Janáčkův odkaz v Ostravě doslova ožil. Díky Jankové, Kahánkovi a skupině Ensemble Flair

Ostravské obecenstvo mělo jedinečnou možnost zažít multižánrový koncert, jehož ústředním bodem bylo, a troufnu si říct je a bude nadále, jméno Leoše Janáčka. Poetický večer na vlnách „ukvalské a moravské lidové písně“ se proměnil v jedinečný hudební zážitek, který spojovaly výkony klasických i lidových sólistů – pěvců i instrumentalistů. Záměrně všechny zúčastněné nazývejme „sólisty“, neboť v takto originálním kompozičním jazyce stěží lze někoho upozaďovat a instrumentalista je pěvci naprosto roven. A tak i písňový večer nazývejme „poezií“, vždyť sám Janáček, okouzlen osobitou moravskou melodikou, každou z písní opatřil nejen jedinečnou harmonizací, ale i charakteristickým poetickým názvem.

Koncert se konal 25. listopadu v Divadelním sále Kulturního domu města Ostravy. S podtitulem „Písňové studánky Leoše Janáčka“ byl pomyslným hudebním dialogem mezi ústředními postavami Martiny Jankové a Ivo Kahánka a nadžánrového hudebního tělesa Ensemble Flair pod vedením Jana Rokyty. Celý večer měl společného jmenovatele, a to lidovou píseň v nejrůznějších podobách. V hudebně i formálně prostém písňovém útvaru se zrcadlí jak každodenní radosti, tak po generace uchovávaná poselství i životní pravdy. Především v takto pravdivém „muzikantském“ řemesle, pravdivých uměleckých výkonech a s lidskou pravdivostí k nám tohoto večera interpreti promlouvali.

Ivo Kahánka zde není třeba představovat, jelikož jde o zásadního českého klavíristu současnosti, navíc se silným zahraničním přesahem. Co ovšem zdůraznit musíme, je jeho hudební profilace, která se silně pojí též se skladateli českého, potažmo moravského původu. Ivo Kahánek pochází z malebného beskydského podhůří, a je tak s Janáčkem a jeho krajem spjat i regionálně. Stejně tak půvabnou Martinu Jankovou, jež je dlouholetou sólistkou zahraničních scén (Zürich, Milano, Berlin etc.), není zapotřebí uvádět ve známost. I ona je doslova vychována v lidovém duchu vzhledem k jejím pěveckým počátkům u frýdlantské cimbálové muziky „Kotci“, která tak učarovala samotnému Janáčkovi. Pokud vezmeme v úvahu spojení těchto dvou osobností s genialitou Leoše Janáčka, vznikne nám vpravdě šťastný počin. Ten vyvrcholil již loňským vydáním CD (Janáček: Moravian Folk Songs, 2015). Osobně nahrávku, na níž participuje též Tomáš Král (aby byl výčet úplný), řadím mezi to nejlepší, co ve spojitosti s Janáčkovou písňovou tvorbou vzniklo, a to díky spojení interpretační profesionality s barevnou elegancí jednoduchosti, bez zbytečných patosů. Přesně to lašská i moravská lidová píseň potřebuje. I proto jsem očekával, zda společné úsilí těchto interpretů bude v živém podání obdobně uhrančivé jako v tom studiovém.

Koncepci celého programu tmelila kapela Ensemble Flair, na kterou umělecky dohlíží Jan Rokyta ml. a kterou od prvních houslí vede Petr Vala. S kapelou navíc vystoupily sólové zpěvačky: Klára Obručová-Blažková, která se posluchačům Českého rozhlasu dostává svým podmanivým mezzosopránem stále více do povědomí, a také přednesem poutavá Ludmila Vašková. Příjemným zpestřením bylo vystoupení Petra Zetka se stolovým cimbálem, který je díky absenci větší ozvučnice zvukově podobný spíš citeře.

Celý program zahájili Janková s Kahánkem výběrem Ukvalské poezie. Mohli jsme vyslechnout sled písní, které sice zřídkakdy svojí délkou přesáhnou šedesát sekund, zato jsou bohaté poetickým obsahem. Ten zde absolutně souzní se stránkou hudební a odkazuje na skladatelovu vášeň pro záměrné ctění a zachování autenticity projevu. Již v úvodních písních: milostné Ty ukvałsky kosteličku, původně starodávném tanci Ma miła mamulko a teskné písni Pan Buh Vam zaplať! bylo cítit, že nejen nadhledem, ale především zapálením budou oba interpreti k publiku promlouvat. Soprán Martiny Jankové zněl od počátku zvukomalebně a svým témbrem uměl být v průběhu večera jak dojemný, tak divoce výbušný. V následující, v lidových kruzích vyhledávané písni Ty ukvałsky kosteličku! se již svým cimbálem zapojil Jan Rokyta. Ten sebejistě a volně navázal na vysokou hudební úroveň, kterou nastolil Kahánkův klavír. Jan Rokyta si se zvukovými možnostmi cimbálu vskutku pohrával a divákům dokazoval, že cimbál zdaleka nemusí být jen nástrojem spojovaným s lidovou hudbou.

