Jak se Janáček seznámil s Bystrouškou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8
  9. 9
  10. 10

A připojme ještě i výrok samotného Janáčka z dopisu svému příteli a propagátorovi, pražskému německému spisovateli Maxu Brodovi: „Člověk přede mnou klábosil, že jen tón čistý jediný něco v hudbě znamená. A já pravím, že nic neznamená, dokud není zabodnut v životě, v krvi, v prostředí. Jinak je hračkou, která se nemusí cenit.“ (2. srpna 1924)

Ve sféře umělecké inspirace, ale nepřehlédnutelnou měrou i v tvorbě samotné byl Leoš Janáček zarputilým naturalistou. Hudba a literatura pro něj nemá být projevem povzneseného lidského ducha, nýbrž má přímo vyrůstat ze skutečnosti, navazovat na život, jaký je ve svých aktuálních, fyzických, ba fyziologických projevech. Proto pečlivě zaznamenává i zdánlivě nejbanálnější hovory lidí na ulici, proto rozebírá až do stěží srozumitelných detailů ptačí zpěv a fascinovaně sleduje přírodu vůbec, proto si libuje v žánrech, které měšťanská kultura, v jeho době stále hlavní pěstitel i konzument klasické hudby a opery, považuje za okrajové či pokleslé. Proto se také nechává inspirovat pramenem pro skladatele vážné hudby tak „nedůstojným“, jako jsou obyčejné noviny. Snad nedůstojným, ovšem zcela jistě bezprostředně spojeným s aktuálním každodenním děním – vycházejícím z něj, popisujícím je, a skrze své čtenáře se do něj zase vracejícím.

Jak zmiňuje o něco výše Marie Stejskalová, byly to Lidové noviny, oblíbený Janáčkův deník, vycházející v Brně již od roku 1893. Janáček s Lidovými novinami sám po léta spolupracoval a přispíval do nich již od jejich prvního ročníku. Staly se mimo jiné platformou jeho svérázných fejetonů, v nichž napůl vědecky, napůl básnicky zkoumal vztahy mezi projevy běžného života a hudbou, vztahy mezi přirozeností a hudebností, či ještě lépe řečeno, zkoumal sám přirozený základ hudebnosti a hudby. Z hlediska žánru, tematiky a především formy, užívající autentickou notaci „nápěvků“, patřily Janáčkovy fejetony k tomu nejoriginálnějšímu, co Lidové noviny svým čtenářům nabízely.

Řeč však byla o Janáčkově zpětné vazbě, o tom, jak Lidové noviny inspirovaly jeho samotného. Již v květnu 1916 vyšel nadvakrát ve fejetonové rubrice na titulní straně Lidových novin pod názvem Z pera samoukova cyklus anonymních, nejspíše autobiografických básní lidového původu o prostém selském mládenci, který z lásky ke svůdné a tajemné cikánce Zefce opustil svůj domov a zmizel neznámo kde. Na základě těchto po všech stránkách nekonformních básní, publikovaných v novinách jako dokument či stopa skutečné události spíše než jako umělecké dílo, vytvořil Janáček v následujících letech jednu ze svých nejproslulejších komorních skladeb – Zápisník zmizelého a v něm jeden z přesvědčivých argumentů pro svou rovněž nekonformní etiku, s níž se setkáme později také v Kátě Kabanové i Lišce Bystroušce: milenecká láska je přirozený a osudový cit, kterému nelze klást umělé zábrany. A víme, že zde Janáček argumentuje i ve svůj prospěch, neboť o prázdninách roku 1917 vzplála jeho láska k šestadvacetileté, snědé, černovlasé, vdané a dobře zabezpečené židovce Kamile Stösslové, jež se pro něj stala nejen ztělesněním Zefky a Katěriny Kabanové, ale také idolem jeho privátního citového a milostného světa a zdrojem neuvěřitelné tvůrčí energie.Zcela odlišně – ale taktéž z Lidových novin – se Janáček inspiroval v roce 1925 pro svá pozdější Říkadla, cyklus zhudebněných dětských básniček pro komorní soubor a malý smíšený sbor. Tyto kratičké texty v té době vycházely v Dětském koutku Lidových novin s obrázky dnes již klasiků české dětské kresby, Josefa Lady či Ondřeje Sekory. Atmosféra jejich kreseb vedla Janáčka k robustnímu, ale jen naoko vážně se tvářícímu zhudebnění, a byla pro něj natolik podmanivá, že si přál, aby při provozování jeho Říkadel byly zároveň promítány i původní obrázky z novin.

Největší novinovou inspirací se však Janáčkovi stala Liška Bystrouška, novela Rudolfa Těsnohlídka vycházející původně opět v Lidových novinách na pokračování od dubna do června 1920. Zde již ale nešlo o příležitostné či „okrajové“ komorní dílko jako Zápisník zmizelého, které Janáček skládal spíše sám pro sebe (a paní Stösslovou), které po dokončení založil mezi ostatní noty do truhlice a na něž dokonce záhy zapomněl. Z Lišky Bystroušky, humoristického novinového „románu“, vzniklého narychlo a improvizovaně v redakci Lidových novin, měla být nyní seriózní celovečerní opera, pokračovatelka Její pastorkyně či Káti Kabanové. Hlavní hrdinkou mělo být tedy tentokrát zvíře? Lolkovým a Těsnohlídkovým karikaturám se mělo dostat té cti být obdařeny operními hlasy a doprovázeny velkým orchestrem? Lesní šelmy, slepice a dokonce hmyz společně s lidskými postavami na jednom operním jevišti? Politické narážky, opilost, obhroublá groteska, košilaté poznámky a jadrný lidový dialekt v operním libretu?

Neobvyklosti, ba provokativnosti Janáčkova (či vlastně Mářina) nápadu si byl dobře vědom i redaktor Lidových novin Adolf Veselý, když psal krátkou reportáž o své návštěvě u Janáčka a o rozhovoru s ním nad námětem nové opery. Tímto článkem s názvem Nové dílo Leoše Janáčka začínají 15. května 1921 denní zprávy Lidových novin a Veselý v něm píše: „Doslechli jsme se – docela soukromě a pod pečetí sedmera tajemství – o něčem, co napjalo nejen naši zvědavost, ale překvapilo přímo odvahou myšlenky. Jakže, to že by bylo proveditelné? Bláhová pochybovačnosti! Odvážností byla Její pastorkyňa, objevem byl Zápisník, proč by nebyla možna… Našel-li si v Lidových novinách Zápisník, proč by ho nemohla inspirovat…“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8
  9. 9
  10. 10

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Příhody lišky Bystroušky (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="98908" size="small"]

Mohlo by vás zajímat