Jan Kučera k premiéře Dona Buosa: V hudbě je něco zázračného

Historce kolem zfalšované závěti Dona Buosa chytrákem Giannim Schicchim, jak ho podle Danteho Božské komedie proslavil Giacomo Puccini, předřadili černou komedii o chamtivé rodince před Buosovou smrtí. Jak spolupráce s tak náročným režisérem probíhá? Jak se komponuje v bezprostřední konfrontaci s operním géniem Puccinim a jeho Giannim Schicchim? Jak pomáhají zkušenosti ze skládání scénické hudby a praxe dirigenta a klavíristy? To jsou některé z otázek, na které před páteční premiéru inscenace kombinující v Národním divadle Dona Buosa a Pucciniho Gianniho Schicchiho Jan Kučera odpověděl – s pohotovostí jemu tak vlastní.

David Radok je známý svou náročností – vůči sobě i vůči svým spolupracovníkům. I když by to byla spíše otázka na něj, nicméně z vašeho úhlu pohledu – proč si jako skladatele vybral vás?
Asi před dvěma lety mi pan režisér zavolal s tím, že se mu líbí moje hudba a zda by mě zajímal jeho námět na operu. Já byl samozřejmě hned nadšen, protože jsem znal jeho práci a vždy si ho obrovsky vážil. Jeho Lady Macbeth Mcenského újezdu a Wozzek v Národním divadle byly pro mě ohromným zážitkem. Začali jsme se pravidelně scházet a mluvit o tom – a troufnu si říct, že při tom vzniklo krásné přátelství.

Jak probíhala vaše spolupráce?
David má jasnou představu už na začátku, každé slovo má svůj význam, je v tom zacílení fanatický. To mi velmi vyhovovalo, protože mě krásně navedl k tomu, o čem a jak chceme vyprávět. Těch celodenních schůzek bylo mnoho ještě předtím, než jsem napsal první notu. Repliku po replice, scénu po scéně jsme si ujasňovali konkrétní emoci a atmosféru dané situace. Takový dramaturgický plán mi velmi pomohl, řekl bych dokonce, že je v případě komponování opery nutný. Je to daleko lepší, než kdybych začal něco hudebně fantazírovat a hudba se s příběhem míjela. Stejným způsobem jsem psal například svůj balet Tři mušketýři. Začal jsem tedy jednotlivé scény zpracovávat hudebně, na přeskáčku a postupně jsme se potkávali u klavíru, kde jsem Davidovi jednotlivé výstupy hrál a neuměle předzpívával. K mé velké radosti se mu to hned líbilo, asi jsem se trefil do jeho představ. Mě samotného taková společná tvůrčí práce velice bavila a nutno říct, že jsem měl obrovskou skladatelskou svobodu. K hudbě měl vlastně David jen minimum připomínek, někde třeba požádal o přehrání stejné hudby, ale výrazně pomaleji – a zjistili jsme, že to je přesně to, co potřebujeme. Jakýmsi oponentem a přísedícím na našich schůzkách byl občas i Ondřej Hučín, dramaturg Národního divadla, jehož postřehy a poznámky byly rovněž velmi k dobru věci. 

Historku o florentském chytrákovi Giannim Schicchim, který zfalšoval po smrti bohatého Florenťana Dona Buosa jeho závěť ve svůj prospěch, popsal už Dante Alighieri ve své slavné Božské komedii. Puccini zachoval ukotvení příběhu v renesanční Florencii 14. století. Zůstává tam i váš Don Buoso?
V našem případě je příběh zasazen do dvacátých nebo třicátých let 20. století.

Proč časový posun právě do tohoto období?
Takový byl od začátku koncept Davida Radoka a ačkoli se důsledně vyhýbá slovu mafie, určité náznaky ne úplně mravného smýšlení i čistého původu peněz tam můžeme u všech zúčastněných nalézt. Včetně titulní postavy Dona Buosa, u kterého si můžeme v souvislosti s nabytím jeho obrovského majetku domýšlet leccos. 

Gianni Schicchi je u Pucciniho součást triptychu jako komedie po dvou tragédiích: veristickém dramatu o žárlivosti Plášť a Sestře Angelice, příběhu jeptišky, která se otráví po zprávě o smrti svého dítěte. Vy doplňujete Pucciniho Schicchiho také komedií. Jaké úvahy jste vedli nad volbou žánru černé komedie?
Upřímně řečeno, já ten příběh v Pucciniho libretu jako čistou komedii nevnímám. Tak jsme si to i definovali na začátku. Když nahlédneme pod povrch, zjistíme, že většina těch postav je spíše opovrženíhodná, neupřímná, hloupá, bažící po majetku a přející si Buosovu smrt, aby všichni mohli dědit. To ovšem paradoxně vytváří úrodné pole pro absurdní a vtipné situace, protože jsou v tom svém pachtění za mamonem směšní. Takže v Donu Buosovi komika s vážnou tváří. Ten žánr miluju, taková byla i má opera Rudá Marie – ani jedna kladná postava. 

David Radok napsal libreto v češtině, nicméně vy jste komponoval na jeho italský překlad. Proč jste se rozhodli pro italštinu?
Od začátku byla jasná představa, že se Don Buoso hraje před Giannim Schicchim jako operní prequel. Jsou tam totožné postavy jako u Pucciniho, přibyl tam jen živý Don Buoso. Takže jednotný jazyk pro obě opery byl logický. Velmi pomohly retuše Maestra Giancarla Andretty, který mi na mnoha místech upravil rytmus italštiny. Já to psal velmi intuitivně a samozřejmě se dopustil řady chyb v přízvučných dobách a podobně, soustředil jsem se zpočátku především na hudební výraz. S jeho pomocí jsem ovšem od začátku počítal a tak mu patří velký dík za to, že hudební rytmus v Buosovi nejde proti italštině. Dík zaslouží i Matěj Voda, můj notograf, který pečlivě připravil orchestrální materiál. Já totiž stále píšu vše v ruce.

Zasahoval jste do libreta?
Minimálně. V průběhu práce jsme udělali pár úprav, to je u nového díla přirozený proces. 

Upravoval jste nějak během zkoušek partituru? A jak jste otevřený k připomínkám interpretů?
Drobné korekce v partituře si při první zkoušce s orchestrem vyhrazuji, ale nešlo o nic zásadního. Po dohodě s Davidem jsme vypustili Intermezzo III, které jsem tam i po našich debatách urputně chtěl zachovat, ale pak jsem musel uznat, že by brzdilo děj. Od pracovního stolu se vždy vše jeví výrazně jinak. Když pak poprvé člověk vše slyší jako celek, jsou některé úpravy nutné, v dynamice, v instrumentaci i třeba ve formě. Jsem tomu vždy přístupný, jde mi o co nejlepší výsledek a během zkoušek je šance dotáhnout úplné detaily. Několik úprav v sólových partech jsme udělali se sólisty už během klavírních zkoušek před prázdninami, když něco může znít líp a sólista mi to nabídne, byl bych blázen, kdybych na to nepřistoupil.

Roli Dona Buosa jste psal na míru tenoristovi Štefanovi Margitovi. Proč jste si s Davidem Radokem vybrali právě jeho?
Má pro tu roli všechny předpoklady, charisma, věk i pěvecké a herecké dispozice. Měl jsem radost, že si tu hudbu hned od počátku zamiloval, ta role mu sedne.

Vystavit se v jednom večeru bezprostřední konfrontaci s takovým operním mistrem, jakým je Giacomo Puccini, je dozajista výzva. Adaptoval jste do hudby své opery nějaké pucciniovské inspirace?
Od samého počátku jsme si řekli, že nechceme geniální Pucciniho hudbu kopírovat, to bych ani neuměl. Základem mé hudby byla vždy harmonie a melodie a troufnu si říct, že mám nějaký svůj skladatelský vyjadřovací styl. Proto jsem operu Don Buoso napsal nejlíp, jak umím, po svém. Do tohoto svého světa chci posluchače pozvat. Pozornému uchu znalce Pucciniho hudby však jistě neujdou asi tři mé krátké záměrné minicitace a hudební kryptogramy. Jedním z nich je například několik taktů z opery Gianni Schicchi, ovšem napsaných notu od noty pozpátku. A zní to skvěle. Koneckonců vracíme se v ději v čase. Celou dobu si pohrávám s nejrůznějšími operními klišé jako jsou nekonečně držené fermaty na vysokých tónech, několik textů přes sebe, kdy si každá postava bezohledně brebentí tu svou, což používal rád například Rossini, klenuté bel cantové árie, skládačkové ansámbly, patetická deklamace či mnohokrát opakované jedno slovo a vše dotahuji téměř ad absurdum. Podotýkám, že tak činím s největší úctou a láskou ke všem velkým operním skladatelům.

Don Buoso je už vaše čtvrtá opera. V tlučhořovské grotesce Rudá Marie uvedené na Nové scéně v roce 2015 jste zvolil mnohokrát osvědčenou metodu „pasticcia“, na kterém jste předvedl, že ovládáte styly od opery seria přes Bacha, Wagnera, Smetanu, Pucciniho po Degeyterovu Internacionálu nebo Janáčka. A umíte ze stylových i doslovných hudebních citací s ironickou nadsázkou na půdorysu číslové opery včetně tanečních scén sestavit vtipnou hudební koláž s gradací do závěrečného ansámblu. Následovala dětská opera Perníková chaloupka (2020) a pro liberecké Divadlo F. X. Šaldy jste zkomponoval multižánrovou činoherně-baletně-operní inscenaci Legenda z Mlžných hor (2022). Zároveň jste autorem mnoha vokálních skladeb. A také jste dirigoval řadu především „soudobých“ oper, nezapomenutelně například Šotakovičovy opery Antiformalistický jarmark a Orango na Nové scéně, v ostravském Národním divadle moravskoslezském Mirandolinu Bohuslava Martinů a Ohnivého anděla Sergeje Prokofjeva, ale také Rossiniho Popelku v Národním divadle či jazzovou operetu Ples v hotelu Savoy ve Státní opeře. Jaké zkušenosti – pozitivní i negativní – jste v průběhu tohoto vašeho operního působení nasbíral a jak jste je zúročil při kompozici Dona Buosa?
Začínám vždy nanovo nad prázdnými pěti linkami a psaní pro divadlo se nijak neliší od instrumentální tvorby. Je potřeba to poctivě vysedět, vezme si to spoustu času. Jako dirigent jsem začal s hudebním divadlem vlastně docela pozdě, vždy jsem se považoval spíše za dirigenta symfonického repertoáru. V průběhu let si mě ale opera našla a jsem za to vděčný. 

Jste autor asi čtyřiceti divadelních scénických hudeb, pro Divadlo na Vinohradech, Divadla Na Jezerce, Švandovo divadlo… Podobně jako v opeře i zde jde spojení hudby a divadla a o hudební vystižení situací, emocí. V čem jsou hlavní rozdíly při kompozici opery a scénické hudby?
Řekl bych, že u činohry svojí hudbou sloužím představení, u opery je hudba nejdůležitější složkou. Téměř v každém představení, které jsem pro činohru dělal, byla nějaká písnička, kterou herci zpívali. To je kolikrát velice roztomilé, herecké zpívání zbožňuji. Co neuzpívají, dotáhnou výrazem. Mistry v tom byl Jan Werich nebo Miloš Kopecký, já takto pracoval třeba s Jiřinou Bohdalovou, Radkem Holubem, Hynkem Čermákem a mnoha dalšími. U opery můžu využít skutečné pěvecké mistrovství sólistů a „naložit“ jim, v dobrém slova smyslu, aby se jim to dobře zpívalo a zpívali to rádi. A dalším ne nepodstatným prvkem je přítomnost velkého symfonického orchestru, mohu využít jeho barvy, vypiplat instrumentaci.

Jste nejen skladatel, ale i velmi úspěšný, a hlavně pohotový dirigent. Při uvedení vašeho Dona Buosa však budete sedět v hledišti…
A jsem tomu rád. Moje opera je v těch nejlepších rukou, dirigentských, režijních, pěveckých a já si její uvedení do života tentokrát skutečně užívám jen jako autor. A do nastudování vůbec nezasahuji, své drobné prosby adresuji jen panu dirigentovi, který všemu věnuje obrovskou péči, moji operu umí od prvních klavírních zkoušek zpaměti, sám si ji se sólisty korepetoval. 

Když ještě zůstanu u té všestrannosti – vystupujete také jako klavírista. A jako šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru jste uplatňoval i své manažerské schopnosti. Čím vás tato mnohostrannost obohacuje?
Vždy mi jde v první řadě o dobrou hudbu a pokud mám to štěstí dělat ji s těmi nejlepšími v oboru, je to radost. Miluji profesionalitu, vyžaduji ji po sobě i po druhých, obdivuji, když někdo umí skvěle hrát na nástroj, nebo nádherně zpívat. Je mi pak celkem jedno, zda se jedná o klasiku, operu, jazz, nebo pop. Vše se krásně navzájem inspiruje, ovlivňuje a doplňuje. Takže hudební neposednost, kterou na mně asi lze spatřit, je pro mě velmi důležitá. Jsem vždy tím konkrétním koncertem či projektem pohlcen a vtažen do něj, ale pak jdu dál.

Pro soudobého skladatele „vážné“ hudby je dnes obtížné se prosadit. Vám se to daří, vaše komorní, ale i velké symfonické skladby se objevují v repertoárech i významných orchestrů včetně například České filharmonie, FOKu, SOČRu, váš balet Tři mušketýři je na repertoáru Lotyšského národního divadla v Rize. Vydavatelství Českého rozhlasu Radioservis v těchto dnech vydává vaše autorské CD se Symfonií č. 1 „Šumavskou“, koncerty pro housle a pro klavír a v bookletu se dokonce obrazem inspirovaným vaší rodnou Šumavou představujete jako malíř. Čím to je?
To je samozřejmě obrovské profesní štěstí, včetně faktu, že se ve Zlaté kapličce hraje moje opera. Pro českého skladatele je to meta z říše snů a já tu čest prožívám s obrovským respektem. Jak jsem řekl výše, snažím se psát, jak nejlépe umím, chci, aby moji hudbu muzikanti hráli rádi, pěvci rádi zpívali, posluchače chci stále překvapovat a nenudit.

To potvrzuju, mám ráda váš smysl pro humor i šarm, s nímž dokážete zajímavě přibližovat i „vážnou“ hudbu posluchačům. Kde pro to všechno čerpáte energii?
Děkuji za kompliment. Bude to znít možná banálně, ale řekl bych, že mě nabíjí zase hudba. Hodinu před koncertem nebo představením mám pravidelně absolutně vybité baterky, v šatně si říkám, že bych tam takhle bez energie vůbec neměl chodit, ale při prvním kroku na pódium nebo do orchestřiště to okamžitě vyjede na maximum. Je v tom něco zázračného.
Děkuji za rozhovor – a v pátek – i když „jen“ v hledišti – zlomte vaz!