Jiří Chvála byl na pochvalu velmi skoupý, ale prý se už aspoň trochu polepšil

Kühnův dětský sbor, ve světě známý pod názvem Czech Philharmonic Children's Choir, slaví četná výročí. Vloni to bylo osmdesát let spolupráce s Národním divadlem, letos se slaví osmdesát pět let od založení sboru (1932) a neméně slavné výročí si připomíná i jeho hlavní sbormistr profesor Jiří Chvála, který právě letos v čele sboru působí neuvěřitelných padesát let (a příští rok bude sám slavit taktéž pětaosmdesáté životní jubileum). Lze v tomto krásném věku ještě mít sny a plány do budoucna? Má rád nové skladby od soudobých skladatelů nebo tíhne ke klasickým osvědčeným kusům? Jsou studenti na HAMU, kde stále aktivně učí, horší, nebo lepší než dřív? A co děti v Kühnově dětském sboru, který má v dnešní době na devět set členů? S panem profesorem jsme se sešli na místě, které je jeho srdci blízké – v historické budově Národního divadla, kde každý pátek probíhá jedna ze zkoušek koncertního oddělení.
Jiří Chvála (foto archiv J. Chvály)


Čím dál víc si uvědomuji, že pochvalu je třeba brát jako povzbuzení do další práce
Profesor Jiří Chvála slaví 50. výročí ve funkci hlavního sbormistra Kühnova dětského sboru

Vy jste letos v čele Kühnova dětského sboru padesát let. Mohl byste vybrat symbolicky za každé desetiletí pět skladeb pro dětský sbor, které jsou vašemu srdci nejbližší?

To je docela zajímavý nápad, uvést za to půlstoletí pětadvacet skladeb, které byly pro náš sbor a jeho jednotlivé dekády významné, něčím typické, charakteristické. Jež jsem také objevoval a neopisoval jen od druhých a které spoluvytvářely interpretační profil sboru. Mezi ně patří například celá řada kantátových skladeb, které jsme, nejvíce v sedmdesátých a osmdesátých létech, u našich skladatelů objednali. Je tu ale jedna potíž, všechny bych si je teď asi nedovedl vybavit a hlavně časově správně zařadit. Slevme tedy a domluvme se, že bych jmenoval celkem jen pět skladeb.

Nedávno jsem si v Soupisu koncertního repertoáru Kühnova dětského sboru připomněl, že jsme zpívali skladby více než sto padesáti českých současných skladatelů (v době vzniku Kühnova dětského sboru byl i Josef Bohuslav Foerster soudobý skladatel). Budu tedy jmenovat, spíš jako příklad, několik skladeb, které byly ve své době pro náš dětský sbor typické a mimořádně přínosné. A to i přesto, že opomenu tvorbu takových „klasiků” naší dětské sborové tvorby, jakými byli Václav Trojan, Petr Eben, Ilja Hurník, Zdeněk Lukáš a jiní. Především tedy vzpomeňme Jana Hanuše a jeho dnes už klasického cyklu Český rok. Několik generací našich dětí jej zpívalo a při tom poznávalo líbeznost i jadrnost české lidové poezie a vzácné kouzlo, s jakým skladatel dokázal lidové verše zhudebnit.

Poklad lidových písní dovedl uchovat pro dětské zpěváčky a jejich posluchače Otakar Jeremiáš, který stál bezpochyby i u zrodu Kühnova dětského sboru, tehdy na půdě Českého rozhlasu. Jeho I., II. a III. směs národních písní československých pro dětský sbor a symfonický orchestr jsou první takto velkolepou, umělecky cennou a nesmírně působivou úpravou lidových písní českých, moravských a slovenských. Byly Kühnovu dětskému sboru věnovány, jím premiérovány a nelze spočítat, kolikrát reprízovány. Vidíme, že lidová poezie byla tou nejvděčnější inspirací pro skladby určené dětem a také dětským srdcím, doufejme, že i v dnešní době, nejbližší. To se týká v míře vrchovaté i dalšího „našeho” skladatele, Otmara Máchy. Jeho skladeb pro nás zkomponovaných je celá řada. A nade všemi „trůní” skvost, jakým jsou Slavnosti jara. Tato rozměrná svita pro dětský sbor byla šita přímo na tělo Kühnovým zpěváčkům, a to pro jedno z našich japonských turné. Na podnět a libreto Františka Bonuše, který také ve spolupráci se svou dcerou Živanou Vajsarovou vytvořil choreografii, vzniklo vzácné, čisté a nesmírně působivé dílo, které už si podmanilo posluchače na celém světě.

