Jak bude vypadat a znít Beethovenův balet v 21. století?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Proč se v souvislosti s vaší tvorbou vyhýbáte slovu „rekonstrukce“? Snažíte se přeci dosáhnout účinku, jaký měla daná díla v době svého vzniku, a vycházíte z maxima dochovaných pramenů, právě tak jako Marek Štryncl v novém uvádění hudebních děl, díla minulosti oživujete pro novou generaci diváků…

Podle mne se dají rekonstruovat pouze hmotné objekty – například mozaika, ze které vypadaly některé kaménky, nebo zápis, ze kterého někdo odtrhl růžek. Musíte mít nějakou již vytvořenou formu, která byla věkem rozrušena. U živého umění, což je případ tance, hudby a divadla, vše musíte znovu vybudovat, byť – v rámci historicky poučeného představení – na základech minulých tvůrců, které shromažďujete, snažíte se pochopit a máte k nim úctu. Vždy ale vznikne tvar nový a proměnlivý od reprízy k repríze, živá novodobá výpověď živých lidí pro živé diváky. To je zákon tohoto umění. V cizině tomu říkají například „re-enactement“. Nedá se to do češtiny bohužel uspokojivě přeložit, aby to nebylo zavádějící. Oživíte to, interpretujete to se snahou ctít původní záměr a estetickou kvalitu.

Jak vlastně začala spolupráce souboru Hartig Ensemble a orchestru Musica Florea?

Před mnoha lety. Nejprve jsme se – již někdy v roce 1998 – sešli s Markem Štrynclem v roli violoncellisty při koncertech s barokními tanci v pořadech, které organizovala Jana Semerádová se svou sestrou. Pak jsem měla v roce 2007 inscenovat v Barokním divadle zámku Český Krumlov rokokový balet Josepha Starzera Čarodějná girlanda (1757, La guirlande enchantée) spolu s Václavem Luksem. Ten ale za poměrně dramatických okolností nakonec spolupráci odřekl a v nouzi nejvyšší jsem zavolala Markovi. (smích) A ten byl okamžitě pro. A pro mne je to vždy jako balzám s ním spolupracovat…

 

Marek Štryncl: Vytvořil jsem si vlastní koncepci, která naštěstí korespondovala s představami režisérky

Marek Štryncl (foto M. Světlík)
Marek Štryncl (foto M. Světlík)

Věnujme se chvíli hudební složce. Co můžeme očekávat od poučené interpretace hudby Ludwiga van Beethovena – nový zvuk? Budou diváci překvapeni?

Nebyl by to orchestr Musica Florea, kdyby se nesnažil o dnešní interpretaci Beethovenovy hudby tak, jak mohla znít v době svého vzniku. A nejde o to, jestli se „dodržuje“ původní počet účinkujících a podobně. Jde především o přístup. Již v za života Ludwiga van Beethovena vzniklo obrovské množství úprav jeho symfonických skladeb pro různá komorní obsazení. Hudebníci se v jeho době nebáli jistého muzikálního experimentování (nejen) s jeho hudbou. Vůbec to nehanobilo jeho velikost a genialitu či jeho „autorská práva“, jak by tomu bylo v dnešních společenských podmínkách, ale naopak. Bylo to něco, co Beethovenovi získalo zaslouženou slávu do dnešních dnů. Takže kromě toho, že diváci uslyší hudbu na dobové klasicistní nástroje, které se vyznačují zvukově barevnou a intonační různorodostí a pestrostí, tak dle dobového pravidla, že nic nesmí zaznít stejně, se setkají s interpretačním přístupem, který vychází z lidských afektů. Každá hudební věta, fráze, figura musí obsahovat živý cit, emoci, která musí korespondovat s významem děje a podobně. To se netýká jen artikulace a dynamiky, ale také malých či větších tempových změn, které mnohdy nebyly skladatelem zapsány.

Datací by Prométheovi lidé měli patřit ještě do Beethovenova klasicistního období. Když jsme u klasicismu – jak se změnil „zvuk“ těchto skladeb na cestě do jednadvacátého století, co přibylo nebo se ztratilo? Co je při poučené interpretaci jiné?

Je povinností hudebníků nehrát stejným způsobem hudbu Igora Stravinského a Ludwiga van Beethovena. Dát jim to, co jim patří, se neobejde bez toho, že se interpreti nechají poučit. A netýká se to jen hudební artikulace, která svůj vzor nacházela v lidské mluvě a básnickém projevu (a to i tehdy, když šlo jen o instrumentální hudbu), či přirozeného tvarování frází, klasické hierarchizace těžších a lehčích dob, ornamentiky, jejíž způsob užití by se měl řídit podle toho, jaký afekt je právě vyjadřován, nebo harmonie, popřípadě polyfonie, ale také rychlosti temp. Dá se souhlasit s názorem doc. Tomislava Volka, že dříve cosi jako obecný ideál „rychlosti“ neexistovalo. Tento fakt se však nemůže stát argumentem pro tezi, že v Beethovenově době nemohli hrát jeho skladby rychleji než ve dvacátém století, a to zejména  z důvodu, že tehdejší doba nebyla postižena neurotickým stihomamem a uspěchaností. Proti tomu je nutné podotknout, že nejen v dobové interpretaci, ale například i v jazzu se „extrémní“ rychlost zahraných not ne vždy kryje s afektem spěchu.

Zkouška orchestru na Hudební fakultě Akademie múzických umění (foto archiv Hartig Ensemble)
Zkouška orchestru na Hudební fakultě Akademie múzických umění (foto archiv Hartig Ensemble)

V čem je největší problém?

Moderní interpret či dnešní hudební kritik evidentně ztratil smysl pro vnímání větších celků, takže rychle zahrané šestnáctinové noty se mu budou vždy jevit jako uspěchané, i kdybyste je zahráli s potřebnou lehkostí a nadhledem. Ve prospěch (z hlediska dvacátého století extrémně) rychlých temp baroka a klasicismu však vypovídají nesčetné důkazy, které není možné odbýt a odmítnout jako mylné s poukazem na to, že lidé té doby byli zatížení častějším a tragičtějším prožíváním smrti, než je tomu dnes. Takovéto předsudky brání interpretům v tom, aby se mohli poučit a prakticky si vyzkoušet to, že i rychlost temp a jejich proměna během jedné skladby může sloužit hudebnímu výrazu. Že jejich „extrémní“ rychlost nemusí být povrchně samoúčelná. Tomislav Volek poukazuje na to, že některé hudební soubory staré hudby dosahují extrémně rychlých temp díky tomu, že u smyčcových nástrojů hrají na moderní – více zaoblené kobylky. To je však omyl. Mnohé dobové nástroje umožňují naprostý opak. Při hře na střevové struny nepotřebujete vyvíjet tak velký, a tedy i rychlost omezující tlak. A hlavně méně zaoblená kobylka na smyčcovém nástroji fyzicky umenšuje vertikální pohyb pravé ruky (držící smyčec) při přechodech ze struny na strunu, což vám umožní rychlejší hru. Myslím, že je nezbytné, aby nejen interpreti naslouchali teoretikům – muzikologům, ale aby se i teoretici nechali poučit od těch, kteří se zabývají praktickou aplikací dobových výrazových prostředků. Jinak jakožto slepí povedou slepé.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
abstergo

Paní Kazárová – Hartigovna – skvělá jako vždy…