Janáčkova fantastická idealizace předmětu lásky

Texty Ivana Medka (114)

Zveřejňujeme poslední část rozhlasových úvah Ivana Medka a Ilji Hurníka z roku 1968 nad tématem, jak vlastně vzniká umělecké dílo. Co je inspirace, co je nápad, co je formální zpracování? Lze od sebe vůbec tyto věci vždy oddělovat? Podobný problém mohou přinést úvahy o mimohudebních inspiracích, které vedou k uměleckým dílům. Málokdy nacházíme spojitosti přímé a průkazné. A snad je to tak i dobře. I rozhlasový rozhovor obou pánů, který Československý rozhlas vysílal jako jedno z pokračování cyklu pořadů Umění 20. století, byl jistou ukázkou toho, že někdy člověk na začátku neví, co mu z jeho díla nakonec vyjde. Jak říká Ivan Medek: „Původně jsme se s Iljou Hurníkem domnívali, že natočíme rozhovor, který budeme prokládat hudebními ukázkami. A pak, když jsme seděli ve studiu a točili ten rozhovor, z nějakých důvodů jsme se nemohli zastavit a vyšel nám souvislý, dlouhý rozhovor, který jste právě slyšeli. A mým úkolem teď je tento rozhovor a některé závěry, které jsme se pokusili v něm udělat, dokumentovat hudebními snímky, o kterých jsme s Iljou Hurníkem hovořili.“

Své úvahy pak dokumentovali na osudech jedné melodie, která u Beethovena prochází různými skladbami, až se zaskví ve finále jeho Deváté symfonie jako Óda na radost. Jiná hudební ukázka připomněla propojení posledních měsíců Mozartova života a jeho Requiem. Mahlerovy Písně o mrtvých dětech zněly naopak zase jako paradoxní příklad skladby, která – i přes své téma – vznikla ve šťastném období skladatelova života. A v tomto momentě Ivan Medek navazuje a celý pořad uzavírá…
***

Ivan Medek: To jsou vlastně pořád dost podobné inspirace, dost podobné oblasti, ze kterých vzniká umělecké dílo. Ať už jsou vzaty z nitra skladatelova nebo z představy prožitku anebo z nějakého mimo skladatele stojícího důvodu.

Ale je ještě jiná možnost, se kterou se setkáváme v hudbě 20. století nejvýrazněji u Igora Stravinského. A to jsou čistě technické otázky. To je podobný zdroj inspirace, který tušíme někde v pozadí Vivaldiho koncertu nebo barokní hudby vůbec. Pohyb, radost ze zvuku nástroje a ze všelijakých překvapení, která mohou prsty houslisty nebo jiného instrumentalisty – a v našem případě u Stravinského klavíristy – poskytovat. Stravinskij sám o sobě říká, že často sedí u klavíru a jen tak se jakoby dotýká kláves, preluduje a najednou se z tohoto pohybu, z mechanismu prstů narodí hudební myšlenka. Jenže si uvědomuji, že to vlastně není úplně přesné, protože je dost těžké definovat představu hudební myšlenky jako takové. U Stravinského zejména, protože bychom se potom dostali do situace, že bychom řekli: Tak, kde vlastně tato myšlenka začíná a kde končí? A ona to samozřejmě není ani melodie, ani jen rytmický nápad sám o sobě, ani už vůbec ne nějaká harmonická souvislost. Je to často figura, pohyb nebo určitý útvar, který stálým rozváděním a navazováním vlastně vzbuzuje pořád novou inspiraci, novou chuť k práci. To, čemu Stravinskij sám říká vynalézání hudby. Jako kdybychom někde nalezli výchozí bod cesty a po té cestě šli, sami překvapováni tím, co na ní nacházíme. Podobný pocit máme někdy při poslechu Stravinského skladeb. Jako kdyby skladatel sám byl trochu překvapen tím, co mu vlastně vyjde. Ve skutečnosti to tak není, ve skutečnosti v podtextu každé skladby je samozřejmě nejenom velká skladatelská zkušenost, ale také schopnost hlubokého a detailního promyšlení celé koncepce dopředu, do toho konečného tvaru.

Mohli bychom ze Stravinského řady tvůrčích období vybrat v podstatě kterékoliv, ale my jsme se s Iljou Hurníkem rozhodli, že budeme to, o čem jsme v souvislosti se Stravinským hovořili, demonstrovat na jeho Koncertu pro dva klavíry.

(hudební ukázka)

Je nesporné, že i Igor Stravinskij byl někdy v životě zamilovaný, a přesto nemáme v jeho díle žádnou skladbu, kterou bychom mohli přesně definovat jako typickou pro toto období jeho života. A přesto je tento stav, tedy zamilovanost, pravděpodobně – alespoň v představě posluchače – nejsilnějším inspirativním zdrojem pro každou uměleckou tvorbu. A nejenom přímým inspirativním zdrojem, to jest nejenom skutečnost zamilovanosti samotné, ale možná ještě víc představa, kterou sám tvůrce o své vlastní zamilovanosti anebo o svém předmětu lásky má.

Já si naprosto uvědomuji, že tady mluvím o věci, které vůbec nerozumím a na kterou nejsem expert. Ale jsem k tomu donucen výběrem další skladby, která má toto období v lidském životě a jeho odraz v umělecké tvorbě dokumentovat, a to je Janáčkův Druhý kvartet Listy důvěrné. Je samozřejmé, že každý skladatel, když je mladý a zamiluje se – a nemusí to být ani skladatel – tak napíše něco vášnivého. A tohle se stalo Janáčkovi kolem jeho sedmdesátky.

Celá skladba budí dnes dojem fantastické idealizace předmětu lásky. A staví nás znovu a znovu před otázky, jak je to vlastně vůbec v životě záhadné a co se všechno s člověkem děje. Myslím tím na ty posluchače, kteří znají fotografii Kamily Stösslové. Z Janáčkova Druhého kvartetu si poslechneme finále.

(hudební ukázka)

Teď mám dojem, že tento náš malý koncert, který jsme si po rozhovoru s Iljou Hurníkem přehráli, vlastně jen zamlžil a zatemnil problematiku, kterou jsme se chtěli zabývat, a že se znovu vracíme k tomu, co jsme si už s Iljou řekli. Že je totiž velmi těžké dát odpověď na otázku, jak vzniká umělecké dílo, a že ji nemůže dát ani skladatel sám. Já bych vám chtěl jenom připomenout, abyste si vzpomněli na to, co říkal Ilja Hurník sám o své vlastní tvorbě, než zazní v závěru našeho dnešního pořadu – vlastně takového uvažování s koncertem – několik částí z Hurníkovy Kantáty Ezop.

(hudební ukázka)

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy