Houslistka Veronika Eberle uzavřela Dvořákovu Prahu suverénní technickou brilancí

Z Dvořákova tvůrčího odkazu zazněla symfonická báseň Polednice (podle K. J. Erbena) a Symfonie č. 7 d moll. V obou skladbách dospěla koncepce dirigenta Daniela Hardinga do nových, překvapivých výsledků. S velmi zajímavou souvislostí přišel hned na začátku úvodní symfonické básně Polednice, když více dynamicky nepodpořil úvodní motivický celek v klarinetech nad doprovodnou harmonií dechového kvintetu a ponechal doprovod také v roli poslechové priority. (Seděl jsem téměř uprostřed jedné ze zadních řad, kde je slyšitelnost nezkreslená). Dirigent dal tím najevo, že právě harmonie v chromatizovaných terciových vztazích, která je v uvedené části typickým znakem, je jedním z nejdůležitějších hybných sil tam, kde postupně graduje děj Erbenovy balady. Daniel Harding pojal celou partituru Polednice spíše v celistvém dynamicko-artikulačním pojetí velkých ploch, to znamená, že se ve většině případů obešel bez využití drobných dynamických výkyvů. Docílil s orchestrem klidových pianissim a hřmotných fortissim, která v delším vyznění působila jako důležitá scelující síla. V Hardingově pojetí si posluchač tolik neužije českých národních polkových ilustrací, nejsou zde totiž tak detailně vyprofilovány jako u českých dirigentů a orchestrů, na druhou stranu se v jeho koncepci před posluchačem rozvine pozoruhodně pevná forma, což se v Dvořákových symfonických básních ne vždy interpretačně zdaří.

Jako hlavní opus před přestávkou zazněl Houslový koncert č. 1 Bély Bartóka (1881–1845) v podání německé houslistky Veroniky Eberle. Sólistka, dirigent a orchestr zde vytvořili vzájemně se inspirující tým, který nejen v pokoře, ale i v osobním zaujetí vložil svůj um do služeb velmi introvertního díla. Bartók jej totiž dokončil pod tlakem svých temných nálad z nenaplněné lásky ke zřetelně mladší houslistce Stefi Geyerové (1888–1956) v roce 1908. Skladbu nechtěl mimo jiné po dokončení vůbec zveřejnit. Rukopis partitury získal až v dědickém řízení přítel houslistky dirigent Paul Sacher a teprve v roce 1958 ji v premiéře realizoval v Basileji (sólista Hansheinz Schneeberger). Vznikla však jedna velmi účinná paralela. Dvouvětost Bartókovy skladby, kdy pomalá polyfonizovaná první věta je střídána fantazijně laděnou větou druhou s tempovými i žánrovými zlomy, ji opravňuje stavět do dramaturgického celku se slavným Koncertem pro housle a orchestr „Na paměť anděla“ Albana Berga z roku jeho úmrtí 1935.

Vzpomeňme si například na jedno ze vynikajících alb houslisty Josefa Suka ml. (1929–2011) s Českou filharmonií (Supraphon 1982). Bergův koncert je tryznou, Bartókův jen sentimentální vzpomínkou, oba však ukazují velmi důležitý aspekt hudby 20. století – vlastnost moderní hudební formy. V každém z uvedených děl totiž nelze vyposlouchat přehledně pojatou formu. Koncentrovanost obou skladeb k drobnějším stavebným elementům (například k rozkladu konkrétního akordu) však zapříčiňuje, že se v našem poslechu skladba nerozpadá ani v případě, že velmi často tempově těká. Na závěrečném koncertě letošní Dvořákovy Prahy zazněl Bartókův první houslový koncert v takovém tvaru, který akcentoval tiché pohroužení do nitra člověka v první větě a pestrý svět jeho vzpomínek a náladových kolísání ve větě druhé. Veronika Eberle rozezpívala kantilénu svých “stradivárek” (z roku 1693) v první větě a vložila svoji suverénní technickou brilanci do služeb těkajících nálad fantazijních kadencí ve druhé větě. Svým výkonem podnítila publikum k bouřlivému potlesku, které si vyžádalo ještě přídavek.

Psal-li jsem o inovacích v provedení Dvořákovy symfonické básně Polednice, ty skutečně revoluční následovaly po přestávce, kdy celý festival Dvořákova Praha již naprosto uzavírala Symfonie č. 7 d moll Antonína Dvořáka. Dirigent Daniel Harding ji, zcela v rozporu s partiturou, se Symfonickým orchestrem Švédského rozhlasu provedli bez přestávek mezi větami, a navíc v duchu brahmsovské interpretační tradice. Vedlejší hlasy byly tímto poněkud ve zvuku zrovnoprávněny, a tak došlo i ke zhutnění zvuku orchestru. Vazba Dvořák-Brahms byla vyjevena natolik, že jsem si při poslechu Dvořáka samovolně v duchu pobrukoval zvukově blízká místa z Brahmsovy Symfonie č. 4 e moll (1885), především v evolučních pasážích. Tím nechci naznačit vzájemnou vazbu mezi uvedenými díly, vždyť obě vznikala ve stejný rok a na různých světadílech. Je však neuvěřitelné, co se může stát, když se poněkud změní obvyklé dynamické poměry mezi hlavními a doprovodnými hlasy v romantické orchestrální partituře. V Hardingově pojetí „jednověté“ skladby vykvetly nové nečekané vazby mezi vzdálenými větami. Jedno z Dvořákových nejvíce filosofujících děl tak získalo další podporu v myšlenkové koncentrovanosti a nedělitelnosti. Byly také tímto nastoleny další argumenty proti tomu, aby se na provedeních této symfonie uváděly jen oddělené věty.

Závěrečný koncert se, jako řada předcházejících večerů, opět nesl ve vysokých uměleckých i obecně myšlenkových rovinách (podle své přítomnosti na akcích festivalu mohu připomenout například interpretaci Dvořákovy Symfonie e moll „Novosvětské“ v podání Münchner Philharmoniker a dirigenta Mjong-Whun Chunga, Čajkovského Koncert pro housle a orchestr D dur v podání Daniela Matejči a Symfonického orchestru Pražské konzervatoře s Petrem Altrichtrem či Bruchův Koncert pro housle a orchestr g moll, kdy na svoji stranu strhla pozornost publika i poroty vítězka Concertina Praga Daniela Chausheva, Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Praze a dirigent Robert Jindra.) Díky takovým kreacím odcházelo publikum obohaceno o nové cenné estetické informace. Nebylo tedy jen zahlceno tradicí. Děkujme za osobnosti s takovým inovativním potenciálem! Přejme festivalu do dalších ročníků, aby jich angažoval stále více.

Dvořákova Praha
25. září 2022, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Účinkující:
Veronika Eberle (housle)
Symfonický orchestr Švédského rozhlasu
Daniel Harding (dirigent)

Program:
Antonín Dvořák: Polednice – symfonická báseň, op. 108, B. 196
Béla Bartók: Houslový koncert č. 1, Sz. 36
Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d moll, op. 70, B. 141