Jak se Janáček seznámil s Bystrouškou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8
  9. 9
  10. 10

Pánské nokturno
Přestože se Rudolf Těsnohlídek aktivně a přímo na libretu nepodílel, je věta „A z těch dob jsem zvíře!“ jedna z opravdu mála, jejichž autorem není on. Téměř veškerý text, který Janáček zhudebňuje, je převzat buď bez úpravy nebo ve zkrácené či pozměněné podobě z Těsnohlídkova románu. Patrnou výjimku tvoří čtyři písně, které Janáček na různých místech v opeře použil – dvě Haraštovy písně (lépe řečeno ta druhá, neboť první u Těsnohlídka zčásti citovaná je), kterými doprovází své příchody na scénu, jsou lidové moravské, písničku či říkadlo liščat Běží liška k Táboru převzal Janáček z Dětského koutku Lidových novin v červenci 1922 a revírníkův ironický popěvek Bývalo, bývalo napsal – jako jediný svůj příspěvek nad rámec románu – na Janáčkovu prosbu sám Rudolf Těsnohlídek.

Také valná většina celých scén Janáčkovy opery je převzata z románové předlohy. Až do poloviny druhého jednání, tedy do scény nočního návratu Rechtora, Faráře a Revírníka z hospody domů, dokonce Janáček přesně zachovává i Těsnohlídkův sled děje. Po této noční či brzce ranní scéně, v níž se Rechtor dvoří květu slunečnice v domnění, že vidí tvář své milované Terynky, v níž se Farář užírá svým dávným milostným nezdarem a náhradní potěšení hledá v moralistických citátech antických klasiků a v níž konečně pomstou posedlý Revírník zběsile nahání lišku po lese, zařazuje Janáček do děje rozsáhlou a – troufám si říci – v operní literatuře světově unikátní milostnou scénu: námluvy Bystroušky a Lišáka, kterými Těsnohlídkův román vrcholí až v samém závěru.Janáčkovi se zde kombinací těchto dvou scén podařilo vytvořit kromobyčejně působivý kontrast lidské pošetilosti a frustrace s přímočarou, „zvířeckou“ radostí ze života. Kontrast principů, na nichž je celá opera založena. Ovšem s tím „zvířectvím“ – pokud slovo použijeme ve smyslu etickém – je to zde spíš naopak. Rechtor, tedy pedagog, a kněz, tyto „opory lidské společnosti“ jdou v noci lesem a alkohol rozvazuje nejen jejich jazyky, ale také pudy, které má lidstvo se zvířaty společné. Byť se Janáček omezuje jen na divadelní zkratku a zdaleka si nachmelené pány nevychutnává s takovou poťouchlostí jako Těsnohlídek, patří dotyčná scéna k nejgrotesknějším momentům celé opery. Ale také k nejmelancholičtějším.

Scéna začíná rozmáchlou instrumentální mezihrou, v níž se opojná, kolísavá melodie prvních houslí ve vysoké poloze vždy pozastaví na vychýleném akordu, jako by hledala své vlastní těžiště, a pak teprve zase pokračuje bezpečně dál až do dalšího vychýlení z rovnováhy. Přímo geniální hudební vyjádření alkoholicky povznesené nálady, v níž pánové nejistým krokem opouštějí hospodu a míří domů pro „šňupec svého spaní“… Tento motiv charakteristicky provází celý následující Rechtorův výstup, včetně jeho vyznání slunečnici, které vzrušeně graduje se slovy: „Vy mne milujete? Ó, promluvte! Já vás návidím už léta letoucí, můj osud je ve vašich rukou…“ (či dokonce v o něco troufalejší, sebejistější variantě shodné s Těsnohlídkovým zněním „…váš osud je v mých rukou…“) a vrcholí osmitaktovým ariosem „Půjdu za vámi, půjdu! Sevru vás do své náruče!“ s typicky janáčkovskou expresivní melodikou. Stěží se lze ubránit dojmu, jako by zde Janáček bezděčně parodoval svá vlastní žhavá a ovšem planá verbální (ale i hudební) vyznání lásky Kamile Stösslové. A krásná, ale chladná slunečnice jako by byla ona sama…Lesní scéna pokračuje Farářovou samomluvou. „Co jsem se tak nasedával! … Přešlo všecko. Teď stojím jako smeták v koutě,“ je její resumé. Opilý, zahořklý farář vzpomínající na svou studentskou lásku, která ho podvedla, je jistě k pousmání, ale Janáčkova hudba do situace znovu investuje více citu, než si žádají pouhá slova. Během Farářova monologu se v orchestru mnohokrát ozvou obměny Bystrouščina motivu, na němž je vystavěna celá její scéna s Jezevcem ze začátku druhého jednání (jde o motiv – řekněme – „Bystrouščiny bezstarostnosti“). Ten zde ve Farářově scéně neupomíná pouze na Bystrouščinu přítomnost (liška je v úkrytu svědkem soukromých zpovědí obou pánů a – jak píše Janáček ve scénické poznámce – „její oči svítí v křoví“), ale také právě na životní bezstarostnost a vitalitu, kterou symbolizuje. V těch nejdojemnějších chvílích Farářova smutku nechává Janáček Bystrouščin motiv zaznít v lyricky útěšné a velmi soucitné podobě. Autor moc dobře věděl, o čem tu Farář mluví…

Absurdní pointou tohoto hořce komického alkoholického nokturna je brutální, vpravdě „zvířecký“ vpád Revírníka, který oba ubohé pány vyhání z lesa a hlava nehlava kolem sebe střílí po lišce. Ta ale mezitím už dávno „zdrhla“ a míří na palouček, kde ji v dalším obrazu potká velké štěstí.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8
  9. 9
  10. 10

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Příhody lišky Bystroušky (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="98908" size="small"]

Mohlo by vás zajímat