Hudbu může stavět zedník, nebo architekt

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Milan Munclinger: To částečně taky hrálo roli, ale ještě důležitější při tom individuálním přístupu bylo, že Talich ovládal taktiku, jak na koho jít. U některého muzikanta totiž dosáhneš málo, když na něj jdeš přímo a tak jako tvrdohlavě. Když na něm třeba pořád chceš, aby tu a tu frázi tím a tím způsobem modeloval a plasticky vystavěl. Anebo když třeba Talich viděl, že se v některé skupině orchestru něco nedaří, začal se zabývat jinou skupinou. Studoval velice pracně třeba doprovodný rytmus ve violách a potom jako by se melodie třeba v primech nějak vyloupla sama sebou nad dokonale postaveným doprovodem. U Talicha bylo jedno ohromné: že bral ansámbl jako organismus. Ale nikoliv jako organismus, který představuje jenom jeho hezká tvář – tedy ta melodie – nýbrž celek složený ze spousty orgánů, z nichž každý musí perfektně fungovat, aby ta tvář měla svůj správný výraz.

Ivan Medek: Tím se dostáváme k otázce, o které se už za Talichova života hodně diskutovalo. Říkalo se o něm, že je dirigent detailista. To, co ty říkáš, tedy ten požadavek naprosté nejenom přesnosti, ale především přesvědčivosti, která je podmíněna přesností každého hlasu v orchestru, ten požadavek, který je dnes úplně běžný, se Talichovi vyčítal. A protože bylo těch detailů tolik slyšet a bylo to nezvyklé, že je jich tolik slyšet, říkalo se o něm, že nemá smysl pro architekturu.

Milan Munclinger: Opravdu odpovědně hodnotit na hudebním interpretačním umění jeho architekturu, to je věc opravdu těžká. Nedá se udělat jenom impresí, jenom všeobecným dojmem. Když se má analyzovat, znamená to přesně zvážit proporce dynamické, tempové, prostě všechny složky, které – každá sama o sobě jenom technická – když se spojí ve správném řádu, najednou vytváří to, čemu potom říkáme stavba.

Talich o stavbě v hudbě říkal, že se někdy zapomíná na to, že může stavět zedník, anebo může stavět architekt. Zedník staví tak, že dává cihlu k cihle. Architekt staví tak, že vidí neustále celek – vidí výsledek skládání jednotlivých cihel k sobě. Já myslím, že právě takový význam měl u Talicha hudební detail.

Řekl bych to konkrétně na tom, jak jsem to viděl při studiu oper v Národním divadle. Talich napřed pracoval s jednotlivými zpěváky, s nimiž vypracoval jejich party tak, že každé slovo, každý drobný akcent, každá pěvecká fráze byla propracována nejen do výslovnosti, ale i do barvy a hlasového posazení. Byl to zkrátka souhrn malých, vybroušených plošek nějakého drahokamu. Potom přišly první ansámblové zkoušky. Všichni zpěváci přišli dohromady na jeviště a Talich nelítostně křičel: „Tempo, tempo“ nebo „Rytmus!“. Zdálo se, jako by najednou všechny detaily pohřbil. Ty šly prostě všechny k čertu. A teprve v dalších zkouškách se všechno začalo usazovat, lidi si zvykli na pevný řád, na stavbu a v ní ty detaily začaly plně a funkčně rozkvétat a plnit svoji úlohu. A to je myslím ideál úplně nadčasové reprodukce, ať už se jí říká moderní nebo romantická… Tedy reprodukce, která má dokonalý řád, dokonalou stavbu, a přitom v ní každá složka autonomně žije.

Václav Talich (zdroj radio.cz)
Václav Talich (zdroj radio.cz)

Ivan Medek: Tentýž pocit měl myslím každý člověk, který byl na Talichově zkoušce a ve výsledku každý, kdo slyšel Talichova živá provedení. K tomu bych se chtěl zmínit ještě o jedné věci, totiž aby snad mezi posluchači nebo lidmi, kteří se na Talicha nepamatují, nevznikl pocit, že se za každou cenu zabýval detaily nebo nějakou strukturální analýzou… Mám dojem, že to, co bylo u něho nejzajímavější, bylo to, jak dovedl nejenom odhalovat vzájemné souvislosti v partituře, takže třeba hobojistovi, který hraje melodii, bylo naprosto jasné, že musí poslouchat tam někde vzdálená cella nebo violy, ale především způsob, jakým čistě muzikálně dovedl každé skupině, každému hráči přiblížit to, co se hraje, především ve výstavbě fráze. To je něco, co mě osobně úplně fascinovalo.

Milan Munclinger: Talich si pěstoval smysl a znalost výstavby každé melodie od nejranějších a nejdokonalejších projevů melodického myšlení vůbec. On měl detailně vědecky a prakticky prostudovaný gregoriánský chorál jako základ melodického myšlení. Talich se vůbec zabýval spoustou věcí, které v praxi vůbec nikdy neuplatňoval. Často jsem u něj zažil, jak pracuje na partituře, kterou nikdy nechtěl dirigovat. A přitom ji měl vypracovanou do všech detailů. To obrovské zázemí znalostí nebylo jenom v oblasti hudby, ale i filosofie, antického umění, historie náboženství. A toto kulturní zázemí bylo znát na každém jeho výkonu.

A ještě jedno bylo pro Talicha typické: výběr spolupracovníků. Na rozdíl od dnešních dirigentů, kteří většinou chtějí mít v orchestru perfektně technicky vybavené hráče se skvělými tónovými kvalitami a nezáleží jim pak ani na osobním spříznění nebo na vnímavosti toho kterého hráče, Talichovi často víc záleželo na osobních kvalitách. On někdy dovedl být třeba i nespravedlivý k lidem, kteří se v orchestru tvářili lhostejně. Když uviděl prázdnou, nevýraznou tvář, to ho přímo provokovalo a dovedl být i opravdu krutý a zlý.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat