Josef Vlach a Český komorní orchestr

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (42)

V lednu 1963 připravil Ivan Medek pro Československý rozhlas pořad věnovaný Českému komornímu orchestru. V rozhlasovém archivu se relace nezachovala. O to raději jsme, že se mezi Medkovými publicistickými texty našel její scénář. Zveřejňujeme ho i s některými režijními, typicky rozhlasovými poznámkami.

K Českému komornímu orchestru jako tématu se Medek vracel opakovaně. Po válce stál u jeho zrodu, když jeho založením vlastně vymyslel záchranný plán pro Václava Talicha. Ten byl nespravedlivě obviněn z kolaborace a žádná hudební instituce se s ním neodvážila spolupracovat: ani Česká filharmonie, ani Národní divadlo… Až skupina konzervatoristů Talichovi na jaře 1946 nabídla novou perspektivu. A hlavně důvěru. Ivan Medek byl mezi nimi a byl nepochybně hlavním hybatelem toho všeho. Po únoru 1948 se soubor rozhodl ukončit svoji činnost pod politickým tlakem. Mladí hudebníci dostali na výběr – buď hrát s Talichem, ale bez subvencí, anebo bez Talicha, zato s penězi. Rozhodli se nezradit. (O těchto souvislostech ovšem v lednu 1963 ještě nešlo veřejně mluvit, takže je nenajdeme ani v Medkově textu.)

Mezi prvními poválečnými členy Českého komorního orchestru – u prvního pultu prvních houslí – seděl Josef Vlach, který na Talichovu myšlenku později navázal. A o novém životu Českého komorního orchestru je Medkův text především. Samozřejmě o úspěších doma i v zahraničí. O Karajanově obdivu, který tomuto tělesu vyjádřil. O charakteru práce. I o osobnosti uměleckého vedoucího Josefa Vlacha: „Podobně jako Talich ani Vlach není typem vědeckého umělce. Nerozpitvává a nevymýšlí. Má však podivuhodnou schopnost bezprostředního cítění toho, co je v hudbě skutečně silné a sdělné. To znamená, že práce intelektu je u něho jakoby stále napájena z velkého zdroje hluboké emotivní inspirace.“
***

zvukBach: 2. část III. Braniborského koncertu G dur. Snímek z Domu umělců (dnešní Rudolfinum) v Praze nebo záběr ze Salcburku včetně potlesku (nakonec stáhnout).

Čas od času dochází v historii hudby k podivuhodným, zdánlivě těžko vysvětlitelným jevům, probíhajícím současně na mnoha místech, v mnoha zemích, bez ohledu na okolnosti sociální a jakoby i bez ohledu na současný stav hudební tvorby nebo vkusu posluchačů. Vraťme se několik let zpátky a představme si situaci v poválečném hudebním světě. Všude se stabilizují velká symfonická tělesa, rostou nové velké operní scény, skladatelé reagují na uplynulé válečné doby a zážitky velkými patetickými díly, píší symfonie, kantáty, opery.

A najednou, ve stejné době vznikne ve světě řada komorních orchestrů a souborů různých obsazení, které takřka všechny se specializují na hudbu tak do začátku 19. století a z novější hudby hrají díla převážně intimního, správně řečeno komorního charakteru. Staví koncertní posluchače před nové úkoly, seznamují je s autory dávno zapomenutými. A lidé, kteří až do té doby poslouchali takřka jedině Čajkovského, Berlioze, Mahlera a Brahmse, najednou poznávají velikost Bachovu, Händlovu, Mozartovu a přirozeně nikdy nepřiznají, že mnohá z těchto děl slyší vlastně poprvé. Ale to vše jsou skladatelé, na které se skutečně vlastně nikdy nezapomínalo. Co však s takovým Vivaldim, Corellim, Tartinim, Scarlattim, Albinonim, starými mistry renesance a u nás s celou historií staré české hudby – obdobím až do nedávna tak hluboce podceňovaným a vyhrazeným jen několika málo znalcům. Došlo k podivuhodné a nepředvídatelné změně ve vkusu posluchačů. Tito staří mistři se takřka přes noc stali populárními a vypsat dnes koncertní cyklus staré hudby znamená takřka zaručenější úspěch než cyklus třeba Čajkovského a Chopina. Ukázalo se prostě, že hudba minulých epoch ještě dávno není historickou záležitostí, že žije a má dnešnímu posluchači stále co říci. Komorní orchestry, které otevřely cestu k zapomenutým pramenům evropské hudebnosti, mají na tomto dobrém vývoji nesporně zcela výjimečnou zásluhu.

První z takových souborů u nás v Československu založil na jaře 1946 Václav Talich. Shromáždil kolem sebe mladé lidi, kteří sice neměli dostatek zkušeností ani toho třeba ještě mnoho neuměli, ale měli takovou míru nadšení a tak věřili svému panu profesorovi, že již v říjnu 1946 vystoupil v Praze nový soubor, který věren odkazu Českého kvarteta a tradice české hudby si dal jméno Český komorní orchestr. Pod Talichovým vedením hrál něco přes dva roky a byl řadou tehdejších zahraničních umělců označen za nejlepší soubor tohoto druhu ve světě.Po roce 1948 vznikla z Talichova Českého komorního orchestru řada komorních souborů, jehož členové hrají ve Vlachově kvartetu, ve Smetanově kvartetu, v Českém dechovém kvintetu filharmoniků v souboru Ars rediviva a mnoha jiných. Prošli tvrdou školou samostatné práce. První houslista Talichova orchestru, jeho žák a spolupracovník, primárius a zakladatel Vlachova kvarteta Josef Vlach se po devíti letech k Talichově myšlence vrátil. Soustředil kolem sebe dvacet čtyři vynikajících umělců – sólistů na smyčcové nástroje a stal se jim učitelem a vedoucí osobností. Poprvé vystoupil tento nový soubor v lednu 1958 v Knihovně a v pořadu tehdy dominovala Mozartova Malá noční hudba. Po úvodním čísle našeho pořadu – byla to druhá část Bachova třetího Braniborského koncertu, poslechněme si teď alespoň Finale z Mozartovy Malé noční hudby, jak ji nahrál Český komorní orchestr na gramofonové desky.

zvuk – Mozart: Finale z Malé noční hudby

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na