Zatímco první zmíněné dílo, které je Carissimimu připisováno na základě kompozičního stylu a dalších nepřímých důkazů, patrně uzavírá řadu parodických mší pracujících s námětem písně z 15. století o ozbrojeném muži (takové mše se dochovaly od renesančních autorů jako Guillaume Dufay, Josquin Desprez, Giovanni Pierluigi da Palestrina), Jephte je naopak dílo žánrově novátorské, jedno z prvních oratorií, jež se posléze ve vrcholném baroku proměnila v rozměrné formy, jaké známe například od Händela. Frescobaldiho instrumentální hudba (v podání gambistky Hany Flekové, Václava Lukse jako cembalisty, kontrabasisty Luďka Braného, theorbisty Jana Krejči, respektive Lukáše Vendla hrajícího na varhanní pozitiv) byla celkem očekávatelně upozaděna a tvořila spíše jen vhodně kontrastní protějšek hlavních čísel programu. Na úvod to byla Canzona quinta detta „La Tromboncina“ a mezi mší a oratoriem pak Canzona prima perta basso solo. Zdálo se nicméně, že podlouhlý a zároveň mírně členitý prostor kaple (který jinak i vizuálním vjemem – třeba pohledem na freskovou a štukovou výzdobu – umocňoval dojem z koncertu) instrumentální hudbě příliš nesvědčí. Zvuk byl jakoby poněkud nekonkrétní a roztříštěný. U druhé skladby se pak projevily i drobné problémy v souhře. Jako naladění na to, co přijde, respektive jako „odpočinek“ od hudby vokální přišla tato dvě čísla jistě většině posluchačů vhod.
Vokální soubor se představil ve dvanáctičlenném obsazení, kde vedle dlouhodobých spolupracovníků Václava Lukse bylo možno rozeznat i několik mladých talentovaných zpěváků, kteří svoje působení v Luksových projektech spíše teprve začínají. Ve mši byli vokalisté rozděleni do tří ansámblů rozestavených na pódiu do půlkruhu vedle sebe, víceméně po obvodu apsidy kaple. Samotná kompozice patrně efekt rozestavení ve větším prostoru nevyžaduje. Jednotlivé motivické a rytmické struktury procházejí všemi třemi sbory, které jsou v zásadě rovnocenné. Mše neobsahuje čistě sólové pasáže na způsob árií, pouze první sbor je poněkud více exponovaný (například „Crucifixus“ s chromatickou melodickou figurou a sestupným pohybem na „Et sepultus est“ v Credu). Obsazení se často střídá a vytváří různá uskupení hlasů (například tři soprány a tři basy v „Christe eleison“ nebo tři tenory a tři basy v „Qui propter nos homines“ v Credu), vždy podpořená continuem.
Dílo není harmonicky příliš komplikované, zaujme výraznou rytmizací (podpořenou zde dobrou deklamací a pregnantním frázováním pěvců), efektní proměnlivostí, mimo jiné častým střídáním sudého a rychlého třídobého metra. Interpretačně pak byly k maximu účinku dotaženy změny na malých plochách (rychlé a jásavé „resurrectionem“ a pomalé a tklivé „mortuorum“). Přestože zvolené rozestavení poněkud upozaďovalo tenor a bas prvního sboru, výsledný zvuk zejména v tutti pasážích byl výborný, spojitý a zároveň dostatečně vyrovnaný (přestože zejména pro ženské hlasy byly party nevýhodně nízko posazeny). Provedení mše bylo celkově velmi zdařilé a pro mne osobně bylo nejzajímavějším zážitkem koncertu.
U Carissimiho Jephty jde o dílo relativně známé, takže se k němu váží určitá očekávání a je více s čím porovnávat. Tragický námět je vzat z jedenácté kapitoly starozákonní Knihy soudců a je vcelku jednoduchý. Vojevůdce Jiftách v unáhlené přísaze slíbí Hospodinu, že mu obětuje toho, kdo jej přijde přivítat u vrat jeho domu, pokud mu vydá do rukou nepřátelské Amónovce. Po návratu z vítězné bitvy vítá Jiftácha jeho jediné dítě – dcera. Ta přijímá svůj úděl, pouze otce prosí o to, aby mohla dva měsíce oplakávat v horách se svými družkami svůj mladý věk. Pak už se jen v biblickém textu bez dalších podrobností dozvídáme, že Jiftách po jejím návratu učinil, jak slíbil, což snad nechává určitý prostor i mírnějším interpretacím, pokud jde o vyústění příběhu.
Carissimi v díle mistrně uplatnil techniku recitativu, jeho hudba má obecně silný dramatický náboj. Nejpůsobivější je pak jímavé lamento Dcery s echem (Heleně Hozové jako představitelce Dcery zde sekundovaly Tereza Maličkayová a Pavla Radostová) a závěrečný sbor. Helena Hozová sice měla v průběhu celého večera čistě pěvecky vzato silnější i slabší momenty (občas zpívala lehce nad tónem), v roli Dcery však uplatnila širokou výrazovou a dynamickou škálu a předvedla zde tak imponující výkon. V tom ji bohužel příliš nenapodobil představitel titulní role, která nicméně v oratoriu nemá tak velký prostor. Pohroužen do not ukázal Tadeáš Hoza plně znějící baryton, ale výraz zůstal poněkud „dietní“, bez odstínění jednotlivých textových pasáží a jejich dramatického náboje. Svěření role Jephty vhodně disponovanému tenoristovi by možná přineslo subtilnější, ale ve výsledku působivější podání. Poměrně vysoko položené vstupy sólového vypravěče přednesl Václav Čížek. Basovým „bojovným“ číslem pak zaujal Martin Blaževič.
Vyznění jednotlivých částí bylo možná trochu na škodu zřetězení jednotlivých částí v první polovině oratoria za sebou bez spočinutí, prakticky attacca, i tam, kde je určitý předěl v textu. Posluchače to trochu připravovalo o možnost vychutnat si dramatický účinek jednotlivých částí, přičemž nějaká větší gradace se nedostavila. Jednoznačnou pochvalu si každopádně zaslouží závěrečný sbor, zopakovaný jako přídavek, který byl propracovaný do detailů a byl přednesen s velkým soustředěním a zároveň místy viditelnou potěchou všech interpretů.
Zhruba hodinový koncert v Italském kulturním institutu přinesl promyšlený program a příjemný hudební zážitek v méně formálním prostředí, než je tomu u „velké“ koncertní řady. Lze se tak již teď těšit na další koncert tohoto komorního cyklu, který se bude konat 7. listopadu 2019 tamtéž a bude patřit tentokrát německému ranému baroku, konkrétně dílům Heinricha Schütze a Johanna Hermanna Scheina.
Hodnocení autora recenze 80 %
Collegium Vocale 1704: Historia di Jephte
Barokní kaple Italského kulturního institutu v Praze, 8. října 2019
Girolamo Frescobaldi: Canzona quinta detta „La Tromboncina“, Canzona prima perta basso solo
Giacomo Carisimi: Missa a 3 cori „L’homme armé“, Historia di Jephte
Collegium Vocale 1704
Soprán: Helena Hozová, Pavla Radostová, Tereza Maličkayová
Alt: Aneta Petrasová, Monika Jägerová, Jan Mikušek
Tenor: Václav Čížek, Ondřej Holub, Čeněk Svoboda
Bas: Martin Blaževič, Tadeáš Hoza, Josef Kovačič
Viola da gamba: Hana Fleková
Kontrabas: Luděk Braný
Varhany: Lukáš Vendl
Theorba: Jan Krejča
Dirigent: Václav Luks