Celebration of Spring (foto archiv Kühnova dětského sboru)

Mezi autory, kteří měli k našemu sboru nejblíže, patří bezesporu i Jiří Teml. I on má k dětem svou lidskou upřímností a opravdovostí nejblíže. Od jeho Ptačího rozhlásku z počátku osmdesátých let to byla zajímavá řada nejrůznějších skladeb. Za všechny připomeňme jeho tři hudebně-dramatická díla pro dětské interprety a instrumentální soubor. Jestliže mám uvést jeden titul, pak třeba dětskou operu Císařovy nové šaty. Tady musím ještě připomenout velký podíl na jejím nastudování, a tím je režie Elišky Hrubé Toperczerové. Mohl bych jmenovat ještě další české skladatele, třeba Rafaela Kubelíka a nahrávku jeho zvláštního, přímo avantgardního díla Invence a interludia. Komponoval je pro Kühnův dětský sbor a byla premiérována ještě před jeho odchodem do emigrace. V roce 1994 jsme tuto vzácnou a náročnou skladbu znovu nastudovali. Realizace její nahrávky pro Panton pod taktovkou autora byla nezapomenutelným zážitkem pro všechny zúčastněné.

Ale nebyli to jen domácí autoři, kteří představovali stálice v našem repertoáru. Z těch zahraničních, kterým jsme se soustavně věnovali, byl v první řadě Benjamin Britten, kterému jsme na jednom ročníku Pražského jara věnovali podstatný výběr z jeho tvorby pro dětské nebo ženské hlasy. Nejpozoruhodnější a nejmilejší jeho skladbou, jistě nejen pro nás, je jeho cyklus A Ceremony of Carols. Na něj máme vzpomínky z desítek jeho provedení, a to i v cizině. Ty nejčerstvější patří nahrávce z nedávné doby a spolupráci s vynikající harfistkou Kateřinou Englichovou.

Píše pro vás v současné době někdo něco?

Píše, ale zdaleka ne tolik, jak tomu bylo dříve. Ostatně to se netýká jen sborové tvorby pro děti. V symfonické, instrumentální, komorní oblasti je to podobné. Vzpomeňme, jaký byl před lety rozsah přehlídek soudobé tvorby, i na její, byť omezenější uvádění v koncertních cyklech orchestrálních, komorních a jiných. Kolik nových skladeb vznikalo na objednávku a v různých soutěžích, pak byly zase starosti, aby se na všechny dostalo.

Možná, že sám teď nejsem dost aktivní v kontaktech se současnými hudebními tvůrci a že trochu chybí i potřebné generační porozumění. Rozhodně zejména sboroví interpreti se bez nápadité soudobé tvorby neobejdou. Jakou roli v uplatnění soudobé tvorby hrají dnešní kompoziční trendy, nechci teď rozebírat. V každém případě zpěvák potřebuje, víc než jiný muzikant, výraznou melodickou invenci. Ještě jedno jméno v souvislosti s novými sborovými skladbami jsem nezmínil, a to by bylo hodně nespravedlivé. Je to profesor Ivan Kurz, můj kolega z hudební fakulty, lidsky i umělecky výrazná osobnost, která citlivě vnímá dnešní svět. Poznali jsme se před dávnými lety při premiéře jeho rozverného cyklu Létající koberec (nebylo to lehké, s tím bylo moc práce /!/) a pak jsme se dost často potkávali při uvádění jeho dalších sborových a sborově instrumentálních děl. Všechny nám moc daly a připomeňme, že jeho Stabat Mater je vzácnou, sugestivně kontemplativní skladbou. A ještě další jména mám na jazyku, evokují ve mně krásné okamžiky mé sbormistrovské cesty, ty se však do tohoto formátu nevejdou.

Ale teď k vaší otázce a k dnešku. V dubnu se chystáme na premiéru kantáty Jiřího Gemrota Modlitba ze tmy na slova Žalmu 130 a na poezii Jiřího Ortena a Jaroslava Seiferta pro dětský sbor, dvoje housle, violu a klavír, zazní 3. dubna v Sále Martinů. Ještě nevím, jestli se mi podaří své zpěváčky naladit „na tu správnou notu”. Skladba je svým poselstvím i hudebním jazykem moc zajímavá, ale – obávám se – dost vzdálená dnešnímu mládí. Z těch mladších skladatelů pro nás napsal a dál píše Slavomír Hořínka Žalmy, také Roman Palas a Marko Ivanović přinesli své novinky a je teď na nás, abychom se jich poctivě a šťastně chopili.

