Hvězdné chvíle na čtyři ruce

  1. 1
  2. 2
Hudba Plus Petra Vebera (14) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech: Když se sejdou Bach a Händel. Na okraj činoherní premiéry Paula Barze na Malé scéně Východočeského divadla v Pardubicích.
P. Barz: Mohla to být hvězdná chvíle – Tomáš Lněnička (Georg Friedrich Händel) a Jiří Kalužný (Johann Sebastian Bach) – VD Pardubice 2017 (zdroj FB VD / foto Petr Našic)

Jak že se to jmenuje…? Mohla to být hvězdná chvíle…? Těmito slovy žertoval po páteční premiéře Petr Dohnal, ředitel Východočeského divadla Pardubice. Smál se však své slovní hříčce – a jedním dechem dodal: Však byla! Stejnojmenná hra o setkání Bacha a Händela nabízí chytrý text, nápaditou režii Michaela Taranta a výborné výkony obou hlavních herců – Tomáše Lněničky a Jiřího Kalužného. Na Malé scéně ve dvoře měla nová inscenace pěkný, jednoznačný úspěch.

Je celkem jisté, že se Johann Sebastian Bach a Georg Friedrich Händel skutečně nikdy nepotkali. Právě proto je ale přece vzrušující zaobírat se myšlenkami, jaké by to bylo, kdyby…! Hru Mohla to být hvězdná chvíle, v originále s poněkud věcnějším titulem Mögliche Begegnung, tedy Možné setkání, napsal německý publicista a dramatik Paul Barz. Jeho život se uzavřel před čtyřmi roky a právě tohle dílo z roku 1985 je jeho asi nejznámější, již s více než stovkou různých inscenací. V Pardubicích šlo o českou premiéru, když ji předtím na našem území už uvedlo Těšínské divadlo, ale v polštině – Kolacja na cztery ręce.

P. Barz: Mohla to být hvězdná chvíle – Tomáš Lněnička (Georg Friedrich Händel) a Jiří Kalužný (Johann Sebastian Bach) – VD Pardubice 2017 (zdroj FB VD / foto Petr Našic)

Händel přichází. Je neomalený, pragmatický, pyšný, Bacha ponižuje. Nejen kvůli tomu, že neví, jak se jedí ústřice, ale i kvůli jeho hudbě. Bach působí zdrženlivě, submisivně. Až mnohem později vychází najevo, že Händel trpěl komplexem – vždyť v Německu v jeho mládí „snad u každých varhan seděl nějaký Bach“. On sám z rozvětvené muzikantské rodiny nepocházel a otec hudbě nepřál. Proto odešel do ciziny. Také Bach, trpící neuznáním a do určité míry obdivující Händelovu slávu, otvírá víc své nitro – ale hlavně získává sebevědomí. Ke konci hry se jejich role vyrovnávají, vlastně obracejí. Mezitím ovšem v dialozích zazní mnohé, co odhaluje osobnosti obou skladatelů, jejich motivace a skrytá traumata, i co osvětluje okolnosti jejich postojů a tvorby. Michael Tarant přidal zhmotněné další postavy, atmosféru, svíčky, dramaticky vyhrocené okamžiky, v působivých nárazech vynořující se hudbu… Hru rozhýbal, je na co se dívat… Ale hlavně je o čem přemýšlet, text je lekcí z psychologie. A že to „…mohla být hvězdná chvíle…“ si uvědomíme až na konci, když se čekající Bach dozví, že se pan Händel na očekávanou návštěvu nedostaví.

P. Barz: Mohla to být hvězdná chvíle – Jiří Kalužný (Johann Sebastian Bach) a Tomáš Lněnička (Georg Friedrich Händel) – VD Pardubice 2017 (zdroj FB VD / foto Petr Našic)

Pardubická premiéra podněcuje různé úvahy – Bachovy narozeniny slavíme v Evropě každý rok jako Den staré hudby. Jeho dílo nás těší, fascinuje a přesvědčuje. Jeho hudba budí úctu. Bach je mezinárodně vnímanou ikonickou postavou, celebritou, živoucím pomníkem. Géniem. Jednou z hlavních postav evropské kultury. I když tomu tak za jeho života nebylo. Händelovy narozeniny nijak zvlášť neslavíme. Přesto nás dílo tohoto hudebníka také fascinuje. Především jedno jediné. Oratorium Mesiáš. Stalo se kultovní skladbou, po jistou dobu dokonce od Händela bohužel jakoby jedinou.

Autor Mesiáše zůstal starým mládencem. Bacha, otce mnoha dětí, přežil o devět let. Stejně jako Bach, i on ve stáří oslepl. Händel byl cestovatel a kosmopolita. Mnoho tvůrčí i organizační energie věnoval záchraně londýnského provozování italské opery, než pochopil, že nové možnosti dramatické tvorby může najít v koncertním oratoriu na anglické texty. Byl slavný. Bach nenapsal žádnou operu, ale ani oratorium podle starozákonního příběhu, Händel naopak nepsal kantáty pro pravidelný chrámový liturgický provoz. Bach byl kantor pracující pro svou luterskou církev, Händel hudební podnikatel pohybující se ve světském prostředí. Co měli společného? Oba udivovali svou hrou na varhany a na cembalo. Oba měli široký záběr, podobají se navzájem vlastně i ve svých největších duchovní dílech, ve zbožnosti upřímných, kompozičně dokonalých a nadčasových – ale ve skutečnosti zůstávají odlišnými tvůrčími uměleckými typy.

P. Barz: Mohla to být hvězdná chvíle – Tomáš Lněnička (Georg Friedrich Händel) a Jiří Kalužný (Johann Sebastian Bach) – VD Pardubice 2017 (zdroj FB VD / foto Petr Našic)

Zajímavým momentem je myšlenka, podle níž je Händel jedinečný – protože je bez předků a bez synů skladatelů. Ale Johann Sebastian je dnes vnímán jako jedinečný hudební velikán bez ohledu na své předky a syny. Tohle napětí mezi sebereflexí obou umělců a naším současným pohledem na ně je na textu Paula Barze vzrušující.

Znali se Bach a Händel? Traduje se všelicos – že se při jedné Händelově návštěvě kontinentu těsně minuli, že při další návštěvě matky v Halle odmítl Händel Bachovo pozvání do nedalekého Lipska, doručené jeho synem. Chtěli se skutečně oba sejít? Nebo o to stál jen jeden z nich? Bach víc než Händel…? Hra naznačuje, že chtěl i Händel…! Věděli o sobě. Existují Bachovy opisy Händelových skladeb. A Händel ve hře přiznává, že zná Bachovu hudbu.

P. Barz: Mohla to být hvězdná chvíle – Tomáš Lněnička (Georg Friedrich Händel) a Jiří Kalužný (Johann Sebastian Bach) – VD Pardubice 2017 (zdroj FB VD / foto Petr Našic)
  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama