Idiotova vizionářská antiopera (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8

Boris podruhé
V únoru 1871 bylo Musorgskému ředitelstvím Mariinského divadla sděleno, že se jeho Boris Godunov do repertoáru nepřijímá. Protože dochovaná dokumentace hovoří pouze o tom, že opera byla divadelní komisí zamítnuta drtivou většinou, nikoli už ale o tom, proč konkrétně, existují o důvodech různé spekulace založené na vzpomínkách pamětníků. Vladimir Stasov uvádí ve zmíněném životopisném nekrologu Musorgského, že divadelní komisi vadil nadbytek sborů a ansámblů a naopak příliš malý prostor věnovaný sólistům. Ljudmila Šestakova, sestra Michaila Ivanoviče Glinky a Musorgského zastánkyně, ve svých pamětech popisuje rozhovor s šéfdirigentem Mariinského divadla, Eduardem Nápravníkem, v němž jí bylo naznačeno, že Musorgskij je sice velmi talentovaný autor, avšak opera bez velké ženské role je nemyslitelná… Rimskij-Korsakov o mnoho let později v memoárech vzpomíná, že důvodem odmítnutí první verze Borise Godunova byl vedle absence ženské role také modernismus této opery, například neobvyklé postupy v harmonii či instrumentaci, které prý některé členy divadelní komise iritovaly. Ať už se výhrady týkaly pouze ženského elementu, jak tvrdí současný badatel Richard Taruskin, nebo si komise přála v opeře změnit vícero věcí, ať už na Musorgského tlačilo pouze divadlo, nebo dle svědectví Vladimira Stasova také jeho blízcí spolupracovníci a přátelé, jisté je, že se Musorgskij pustil okamžitě do práce na revizi své opery. Tempo, v němž druhá a v mnohém výrazně odlišná verze opery vznikla, naznačuje, že Mariinské divadlo považovalo uvedení Borise Godunova po zapracování připomínek za reálné a že Musorgskému v tomto směru byl učiněn příslib.

První změnou, kterou Musorgskij v opeře provedl, bylo dokomponování celého jednoho dějství složeného ze dvou takzvaných polských obrazů, tedy ze scény v budoáru polské šlechtičny Mariny Mníškové, o niž se Lžidimitrij uchází, a scény u fontány na zámku Mníšků v polské Sandoměři, kde dojde k podivné milostné schůzce Mariny a Lžidimitrije. Priorita věnovaná Musorgským dvěma novým obrazům, v nichž významné místo zaujímá „velká ženská role“, svědčí o tom, že právě tato úprava byla divadelní komisí skutečně nejžádanější. Bezprostředně poté Musorgskij přepracoval scénu v Kremlu, nejrozsáhlejší výstup postavy Borise Godunova, a soudě podle zde provedených změn a doplňků (k nimž se ještě dostaneme podrobněji), můžeme spekulovat o tom, že i argument nedostatečného prostoru pro sólisty a přílišné smělosti některých hudebních momentů mohl mít svůj vliv. Poslední z rozsáhlejších úprav opery byla výměna stávajícího obrazu před chrámem Vasila Blaženého za zcela nově vzniklý obraz lidové vzpoury, který je zvykem označovat jako „Kromy“ (podle města, u nějž se obraz odehrává) nebo „Revoluce“. Pokud bychom měli hledat nějaký vnější impulz i pro vznik této mohutné sborové scény, v níž navíc dostává prostor postava Samozvance na úkor jednoho výstupu Borise Godunova, patrně bychom pozornost zaměřili spíše do okruhu Vladimira Stasova, který uvádí, že Musorgského spolupracovníci vybízeli nejprve velmi tvrdohlavého skladatele k domyšlení opery (patrně více dramaturgickému než jen ryze hudebně formálnímu) ještě před verdiktem divadelní komise.

