Jen tak si tančit o lásce

„Věříte, že láska může skončit dobře?“ S tímto mottem a představením „Dokud neumřeli“ se 23. a 24. října do role tvůrce choreografa vrátil po delší době tanečník Petr Tyc. S tématem, které se každého dotýká, a proto také už nesčetněkrát rozebraným a rozpitvaným ve všech uměleckých odvětvích, co jich v dějinách bylo a je. Tanec se pro téma vztahů a citů v nich zdá být jednou z nejvhodnějších forem, se svou kontaktností bez zbytečných slov a s energií sdíleného.

Tři tanečníci a jejich milostný trojúhelník. Nic víc a nic míň, taková studie prožitku nejvšednějšího, ale tím také nejbližšího, žitého v realitě každého člověka, který někdy poznal cit, jemuž se říká láska. Jsou ovšem mnohé druhy lásky, to jen naše doba tolik vyzdvihuje tu romantickou a adoruje vzplanutí milostné. I choreograf se nakonec drží právě jí a vytváří obraz vzdušný a jemný, bez konfliktů a bez intelektuálních ambicí pojem lásky analyzovat.

Je to trochu překvapení. Jde však jistě o vědomé rozhodnutí ponechat téma v jeho nejprostší podobě, snad proto, že tanec a pohyb je svou přímočarostí nejvhodnější ke ztvárnění efemérní podstaty citu a tato jemnost by pod nánosem konkrétních znaků zhrubla a vytratila se. Choreograf se jako tvůrce pravděpodobně dostává do fáze, kdy nemá potřebu sdělit všechny své znalosti, zkušenosti a vědomosti, nebo toto nutkání alespoň potlačuje a dává přednost prostotě a lehkosti (jako hlavní inspirační zdroj uvádí román britského spisovatele Juliana Barnese Talking it Over (Jak to vlastně bylo?). Hádám však, že mnoho diváků čeká víc a budou zmateni stát nad inscenací s otázkou: „A to je vše?“ Ovšem vztahy jsou ve skutečnosti prosté. Ano, to je opravdu vše. Setkáváme se, sympatie přerůstají ve vášně a znovu usínají, s věkem někdy přichází zklidnění, a někdy také ne. Pozitivistická naučená snaha vše vysvětlovat, kategorizovat, examinovat tváří v tvář citu nakonec stejně selže.

Interpreti – Lenka Bartůňková, Tereza Hradilková a Radim Peška – přinášejí na scénu své osobnosti a své přirozené pohybové kvality. Jemnost, ženskou svůdnost a mužský energický element. Situace, do nichž se dostávají, propojují během, kterým jako by chtěli naznačit ubíhání času a proměny vztahů. Vše se odehrává v jistých náznacích, ale zřetelně – seznamování, laškování, svádění, narušení harmonie páru cizí vetřelkyní, v těch okamžicích dostává smysl gesto, postoj těla vůči partnerovi i pohled a pousmání. Tanečníci jsou na scéně hodně sami za sebe, partneřina není náročná a fyzické propojení tanečníků se děje přes přirozený dotyk, společné dráhy pohybu, často se zase vytrácejí už veškeré konotace vedoucí k významu a na scéně zůstává čistý pohyb a radost z pohybu. Není možné hledat smysl v každém převalu a v každém přiblížení a oddálení od tanečního partnera. Forma je skutečně výraznější než příběh.

Tanečníci kupodivu na scéně i mluví, ačkoli není právě téma lásky a vztahu tím, které by se mělo obejít naprosto beze slov? Promluvy sice ukotví situaci do reality, dozvíme se, ve kterém okamžiku se spolu baví jen kamarádi, nebo jak dlouho spolu chodí, ale to není pro inscenaci podstatné. A výraznější potenciál pro mluvu na jevišti má díky barvě a posazení hlasu jen Tereza Hradilková. Je zřejmé, že řeč pomůže choreografii ochránit od sklouznutí k pantomimě, příliš přímočaré gestikulaci nebo mimice, pokud by chtěl choreograf vyjádřit konkrétní významy. Ale přece jen, používat mluvené slovo je až příliš velkým ulehčením.

V inscenaci Dokud neumřeli je vše lehké a vzdušné včetně do modra laděných kostýmů a ticha prokládaného ruchy i hudbou rezonující téměř barokními motivy. Bez výraznějších konfliktů zůstává tisíc tváří lásky ještě skryto, nedotýkáme se žalu, zklamání ani smrti. Nejsilnějšími momenty zůstává začátek i konec, kdy tanečníci pozorují publikum, jako kdyby se snažili proniknout do jeho vlastních příběhů anebo je vyprovokovat ke vzpomínání na ně. A uprostřed? Vše plyne, až se rozplyne. Je to málo, je to hodně? To, co se na scéně odehrává, vás může vtáhnout, ale také uspat. Máte na to právo, tak jako choreograf na svobodu tvorby.

Hodnocení autorky recenze: 70%

Dokud neumřeli
Autor, režie, choreografie: Petr Tyc
Hudba: Tomáš Procházka
Světelný design: Jan Komárek
Kostýmy: Marjetka Kürner Kalous
Spolupráce na realizaci, sběr a zpracování materiálu k tématu: Hana Strejčková
(koprodukce Tanec Praha / Ponec – divadlo pro tanec Praha)
Premiéra 23. října 2017 divadlo Ponec Praha
(psáno z reprízy 24. 10. 2017)

Interpretace a choreografie – Lenka Kniha Bartůňková, Tereza Hradilková, Radim Peška

www.divadloponec.cz