I v nejtěžších situacích jde o to zůstat člověkem

Už jen dny zbývají do nejnovější premiéry ostravského baletu, jejímž hrdinou bude Chaplin ve ztvárnění německého choreografa Maria Schrödera. Na hudební koláž z děl skladatelů devatenáctého a dvacátého století Chaplin poprvé vtančil na jeviště lipského baletu, a to před pěti lety. Teď přichází na řadu Ostrava.

O baletu Chaplin s Mariem Schröderem
(Thilo Reinhardt – z programového bulletinu k lipské premiéře – překlad Jozef Katrák, upravila Pavla Březinová)

Kde se vzal nápad, že by Charles Chaplin mohl být tématem baletního večera?

Chaplin je důvodem, proč jsem se stal tanečníkem. Jednoho dne přinesla moje matka inzerát, že se hledají žáci pro taneční školu Palucca v Drážďanech. Bylo mi devět let a vůbec jsem netušil, co je to balet. Zeptal jsem se matky a ona mi odpověděla: „Něco takového, co dělá Chaplin.“

Na konci osmiletého studia jsem si zvolil téma své závěrečné práce: Charlie Chaplin. Tahle myšlenka zpočátku trochu narazila – řekli mi, že by mělo jít o téma, které se více zabývá tancem. Ale pak zareagovala Gret Palucca, která řekla: „Proč ne, Chaplin je přece znamenitý tanečník.“ Později, jako choreografovi, mi bylo jasné, že jsem se už tehdy chtěl dovědět víc o postavě Tuláka a režiséru Chaplinovi. A tak jsem se rozhodl, že to zjistím.

Co tomu předcházelo?

Začal jsem s hledáním základních kamenů, které by se nás eventuálně týkaly – abychom pochopili, jak se stalo, že se Chaplin identifikoval s uměleckou postavou Tuláka. A v tu chvíli jsem si musel položit otázku: Kdo se vlastně skrývá za postavou Tuláka?

Vždycky mluvíš o dvou Chaplinech…

Rozlišuji mezi umělcem a soukromou osobou; mezi Chaplinem a postavou Tuláka, kterou Chaplin stvořil pro film, aby v ní zobrazil svůj život, svoje sny, své vize a svůj strach. Ale také aby reflektoval dobu s jejími tužbami, přáními a realitou. Ukazujeme obojí: malého muže s buřinkou, hůlkou a velkými botami – a člověka Chaplina, který prostřednictvím umělecké postavy vypovídá o sobě.

Jaký vliv mělo Chaplinovo dětství na jeho pozdější práci?

Vyrůstal ve velkém nedostatku, v hrozných podmínkách v chudinských čtvrtích Londýna, otec byl alkoholik a matka skončila v blázinci. Tyto špatné zkušenosti z mládí a dětství vplynuly do jeho pozdější práce a způsobují, že jeho humor je živý a dojemný. Postava Tuláka obsahuje kompletní Chaplinovo dětství. Jeho otce, matku, sny, které měl jako dítě. A tím staví most k lidem, kteří se s ním můžou ztotožnit. Tulák je vlastně člověk, který se každý den vrhá do boje o přežití a pokouší se zachovat si svoji důstojnost a čest. Bez toho, že by chtěl nějak poučovat, se Chaplin pokouší zprostředkovat svoje poselství: totiž že vždy, i v nejtěžších situacích, jde o to zůstat člověkem a zachovat si základní hodnoty lidství.

Chaplin byl údajně jako filmový tvůrce i diktátorem?

Byl perfekcionistou – a to je vlastně každý umělec, který je na tisíc procent ponořen do své práce. Nebyl diktátorem, ale na druhé straně chtěl realizovat své vize; souvisí to s určitým pracovním rytmem, který někdy může způsobit, že je člověk nakonec osamělý.

Měl velmi jasné a konkrétní představy o práci, ale na druhé straně byl i hledající; vždycky hledal podstatu příběhu a podstatu doby, v níž žije, svého okolí, společnosti, ale i své postavy Tuláka. Když se takto ponořil do tvůrčího procesu, spojil svoji houževnatost s touhou po preciznosti a detailnosti.

Stvořil postavu, která spojovala všechny jeho představy a sny, ale také jeho strach.

Zabývat se Chaplinem neznamená jenom zajímat se o velkého umělce, ale objevit i sebe samotného a vlastní schopnost sebereflexe. O co se on pokoušel ve svých filmech, o to my se pokoušíme na divadle. Protože divadlo je místem, kde začínají dialogy, rodí se pocity a budují se mosty; divadlo je prostor, kde se setkáváme, abychom diskutovali, snili, reflektovali a osvobodili se od emocionálních pout a společenských předsudků.

Velmi často jsou tématem tvých prací umělecké biografie. Co tě na nich vzrušuje?

