dapertuttovi propůjčil svůj zvučný hlas vpravdě ďábelsky. Na druhé premiéře part skvěle zpíval další host významných scén Donnie Ray Albert. Jeho postavy se vyznačovaly větší tajemností. Až při psaní této recenze mne překvapilo, že Marc Laho – Hoffmann – již není žádný mladík. Jeho hlas zní totiž neopotřebovaně a smekám před jeho výkonem. V Národním divadle hraná verze Hoffmanek ukazuje, o jak obtížnou a exponovanou roli se jedná. Lahovi nebylo lze vytknout téměř nic. Publikum ocenilo již jeho píseň o Kleinzachovi a na konci představení jej odměnilo bouřlivým potleskem. Valentin Prolat měl ve stejné písni trochu problémy s dechem, postupně se ale rozezpíval a zanechal ten nejlepší dojem. Byl o něco lepší herecky, jeho Hoffmann byl více proměnlivější: jednou zamilovaný, pak hrdinský, pěkně vystihl také groteskní stránku Hoffmannovy postavy. Obrovský úspěch sklidila mně dosud neznámá Martina Masaryková v roli Olympie. Její hlas je lehounký, přesto zvučný, naprosto jistý ve výškách. To, co předvedla, lze srovnat s výkonem Natalie Dessay ve stejné roli v La Scale. Nešlo jen o hlasovou akrobacii (některé tóny a ozdůbky jsem takto ještě neslyšel), ale právě i o hlasovou komedii. Závěr árie zvládla odzpívat na špičkách. V druhé premiéře vystoupila Jana Bernáthová, i když se vcelku jednalo o pěkný výkon, některé tóny nebyly zcela v pořádku. Pavla Vykopalová mne nepřestane překvapovat. První představení, které jsem s ní viděl, bylo Dido a Aeneas v Plzni. Od té doby jsem v ní – jedné osobě – slyšel několik zpěvaček a každá byla perfektní. Mrtvolně nalíčena si její Antonia přesto zachovala půvab a sama zpěvačka se ve výškách zabydlela tak, jako by je zpívala od počátku (nabízí se otázka, zda by nezvládla všechny tři postavy). Ještě jednou: brava. Druhou Antonií je mladá Američanka Katie Beth van Kooten, dramatičtější hlas, trochu jí chyběla procítěnost Pavly Vykopalové. S Giullietou Jitky Svobodové mám poněkud problém. S rolí se vyrovnala tzv. se ctí, na naše poměry více než dobře, avšak v ostré konkurenci se mi zdálo, že hlas poněkud namáhá, přesto ji zpočátku v nižších polohách nebylo příliš slyšet. Maida Hundeling stejnou roli zvládla bez jakýchkoliv problémů. Pochvalné zmínky zaslouží Richard Samek (Nathanael, Spalanzani), František Zahradníček (Hermann, Schlémil) i Ondrej Mráz – Zdeněk Plech (Luther, Crespel). Stanislava Jirků (Antoniina matka) předvedla příjemný mezzosoprán, ale na začátku výstupu na scéně mohla být o 1. premiéře hlasitější. Václav Lemberk (Andrés, Cochenille, Frantz, Pitichinaccio) prochází „nepovšimnut“ celou operou, zaslouží však pochvalu jak za zpěv, tak za herecké (komediální) výkony. To bohužel neplatí o Janu Markvartovi s jeho roztřeseným hlasem.
V dalších alternacích se v budoucnu ještě představí Marie Fajtová (Antonia), Aleš Hendrych (Hermann, Schlémil) a Yvona Škvárová (Antoniina matka). Druhým dirigentem je Zbyněk Müller.
Ani jedna z premiér nebyla vyprodaná, zejména návštěva druhé byla slabší. Kromě zmíněné reakce na režii přijali diváci incenaci bez výhrad.

J.Bernáthová (Olympia)

P.Vykopalová (Antonia)

J.Svobodová (Giulietta)

Jacques Offenbach:
Les contes d’Hoffmann
Hudební nastudování a dirigent: Michel Swierczewski
Režie: Ondřej Havelka
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Jana Zbořilová
Choreografie: Jana Hanušová
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a sbor opery Národního divadla
varhany: Libuše Klausová

I. premiéra 6. března 2010

Hoffmann: Marc Laho
Múza, Nicklausse: Atala Schöck
Olympia: Martina Masaryková
Antonia: Pavla Vykopalová
Giulietta: Jitka Svobodová
Linfdorf, Coppélius, Miracle, Dapertutto: Tomasz Konieczny
Nathanael, Spalanzani: Richard Samek
Herrmann, Schlémil: František Zahradníček
Luther, Crespel: Ondrej Mráz
Andrés, Cochenille, Frantz, Pitichinaccio: Václav Lemberk
Antoniina matka: Stanislava Jirků
Kapitán četníků: Josef Brozman

II. premiéra 7. března 2010

Hoffmann: Valentin Prolat
Múza, Nicklausse: Kateřina Jalovcová
Olympia: Jana Bernáthová
Antonia: Katie Beth van Kooten
Giulietta: Maida Hundeling
Linfdorf, Coppélius, Miracle, Dapertutto: Donnie Ray Albert
Nathanael, Spalanzani: Jan Ježek
Herrmann, Schlémil: František Zahradníček
Luther, Crespel: Zdeněk Plech
Andrés, Cochenille, Frantz, Pitichinaccio: Jan Markvart
Antoniina matka: Stanislava Jirků
Kapitán četníků: Pavel Novák

www.narodni-divadlo.cz

foto H.Smejkalová