Idiotova vizionářská antiopera (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Karamzinův Boris Godunov je člověk dvojí tváře. Či spíše řečeno jinak – jako by se na jeho charakteristice a životopisu podíleli dva různí autoři, dva Karamzinové. Jeden je neoblomný moralistický pedant, ale také poťouchlý manipulátor: kletba osudu či Prozřetelnosti, která visela nad carem a již si car sám způsobil a sám zasloužil, se nedala ničím smazat, ničím odčinit, Boris je nenapravitelný a zatracený a priori, proto žádná kritika jeho osoby není dost přísná a každá je oprávněná, byť by byla založená na lži. Karamzin nezřídka cituje ze starých dobových ruských letopisů vykonstruovaná obvinění Borise Godunova z účasti na opravdu všem zlém, co se za jeho panování nebo ještě i před ním stalo – prý v roce 1591 úmyslně založil požár Moskvy, aby pak mohl prokazovat lidu dobrodiní a naklonit si ho na svou stranu, prý se o něm říkalo, že povolal na Rus Tatary, aby odvedl pozornost od vraždy careviče Dimitrije, nebo že vyměnil carova novorozeného syna (a potenciálního dědice trůnu) za jakési děvčátko, a když dceruška jménem Feodosie po roce zemřela, že je to on, kdo stojí za její smrtí, dále že urychlil odchod cara Fjodora, nechal odstranit snoubence své dcery Xenie, dánského prince Jana a tak dále. Karamzin sám vzápětí tyto nepravděpodobné či vysloveně nesmyslné domněnky sice odmítá a vyvrací, ale doprovází to zvláštním škodolibým morálním relativismem: „Historie nepomíjí mlčením ani klevetu, stala-li se zaslouženou odezvou zločinného jednání…“ nebo „… to vše patřilo k spravedlivému trestu – i lichá pomluva!“S tím druhým, odlišným Karamzinem, který vypráví o Borisu Godunovovi, se setkáme v pasážích věnovaných konsolidaci ruského hospodářství, mírumilovné vnitřní politice či osvíceným snahám o pozvednutí úrovně vzdělanosti a kultury za Borisova panování. Dokonce samotnou volbu Borise carem považuje tento Karamzin za rozumnou a z hlediska světských zákonů legitimní. Popis Borisových vladařských úspěchů dokonce Karamzin uzavírá nečekanou větou: „A tak není divu, že Rusko – podle svědectví souvěkovců – panovníka milovalo a přálo si, aby vražda na Dimitrijovi upadla v zapomenutí, anebo ji bralo v pochybnost.“ I na takových místech ovšem autor po krátké době předává pero svému dvojníkovi: „… jenomže pozemskou moudrostí nadaný vládce dosáhl trůnu zločinem… Nad carem, obtěžkaným vinou, i nad nešťastnou říší se vznášel Boží trest…“. Celé období krize, zahájené obrovskou neúrodou v roce 1601 a směřující přes fatální hladomor a bídu, radikalizaci nižších společenských vrstev, vzpoury, politické intriky i adekvátní přitvrzení carových represí až k onomu neuvěřitelnému „zjevení“ Grišky Otrepjeva, který s falešnou aurou careviče Dimitrije, právoplatného dědice ruské koruny, dokráčel v roce 1605 až na carský „prestol“ – tedy celé toto období Karamzin chápe právě jako Boží dopuštění seslané na Borise Godunova i celou společnost, neboť – jak na jednom místě svého pojednání píše – „za hříchy králů jsou trestáni národové“. Proto Boris Godunov nese podle Karamzina zodpovědnost za celou mnohaletou katastrofu ruských dějin, za ono „Smutnoje vremja“ (Čas zmatků), které nastalo po jeho smrti a nikdy mu nemůže být odpuštěno – pro jeho vinu, spočívající v odstranění dědice trůnu, která byla Bohem potrestána pohromou celého národa a neslýchanou diskreditací carské moci pod náporem nikoli jednoho, nýbrž hned tří po sobě následujících samozvanců (Lžidimitrijů I.–III., ucházejících se v letech 1602–1612 o ruský trůn a v prvních dvou případech na tomto trůnu v letech 1605–1610 skutečně panujících). A protože všechna vina spočinula již na Borisovi, je pojednou Karamzinovo líčení nástupu a vzestupu Samozvance, spadající do doby prudkého slábnutí Borisovy moci a vlivu, prosto všeho dalšího moralizování a začátek nejabsurdnější, nejpitoresknější kapitoly ruských dějin je pojednán s věcným nadhledem, který obvykle od historika očekáváme.

Ze současného pohledu je Karamzinova rámcová interpretace ruských dějin v letech 1584–1605, tedy od nástupu cara Fjodora I. na trůn po smrt Borise Godunova, až dětinsky naivní, nehledě na to, že může být považována za silně tendenční ve prospěch Romanovců, Godunovem pronásledované rodiny, která se následně v osobě cara Michaila I. zásadně podílela na ukončení „Času zmatků“ a v roce 1613 založila novou carskou dynastii, jejíž ve své době poslední člen, car Alexandr I., tolik miloval Karamzinovy historické výklady…

Dnes se na záhady spojené s vládou Borise Godunova díváme mnohem střízlivěji než moralista a sentimentalista Karamzin, přestože na obě otázky týkající se jednoho z nejvlivnějších dobových fenoménů a příčin podivného historického vývoje, totiž careviče Dimitrije, neexistují jednoznačné odpovědi. První otázkou je carevičova nástupnická legitimita a tedy reálná možnost, že by se opravdu stal carem. Dimitrijovou matkou byla Maria Nagaja, poslední, šestá či sedmá (pramenům je přikládána různá hodnověrnost) manželka cara Ivana Hrozného, kterou ovšem pravoslavná církev nepovažovala za zákonnou, neboť pravoslavné církevní právo schvalovalo pouze tři první manželství. Dvouletý carevič Dimitrij, jehož nástupnické právo nebylo uznáváno, tedy byl po smrti otce a nástupu Fjodora I. na trůn poslán z iniciativy regentské rady spolu se svou matkou a jejími bratry do internace ve městě Ugliči vzdáleném přes 200 kilometrů severovýchodně od Moskvy. Můžeme jen spekulovat, zda by se podařilo skutečného Dimitrije v budoucnosti jako následníka trůnu za příhodných okolností legitimizovat. Když se později Grigorij Otrepjev prohlásil za přeživšího careviče Dimitrije, jeho cestě na trůn žádné církevně právní ustanovení nezabránilo – to ovšem bylo za zcela mimořádných, nenormálních okolností státního převratu a znovuobjevení careviče Dimitrije mělo atraktivní přídech božího zázraku. Druhou nevyjasněnou otázkou pak je samotný podíl Borise Godunova na carevičově smrti. Zmíněná Dimitrijova nelegitimita se uvádí jako argument na Borisovu obranu – devítiletý chlapec bez nástupnického práva nepředstavoval takovou konkurenci a překážku v Godunovových politických ambicích, aby musel být odstraněn. Zastánci této teorie se pak kloní k závěrům, k nimž došla po vyšetřování záhadné Dimitrijovy smrti v roce 1591 oficiální vládní komise vedená knížetem Vasilijem Šujským: carevič byl při hře s nožem stižen záchvatem epilepsie a nešťastnou náhodou si prořízl hrdlo. Existují i další, konkrétnější spekulace o tom, jak pravděpodobněji mohlo dojít při epileptickém záchvatu ke smrtelnému poranění hrdla, lze snad brát v úvahu i dobové svědectví o Dimitrijových podivných brutálních sklonech, které měl zdědit po svém neslavném otci… Karamzin ovšem na obě uvedené otázky odpověď zná: církev sice poslední sňatek Ivana Hrozného neuznala, ale tolerovala ho, takže carevič Dimitrij za jistých okolností mohl na nástupnictví pomýšlet, a zadruhé – vyšetřovací komise vedená knížetem Šujským z rozkazu Borise Godunova byla od počátku podjatá, její závěry jsou lživé a měly jen napomoci ospravedlnit cestu nedočkavého Godunova na carský trůn. Bez tohoto Karamzinova nezlomného přesvědčení by koneckonců jeho pojednání o Godunovově „zločinu a trestu“ nedávalo smysl.

Přes všechnu zdrženlivost, kterou v nás Karamzin a jeho podání vyvolávají, je třeba vyzdvihnout kvality a působivost jeho práce – mamutí obsažnost, množství barvitě líčených událostí i drobných historek a detailů, psychologickou pronikavost – třebaže spekulativní – a trefné komentáře, z nichž jeden tvoří název této kapitoly, a v neposlední řadě i později nesmírně vlivný akcent na historický paradox, spočívající v tom, že dějiny obrovské říše mohou být bezbranně závislé na takových zdánlivých nicotnostech, jako je život a smrt devítiletého chlapce…

Lidé, ne Bůh, tvoří dějiny…
Autorkou věty na předchozím řádku je americká slavistka Caryl Emerson, které se v knize o Musorgském a Borisu Godunovovi podařilo takto lakonicky v pěti slovech přesně vystihnout charakter Puškinova dramatu s odkazem na zcela odlišnou povahu jeho předlohy, Karamzinových Dějin. Puškin napsal svého Borise Godunova v roce 1825 v internaci na statku své matky v Michajlovském asi 300 kilometrů jihozápadně od Petrohradu, pod policejním dohledem… Byl věru ve zcela odlišné situaci než carský dějepisec Karamzin a tyto jeho životní okolnosti mohou spíše připomínat osudy některých proskribovaných postav z Karamzinova díla. Důvod vzájemné odlišnosti obou děl ovšem jistě nespočívá v odlišném, ba protikladném životním kontextu autorů, ale mnohem spíše v jejich absolutně odlišném vidění světa, které se v jejich dílech zrcadlí. Puškinovo drama sice z Karamzinových Dějin čerpá námět, situace, postavy, motivy i formulace, avšak jeho pojetí „člověka a jeho místa v dějinách“ je natolik jiné, že snad i zaváháme, máme-li Puškinovo akademické věnování hry „Rusům drahocenné památce Nikolaje Michajloviče Karamzina (…) ve zbožné úctě a vděčnosti“ brát vážně či ironicky.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Hodnocení

Vaše hodnocení - Musorgskij: Boris Godunov (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="157969" size="small"]

Mohlo by vás zajímat