Umělci, jejichž životopisy mě zajímají, mají všichni jedno společné. Hledání. Ten, kdo hledá, klade otázky sobě i ostatním. Tyto osobnosti zkoumají a reflektují společnost i sebe s bezpodmínečnou přísností, intenzitou a existenciálním podtextem. My jako umělci sice nedáváme odpovědi, ale pokoušíme se svým přesným tázáním zaměřit se na problém, abychom našli odpovědi touto cestou. Myslím si, že každý z nás má větší či menší potřebu najít smysl života. Umění je oblast, jejímž tématem je právě tato potřeba.

Jak se dá přenést filmová postava na jeviště?

Neměli bychom se pokoušet přenést film na jeviště v poměru jedna k jedné. Na jevišti stojí v konečném důsledku skutečný, živý člověk. Ale jak docílit podobné intenzity? Protože Chaplin vytvořil svůj vlastní pohybový jazyk, je to pro mě samozřejmě výzva a hledání – hledání způsobu, jak spojit svůj vlastní pohybový slovník s metaforickými pohyby Tuláka, které na jevišti nemůžou chybět. Musí přitom vzniknout jazyk, který bude ve stálém dialogu s obsahovým jazykem Chaplina a který vytvoří spojnici s námi a přítomností. Protože my žijeme tady a teď, pokoušíme se vést dialog s naší přítomností. To bylo i důvodem, proč jsem nechal tančit postavu Tuláka ženu – abych se vědomě vzdálil „překladu jedna k jedné“ a docílil vyššího stupně abstrakce. Žena má totiž jinou dynamiku pohybu, čímž může docílit toho, že nevytváří kopii, ale rozvíjí vlastní jazyk s dynamikou a intenzitou, které podporují a udržují dialog s postavou Tuláka. Jde vlastně o jistý druh experimentu: nechat tuto postavu pohybovat se na jevišti v celé její komplexnosti.

Vizitka:
Německý tanečník a choreograf Mario Schröder (1965), rodák z brandenburského Finsterwalde, absolvent baletní školy Palucca Schule v Drážďanech. V letech 1983–1999 byl Mario Schröder prvním sólistou Lipského baletu, kde od roku 1991 pracoval pod vedením Uweho Scholze; zároveň vystudoval choreografii na berlínské Vysoké škole divadelního umění. V roce 1999 se stal šéfchoreografem Mainfranken Theater Würzburg, posléze působil ve stejné funkci v Theater Kiel. Od sezony 2010–2011 je ředitelem a šéfchoreografem Lipského baletu.

Je autorem téměř osmdesáti choreografií, mimo jiné titulů Chaplin, Nibelungenlied, Jim Morrison, Requie_M, The Wall, Ein Liebestraum, Das Schloss, Dada-Republik, Love Hurts… Petrushka, Pax 2013, Rachmaninow, West Side Story, Othello a dalších.

Mario Schröder pracoval jako tanečník a choreograf v různých zemích světa – ve Francii, Japonsku, Rusku, USA nebo Mongolsku. V rodném Německu spolupracoval s významnými divadelními scénami, jako jsou Deutsche Oper Berlin, Komische Oper Berlin, Aalto Ballett Theater Essen, Ballett Hannover nebo Oper Leipzig.

Často navrhuje pro své tituly scénografii a věnuje se také tanečním „site-specific“ projektům.

S Národním divadlem moravskoslezským spolupracuje poprvé. V sezoně 2010/2011 měli ostravští diváci v Divadle Jiřího Myrona možnost vidět představení jeho choreografie Love Hurts… Petrushka v rámci projektu Tanzbrücke.
(Zdroj: www.nmd.cz)

Chaplin
Choreografie: Mario Schröder
Hudba: John Coolidge Adams, Ruggero Leoncavallo, Alfred Schnittke, Kurt Schwertsik, Pēteris Vasks, Colin Matthews, Johannes Brahms, Hans Werner Henze, Charles Ives, Richard Wagner, Benjamin Britten, Samuel Osmond Barber II
Scéna: Paul Zoller
Kostýmy: Paul Zoller
Světelný design: Daniel Tesař
Premiéra 19. listopadu 2015 Divadlo Jiřího Myrona Ostrava

Tulák – Brígida Pereira Neves (alt. Chiara Lo Piparo / Amelia Waller)
Chaplin – Koki Nishioka (alt. Segio Méndez Romero)
Otec – Stéphane Aubry (alt. Rei Masatomi)
Matka – Shino Sakurado (alt. Barbora Šulcová)
Mildred – Ayuka Nitta (alt. Shino Sakurado)
Paulette Goddard – Brígida Pereira Neves (alt. Barbora Šulcová)
Oona – Chiara Lo Piparo (alt. Michaela Vápeníková)
Diktátor (Hitler) – Giordano Bozza (alt. Tommaso Avezzano Comes)
Karno – Patrick Ulma

www.ndm.cz