Musorgského redakce byla s výjimkou duetu Mariny a Samozvance hotova do konce roku a do června 1872 se Musorgskij věnoval instrumentaci. Na jaře téhož roku získalo libreto Borise Godunova cenzurní schválení, které následně muselo být posvěceno i samotnou carskou administrativou Alexandra II., neboť stále platilo nařízení jeho otce Mikuláše I. zakazující zobrazování carů na divadelním jevišti. V téže době přijalo ředitelství Mariinského divadla přepracovanou operu předběžně k provozování. Potvrzeno bylo definitivně o rok a půl později, v říjnu 1873. Již v únoru téhož roku měly v Mariinském divadle jako zvláštní benefiční představení premiéru tři vybrané části opery (Krčma a oba polské obrazy) a regulérní premiéra pak proběhla 27. ledna 1874.Vystihnout nějak jednoznačně kvality Musorgského druhé verze Borise Godunova je patrně nemožné. Úpravy, doplňky, ale také škrty byly či mohly být motivovány různými, vzájemně nesouvisejícími důvody, které se v opeře také různými způsoby projevily. Obecně lze říci, že ve vztahu k Puškinově dramatické předloze jde druhá verze Borise Godunova opačnou cestou než verze první. Jestliže – jak bylo řečeno – první verze ctila na mnohých místech a ve velkém rozsahu doslovné znění básníkova textu, zatímco se odkláněla od jeho specifické, „shakespearovské“ dramaturgie tím, že se pokusila z Borise Godunova učinit hlavní postavu opery a naopak potlačila ostatní Puškinem rozvíjené linie dramatu i jeho historický nadhled, pak se verze druhá na jedné straně přiklání zpět k Puškinově mnohovrstevnatosti a žánrové pestrosti a na straně druhé se – paradoxně – odklání od jeho textu a konkrétní výstavby některých scén. Ve vztahu k první Musorgského verzi dopracovává druhá verze její dramatickou ucelenost a vyváženost, rozvíjí některé hudební či hudebně-dramatické postupy naznačené v původní verzi a přichází s novými, rafinovanými řešeními z hlediska dramaturgického i hudebního, ale také mírní příliš křiklavé novátorství opery ve prospěch snazší poslouchatelnosti či posluchačské orientace v hudbě a pomíjí – snad z důvodů přijatelné délky představení – některé nesporně působivé momenty a situace z původní verze.

Zastavme se nyní na chvíli u některých nových, specifických, silných i slabých stránek druhé Musorgského verze. Byla označena na rozdíl od první verze již tradičním způsobem jako „opera o čtyřech jednáních s prologem“. Scénosled byl pozměněn takto:

Prolog
1. obraz – Lid shromážděný u Novoděvičího kláštera
2. obraz – Korunovace
1. jednání
1. obraz – Pimenova klášterní cela
2. obraz – Krčma na litevských hranicích
2. jednání
Carské komnaty v Kremlu
3. jednání
1. obraz – Budoár Mariny Mníškové
2. obraz – Setkání u fontány
4. jednání
1. obraz – Borisova smrt
2. obraz – Revoluce (Kromy)

Nejviditelnější změnou jsou pochopitelně hned tři nové obrazy. Takzvané polské obrazy čerpají inspiraci, tak jako dosud celá opera, převážně z Puškinova dramatu, přestože scéna v Marinině budoáru byla autorem před prvním knižním vydáním z celku hry vypuštěna. Zapojením dalšího dějiště, okolností a postav, vytvořením prostoru pro výstup Samozvance – navíc ve velmi specifické a bizarní milenecké roli – se Musorgského opera posunula od poněkud nedotaženého monografického dramatu o Borisu Godunovovi zpět k puškinovskému dramatu historickému, o němž byla řeč již dostatečně.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8

Hodnocení

Vaše hodnocení - Musorgskij: Boris Godunov (ND Praha)

[Celkem: 5    Průměr: 2.4/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
HonzaB

Děkuji za tuto rozsáhlou studii se spoustou zajímavých informací včetně pěkného exkurzu do ruských dějin. Pokud by i do budoucna byla praxe taková, že ke každé nové opeře v ND zde vyjde takovýto rozsáhlý článek, bylo by to moc super.