Jean Rondeau svým pražskojarním koncertem pokřtil nové cembalo České filharmonie

Název Gradus ad Parnassum není nikterak náhodný, poukazuje totiž na dvě zásadní dobová díla. Prvním je uznávaný spis Johanna Josepha Fuxe z roku 1725, který se do hloubky zabývá kontrapunktem. Z tohoto díla čerpaly (a dodnes čerpají) generace skladatelů, mezi nimiž nechybí jména jako Bach, Mozart či Beethoven. Ti byli ostatně v programu koncertu, kromě Bacha, také zastoupeni. Druhým dílem stejného názvu je pak o sto let mladší soubor klavírních studií Muzia Clementiho, demonstrující výrazovou versatilitu kladívkového klavíru, tehdy v podstatě novinky mezi nástroji.

Před vyprodaný sál Anežského kláštera předstoupil Jean Rondeau v neformální zelené košili a s poměrně divokým plnovousem, což utvářelo zajímavý kontrast s vcelku formálním a uhlazeným publikem. Kdo však Jeana Rondeaua alespoň trochu zná, ví, že tento styl je pro něho zcela přirozený a že jej lze považovat za jakýsi osobní performerský znak tohoto mladého umělce. Nástroj, za který zasedl, bylo zbrusu nové cembalo, jež vytvořil finský stavitel Jukka Ollikka pro Českou filharmonii. Renomovaný stavitel, sídlící v Praze, nástroj zhotovil podle modelu Josepha Johannese Coucheta z roku 1680.

Jako první skladbu Rondeau zahrál Harpeggio G-dur od Johanna Josepha Fuxe, nejstarší dílo programu. To začíná téměř snovými rozklady a oktávami, zdánlivě připomínajícími ladění nástroje. Již v úvodu se projevilo Rondeauovo důmyslné frázování a velmi volná práce s tempy kompozice, což ovšem diváka neruší, ale naopak důmyslně udržuje jeho pozornost. Bez větších prostojů (publikum si ani nezatleskalo) pak přešel k třívěté Sonátě č. 31 as-dur od Josepha Haydna. Ačkoli klasicistní repertoár často svádí, či přímo vyzývá ke strojenější interpretaci, Rondeau se zde nenechává příliš svazovat. Zejména ve druhé větě, adagiu, považovaném za jednu z nejpoetičtějších Haydnových vět, se nebál ani určitých vychýlení z očekávaného rytmu. Mám zároveň za to, že se mu podařilo nespadnout k přehnaně romantickému pojetí skladby, ke kterému se často uchylují klavíristé. Přes všechny své finesy Rondeau pevně stojí velmi daleko před branami kýče a zjevně je ani nehodlá otevírat, což je také jeden z důvodů jeho celosvětového uznání. Třetí věta, rychlé presto, pak ukázala další přednost Rondeauovy hry – rychlá hra technicky náročných pasáží se neobešla bez občasných přehmatů; ty ovšem působily přirozeně a budily téměř zdání, jako by snad byly součástí skladby samotné. To samé platilo i v dalších skladbách.

Rondeau po Haydnovi navázal skladbou Muzia Clementiho, která je součástí zmiňované sbírky studií pro klavír Gradus ad Parnassum, op. 44, konkrétně Andante malinconico č. 45, v Rondeauově úpravě pro cembalo.

Od poloviny 19. století bylo běžnou praxí hrát repertoár určený původně pro cembalo na kladívkový klavír. Opačný postup (tedy hrát na cembalo repertoár klavírní) je dnes záležitost vcelku netradiční. Přestože v průběhu 19. století k těmto případům muselo v praxi zákonitě docházet často, dnes se touto cestou příliš mnoho interpretů neubírá, tudíž je to směr, který skýtá velmi originální možnosti.

Stejný postup Rondeau použil i u Beethovenova Preludia č. 2 op. 39. Sám Beethoven hrál na cembalo i na fortepiano, klávesové skladby jeho brzké skladatelské fáze byly navíc vydavateli často publikovány pod titulem „pro oba nástroje“, neboť rané klavíry začaly cembala z německých sálů vytlačovat až na přelomu 18. a 19. století. Kolem roku 1803 však již vydavatelé nespatřovali ve vydávání pro cembalo větší smysl, a od Beethovenova 28. opusu se se zmínkou o tomto nástroji na titulních stranách již nesetkáváme. Preludium č. 2 op. 39 je tak určeno pro klavír či varhany, a vychází z Beethovenovy fascinace Bachem. Mělo být původně součástí celého bachovského cyklu, nakonec však skladatel zůstal pouze u prvních dvou. V Rondeauově verzi pro cembalo pak byl tento „bachovský rozměr“ ještě dosti silně umocněn.

Vážného Beethovena pak vystřídal hravý, ale neméně komplexní W. A. Mozart, od něhož zazněla Sonáta č. 16 C-dur. Ačkoli se mi její rychlé věty jevily jako technicky nejméně vyvedenými částmi koncertu, přesto mám za to, že Rondeauova interpretace této notoricky známé skladby přinesla nový a velmi zajímavý pohled na nepřeberné možnosti uchopení Mozartových děl.

Zdařilé pak byly další dvě Mozartovy skladby, Rondo a-moll (KV 511) a Fantazie d-moll (KV 397). Obě mají klidný charakter a znovu se zde silně projevila Rondeauova hravost a schopnost virtuózního zdobení. Dokonce se zdálo, že věnuje mnohem větší pozornost právě skladbám méně frekventovaným, porovnáme-li je se zmíněnou Sonátou č. 16.

Po nadšeném potlesku umělec publiku skromně poděkoval a přídavkem zahrál ještě jednu skladbu Muzia Clementiho, Adagio sostenuto F-dur op. 44 č. 14, která též pochází ze sbírky Gradus ad Parnassum a je také součástí vydaného alba. Když byl opět zavalen potleskem, zopakoval publiku na rozloučenou ještě veselou a velmi rychle hranou třetí větu z oné Mozartovy Sonáty č. 16. V průběhu neopomněl podržet i pár napínavých odsazení mezi tématy. Tento šprýmovný závěr publikum vřele přijalo a koncert tak dostal velice milou tečku.

Pražské jaro: Gradus ad Parnassum
20. května 2023, 17:00 hodin
Anežský klášter

Program
Johann Joseph Fux: Harpeggio G dur E. 114/1
Joseph Haydn: Sonáta č. 31 As dur Hob.XVI:46
Muzio Clementi: Gradus ad Parnassum op. 44, č. 45 Andante malinconico
Ludwig van Beethoven: Preludium op. 39 č. 2
Wolfgang Amadeus Mozart: Sonáta č. 16 C dur KV 545
Wolfgang Amadeus Mozart: Rondo a moll KV 511
Wolfgang Amadeus Mozart: Fantazie d moll KV 397
Přídavek: Muzio Clementi: Gradus ad Parnassum op. 44, č. 14 Adagio sostenuto

Účinkující
Jean Rondeau – cembalo