Jste otevřen novinkám, které k vám neustále proudí, nebo už máte raději ty staré osvědčené kusy?

Už jsme se toho dotkli. Práce se sborem, vytváření jeho zvuku, pohotovosti, rozhledu, vkusu, to je kombinace obojího, jak to zmiňujete. V soudobé tvorbě je důležitý interpretační vklad, kterým ji dotváříte. A vlastní zaujetí. Ale to platí ostatně i u tradičního repertoáru.

Rád bych se ještě zmínil o tom, že už v prvních letech svého působení se sbor se svým zakladatelem pokoušel vniknout do přísných interpretačních zákonitostí a nároků takzvané klasické vokální polyfonie. Dokladem toho jsou zažloutlé a už se rozpadající listy před sedmdesáti, osmdesáti roky rozmnožených sborových partů drobnějších duchovních skladeb Giovanniho Pierluigiho da Palestrina a Orlanda di Lasso v našem archivu. Přínosné pro nás bylo i hledání a objevování starých skladeb v rukopisných archivech a pak uvádění novodobých premiér. To nebylo u dětských sborů tak běžné. Na našich koncertech i nahrávkách pak zněly Dětské písně Jana Křtitele Vaňhala, také Stabat Mater téhož autora, duchovní skladby Myslivečkovy, písně Duškovy, Maškovy a dalších.

Jiří Chvála (foto Karel Šuster)

Kdekdo skládá – nenapadlo i vás osobně složit při všech těch vašich zkušenostech nějaké skladby pro dětský sbor?

Přiznám se, že k tomu jsem sklony nikdy neměl, ostatně v prostředí České filharmonie, kde jsme měli příležitost od roku 1952 po čtyřicet dalších sezon působit, a při tehdejších dramaturgických nárocích to ani nebylo dost dobře možné. Nikdy mě to nemrzelo, i když jsem vlastně jeden čas základy skladby u profesora Emila Hlobila studoval. Ovšem úprav různých skladeb pro dětské hlasy jsem udělal dost a také jsme je zpívali.

Když jste vzpomněl Benjamina Brittena, není vám líto, že jeho Noemova potopa, která byla uváděna loni na podzim při příležitosti osmdesátého výročí spolupráce Kühnova dětského sboru s Národním divadlem, byla provedena pouze jednou? Nemáte pocit, že to stálo spoustu lidí hodně práce a energie a že by se takovéto představení mělo minimálně několikrát zopakovat?

Je to veliká škoda! A lituji toho nejen já a děti, které do toho vložily mnoho úsilí, ale i sólisté a mnozí další umělci a pracovníci Národního divadla. Bylo to poutavé a zajímavé představení pro děti i pro dospělé diváky, které se nám podařilo společně pod vedením dirigenta Davida Švece a za režijní spolupráce Magdaleny Švecové vytvořit. Myslím, že mělo silný náboj a každého něčím oslovilo. Proto bychom rádi našli cestu, jak toto představení využít na nějakých festivalech. To by nejspíš mohl ovlivnit management Národního divadla.

Benjamin Britten: Noemova potopa – ND Praha 2016 (foto archiv Kühnova dětského sboru)

Teď v březnu bude Národní divadlo poprvé ve své historii uvádět Faustovo prokletí od Hectora Berlioze a Kühnův dětský sbor je součástí tohoto projektu. Je to pro sbor úplná novinka, nebo už jste se s touto skladbou někdy potkali?

Dětský sbor je předepsán až v závěru oratoria, kde si skladatel představoval, že by měly zaznít i dětské hlasy. Náš sbor se na provedení tohoto velkolepého díla podílel už v minulosti. V roce 1976 to bylo s Českou filharmonií pod taktovkou Zdeňka Košlera, v roce 1992 na festivalu Bregenzer Festspiele. Rád a s jistou nostalgií se k tomuto obrovskému dílu vracím, pro současné dětské zpěváky to jistě bude znamenat nový a nezapomenutelný zážitek.

V kolika operách pravidelně vystupují děti v rámci Národního divadla?