Po písních Na tych fojtovych łukach, Proč kalinko smutna stojiš? se na píseň Fojtova Hanka prvně připojil i kompletní Ensemble Flair, který zde Janáčkův „minimalistický“ doprovod stylově obdařil o rytmický prvek lašského skokového tance zvaný „zvrtek“. Program nenuceně přešel z Ukvalské poezie v Moravskou, a to prvním sólovým počinem Kláry Obručové-Blažkové, která se velmi citlivě představila lyrickou písní Vzkázání, v níž prokázala svůj hudební přesah. Za souznění stolového cimbálu Petra Zetka zde byla o to patrnější příbuznost k moravské lidové písni Zaleť sokol, bielý fták. Iniciativu následně přebrala opět Janková v rytmicky výrazné písni Jindy a nyní a harmonicky poutavé písni Tíha. Jabúčko nám líbezně představila třetí zpěvačka Ludmila Vašková, která tak kontrastně doplňovala svým lidovějším projevem pěveckou sekci.

Došlo také výběr z cyklu Po zarostlém chodníčku, kde Ivo Kahánek sólově prezentoval tři skladby, mezi nimiž samozřejmě nechyběla hned úvodní Naše večery nebo Štěbetaly jak laštovičky či Dobrou noc!. Z klavíristovy citlivé interpretace i osobitého přístupu je patrné, že Kahánek Janáčka bezpečně zná a důvěrně směrem k publiku promlouvá jeho hudebním jazykem. Kahánek se svým sólovým vystoupením výrazně podepsal na souznění celého večera. V podobném duchu a atmosféře se nesl i zbytek koncertu, v němž zaznělo ještě dalších patnáct písní, a večer tak naprosto přirozeně a lidsky směřoval ke svému konci.

Rozhodně ještě vzpomeňme Polajku, kde zpívaly všechny tři zpěvačky neskutečně barevně unisono, ale kde se také prvotně objevil klavír po boku cimbálu. Vpravdě dojemná byla píseň Pérečko, kde došlo až k nadpozemské jednolitosti klavíru se zpěvem. V první moment mne napadla neoddiskutovatelná podobnost Janáčkovy písně Pérečko s autorskou písní horňáckého zpěváka Martina Holého Chvała Bohu, že sem sa narodił. Oba autoři jsou stejné generace a ať už se jakkoliv vzájemně ovlivnili, důležité je, že ku prospěchu lidové i umělé tvořivosti. Výrazným vyvrcholením byla píseň Ej, lásko, lásko, se kterou slavil Flair na pódiích již nejeden úspěch a kde svojí živelnou prezentací skupina prokázala své individuální zdatnosti (především výrazní zde byli klarinetista Jiří Pivovarčík či kontrabasista Lukáš Švajda, jehož hra pizzicato odkazuje na precizní instrumentalisty budapešťských kaváren).

Dokladem velmi přátelské atmosféry bylo, k mému překvapení, pozvání Jana Rokyty i Ivo Kahánka k pěveckému mikrofonu, a tak se nám tito zdatní instrumentalisté po boku Martiny Jankové představili i jako zpěváci. Na úplný závěr zazněla společná píseň Muzikanti, která je oblíbená mezi příznivci klasické i lidové hudby. Celý večer byl konfrontací autenticity se stylizací, klasické hudby s různými žánry i setkáním různých osobností i věkových generací na jednom pódiu. Podobal se pomyslnému koloběhu lidského žití, na který stále aktuálně a bohatě odkazuje moudrost lidové písně i genialita Leoše Janáčka.

 

Hodnocení autora recenze: 95%

Musica Pura 2016
Písňové studánky Leoše Janáčka
Martina Janková (soprán)
Klára Obručová–Blažková (mezzosoprán)
Ludmila Vašková
Ivo Kahánek (klavír)
Jan Rokyta (cimbál, umělecký vedoucí )
Ensemble Flair
25. listopadu 2016 Divadelní sál Domu kultury Ostrava

www.musicapura.cz