K Úvaze nad smyslem a budoucností hudebního školství

Polemika s Vilémem Veverkou a jeho textem Úvaha nad smyslem a budoucností českého hudebního školství
(článek najdete zde)

Žijeme v zemi, ve které je akutní nedostatek technicky vzdělaných pracovníků. Každoročně mne fascinuje konstatování statistiků: zvýšila se nezaměstnanost, ale nedivte se, na trh práce přicházejí čerství absolventi škol. To by přece mělo být přesně obráceně! Firmy by už měly natěšeně čekat, že budou moci zaměstnat absolventy, protože školy jim připravily právě ty odborníky, po kterých je aktuálně poptávka… Tady je tedy systémově něco zásadně v nepořádku.

Pokud jde ale o konzervatoře a umělecké školy všeobecně, situace je jiná. Tyto školy připravují absolventy v zásadě v těch profesích, které trh práce potřebuje. Zaměstnavatelé v oblasti hudebního a divadelního umění nemají nouzi při hledání nových uměleckých pracovníků. Mohou být výjimky v tom či onom zaměření, ale myslím, že na konkurzy se většinou hlásí dostatek solidně připravených uchazečů. A absolventi uměleckých škol a konzervatoří nacházejí uplatnění. V naší zemi je totiž velký počet orchestrů, divadel, operních domů, uměleckých škol, uměleckých agentur, festivalů, rádií, televizních a filmových produkcí, atd. Absolventi konzervatoří mohou také samozřejmě pokračovat ve studiu na vysoké škole, ať už v uměleckém či v jiném oboru.

Pro tvrzení, že konzervatoře mimo velká centra mají nedostatek žáků, nelze najít oporu ve faktech. Pohled do výročních zpráv těchto škol z posledních let to ukazuje jasně. Může se samozřejmě stát, že v nějakém konkrétním zaměření (například hra na fagot, lesní roh, hoboj) je v některých letech na té či oné škole (včetně škol ve velkých centrech) zájem o studium nižší, ale celkový počet uchazečů na jednotlivé obory vzdělání je vyšší než počet přijímaných uchazečů. U pěveckých oborů řádově trojnásobný, u hudebně dramatického oboru dokonce desetinásobný. O něco menší převis zájmu je u hudebních oborů. To je ale pochopitelné, protože požadavky k talentovým zkouškám jsou zde logicky velmi náročné a bez několikaleté přípravy se v některých nástrojích, jako je klavír či housle, ke zkoušce nemá smysl hlásit.

O tom, zda je či není v Česku příliš mnoho konzervatoří, se mluví minimálně od devadesátých let minulého století. Po celou tu dobu ale konzervatoře jako celek mají dostatek žáků a produkují absolventy, kteří nekončí na úřadu práce. A (nejen) ze soutěžních přehlídek konzervatoří a hudebních gymnázii je zřejmé, že na každé konzervatoři a hudebním gymnáziu jsou talentovaní a dobře vedení žáci, kteří mohou obstát v silné konkurenci.

Pokud snad dnes některé vysoké umělecké školy trápí (v některých oborech) menší počet mimořádně talentovaných studentů, je to nejspíš proto, že se dostaly do silné konkurence zahraničních vysokých škol. Nejlepší absolventi konzervatoří a hudebních gymnázií totiž míří stejně často na vysoké umělecké školy v Česku jako na kvalitní vysoké umělecké školy v Evropě či v USA.

Resumé: v Česku je mnoho zaměstnavatelů, kteří potřebují absolventy uměleckých škol. Tomu zhruba odpovídá počet uměleckých škol včetně konzervatoří. Není tu disproporce. Pokud by se v zemi zásadně snížil například počet orchestrů, divadel, či základních uměleckých škol, situace by se změnila. Je otázka, zda toto si máme přát.

Autor je ředitelem Pražské konzervatoře