To se dá snadno spočítat – je to Jakobín, Carmen, Bohéma, Tosca, Liška Bystrouška, Měsíc, Jeníček a Mařenka a pak také v Čajkovského baletu Louskáček. A nezapomeňme na mimořádnou příležitost pro naše sólisty, jakou jsou vystoupení v nelehkých rolích Geniů v Mozartově Kouzelné flétně. Takže, pokud dobře počítám, je to v letošní sezoně v devíti inscenacích. Dětští zpěváci mají ale svá specifika, v září obsazujete šikovného chlapeckého sólistu – a v lednu už mutuje. Často se stává, že nám také během roku vyrostou děti z kostýmů a musíme je nahradit zase někým menším. Po pěvecké stránce to není neřešitelný problém, to na pravidelných nebo mimořádných zkouškách zvládáme. Tito malí nástupci mají však potom ztíženou situaci v pohybu na scéně, protože s nimi už není možnost absolvovat ani orchestrální ani režijní zkoušku tak, jak to je před premiérou. Můžeme jim tu roli a její aranžmá ukázat třeba na videu, krátce je před představením provést po jevišti. Ale pak se musíme spolehnout na to, že je zkušenější děti zaučí a představením „naostro“ a bez nehody provedou. Možnost vystupovat v Národním divadle je pro děti úžasná motivace a ničím nenahraditelná životní zkušenost. A od rodičů nebo dalších členů rodiny, kteří děti doprovázejí, je to veliká časová oběť.

Jak je v dnešní době velký Kühnův dětský sbor? A jaké je věkové složení dětí?

Počet se dnes pohybuje kolem devíti set dětí. V roce 2006 jsme založili oddělení takzvaných Kühňátek, kde podchycujeme děti už od tří let. Ve zpívání je to jako ve vrcholovém sportu – musíme si budovat širokou základnu od raného věku. Společnost je totiž dnes nastavena tak, že pokud to talentované dítě nezachytíme včas, rodiče mu najdou jinou aktivitu a v pěti nebo šesti letech už přichází menší část zájemců. Samozřejmě z toho kvanta se ne všichni dostanou až do koncertního oddělení. To není otázkou pouze jejich schopností a talentu, ale také pochopení, podpory a vůbec možností rodiny, jak je schopna zajistit docházení na zkoušky a doprovod menších dětí při vystupování v divadlech a na koncertech. To vyžaduje také od rodičů a prarodičů velkou dávku nadšení a obětavosti, jak jsme o tom mluvili. Práce s dětmi, s dětským sborem má své kouzlo, ale také svá úskalí. Jedním z nich je to, že když se zpěváčci něčemu naučí, dorostou do věku, kdy odcházejí. A to není žádná radost ani pro sbor, ani pro samotné děti. Stává se, že ti nejvěrnější zůstávají tak dlouho, jak je to jen možné.

A kolik má členů nejvyšší – tedy koncertní oddělení?

Tam držíme počet členů kolem osmdesáti, devadesáti, jednak s ohledem na zkušební prostor, jednak není snadné větší počet vhodných, talentovaných, dobře připravených a ochotných dětí pro tuto náročnou činnost najít. Mou stálou snahou je, aby bylo těleso po zvukové a intonační stránce jednolité, aby bylo vyladěné jako dobrý orchestr. I při větším obsazení sboru mám jednotlivé děti před sebou jako na dlani, každého sleduji, jak pracuje.

Chystáte se letos někam do zahraničí na soutěž nebo na turné?

Letošní rok bude, co se zahraničních zájezdů týče, trochu skromnější. I tak naše děti stráví na jaře při produkcích dnes tak populární skladby, jakou je Pán Prstenů, devatenáct dní ve Frankfurtu, Kolíně, Norimberku, Mnichově, Stuttgartu, Vídni a Berlíně, a to do toho nepočítáme cestovní dny. Připravujeme i samostatný zájezd, zatím se ještě rozhodujeme mezi dvěma, třemi typy. Je o nás velký zájem i u pořadatelů prestižních soutěží.

A co významného vás čeká na domácí scéně?

V dubnu se budeme podílet na provedení Honeggerova scénického oratoria Jana z Arku na hranici s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Libora Peška. V roce 2015 jsme vydali soubor nejkrásnějších lidových písniček pro nejmenší v úpravě Jiřího Gemrota Zpívejte s námi a letos v září bychom měli nahrávat jeho pokračování, a to vánoční písně v úpravě stejného skladatele.

Ještě stále učíte na HAMU?

Ano, dnes už jen v omezenějším rozsahu. Ale to prostředí mám pořád moc rád. Člověk se setkává s kolegy, se zajímavými osobnostmi, se kterými si rozumí, a také kontakt se studenty je nesmírně inspirativní. Vůbec tahle náročná a svým způsobem i prestižní pedagogická práce po celá léta u mě vyvažovala přece jen určitou jednostrannost, jakou je převážné soustředění na dětský sborový zpěv, sborovou výchovu dětí.

Mnoho učitelů v dnešní době lká nad mladou generací – konkrétně si stěžují na klesající úroveň dětí a studentů – co říkáte vy po padesáti letech praxe ve sborové škole nebo na HAMU? Jsou děti jiné než kdysi? Zdají se vám méně inteligentní či méně talentované?

Možná, že mám růžové brýle. Nemám pocit, že děti, včetně těch nejmenších, jsou hudebně a pěvecky méně schopné než ty z minulých let. Jsou zanedbanější už ze svého rodinného prostředí, ať mi to rodiče prominou, protože není čas ani chuť se jim více věnovat. A jaké místo a preference má estetická a s tím spojená citová výchova (nebo naopak) v současné praxi vzdělávání, školství, víme. Není to vina pedagogů, celá společnost je jednostranně strhávána, unášena a orientována na technický pokrok a ekonomický růst. Na „ideály humanitní”, které se týkají také, nebo především dětí, nezbývá jaksi čas. Takže děti jsou stále přirozené ve svém projevu i ve svých sklonech a zájmech uměleckých, jen je třeba je v nich od prvních krůčků životem podporovat. Spíše se divím, odkud se ty talenty stále berou, a to pak platí v míře vrchovaté v našem středním a vysokém hudebním školství. Zájem a odvaha se jim naplno profesionálně věnovat, je už jiná záležitost.

Vraťme se ještě k našim dětem. Zdá se mi, že jsou dnes mnohem zaměstnanější povinnostmi do školy – a také méně koncentrované, protože jsou rozptýlené různými dalšími mimoškolními aktivitami. Dřív byl sbor pro většinu z nich tím podstatným – a více méně jediným, čemu se věnovaly. Dnes také už mnozí středoškoláci musí chodit na brigádu, pokud je rodina v méně příznivé finanční situaci. A s tím vším musíme umět na zkouškách pracovat, abychom udrželi vysoký standard sboru, tu „profesionální“ úroveň.

Vy máte krásné příjmení „Chvála“, vychováváte ty spousty dětí a studentů spíše pochvalou anebo hrozíte trestem?

Trestem nehrozím, ani jsem nikdy nehrozil (nebo jen občas). Ale na pochvalu jsem byl opravdu velice skoupý. Snad jsem se v tomhle aspoň trochu polepšil. Uvědomuji si, že je třeba pochválit i tam, kde výkon třeba ještě není perfektní. Děti vědí, že jsem náročný a důsledný – a to i na sebe – ale čím dál tím víc si uvědomuji, že je třeba užívat pochvalu i jako povzbuzení do další práce.

Děkuji vám za rozhovor a gratuluji vám i Kühnovu dětskému sboru ke všem jubileím!


Vizitka:

Jiří Chvála (foto archiv J. Chvály)

Jiří Chvála (1933) absolvoval obor dirigování na pražské HAMU, poté působil jako sbormistr Českého pěveckého sboru (později Pražského filharmonického sboru) a Kühnova dětského sboru, v jehož čele stojí od roku 1967. Přímo tak navázal na mimořádný odkaz zakladatele sboru a svého profesora na hudební fakultě Jana Kühna. Vedl sbor při spolupráci s významnými českými a zahraničními dirigenty, režiséry, komorními soubory a orchestrálními tělesy. Absolvoval s ním řadu turné, včetně prestižních festivalů doma i v zahraničí téměř na všech kontinentech, a realizoval desítky nahrávek. Sbor přivedl k vítězství v řadě světových soutěžních klání (Neerpelt, Princeton, Tolosa, Wuppertal). Od roku 1958 působí Jiří Chvála na katedře dirigování Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze, kde byl v roce 1986 jmenován profesorem. Za svou dlouholetou uměleckou a pedagogickou činnost získal řadu uznání, mezi nimi Cenu Františka Lýska, Cenu Bedřicha Smetany, vyznamenání druhého stupně od ministra školství České republiky, ocenění Senátu Parlamentu České republiky a Ministerstva kultury České republiky.
(Zdroj: www.kuhnata.cz)

www.kuhnata.cz

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat