Kam kráčí Pražský komorní balet a kdo ho tu tedy nechce?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Myslím si, že ta část „taneční obce“, která se k PKB vyjadřuje kriticky, se bude rekrutovat z oblasti současného tance, protože PKB pro ně nikdy nebude dost progresivní, dost experimentální, dost nabourávající estetické přístupy atd. Já se domnívám, že jeho pozice a úloha je právě být jakýmsi mostem mezi současnou scénou, na které se experimenty, abstrakce, pokusy, niterné zkoumání vlastní duše, interdisciplinární přesahy nebo cesty estetiky ošklivosti atd. rozvíjejí; a na druhé straně stojí ansámbly vícesouborových divadel, od nichž divák očekává, že budou pracovat s akademickou taneční technikou, neoklasikou, dramatickými dějovými balety, a když už moderním slovníkem, tak vysoce estetickým. Nedivím se, že zachování PKB podepsali šéfové baletních souborů, a stejně tak bych se nedivila, kdyby například okruhu Tance Praha připadala jeho existence naprosto zbytečná (nevím, zda tomu tak skutečně je – konkrétní kritiky PKB neznám, cítila jsem poslední dobou spíše, že všichni svorně čekáme, kdy nás něčím PKB zaujme tak, že si řekneme Hurá, to je ono!)

Kytice Petra Zusky byla podle mého názoru perfektním příkladem díla, které na repertoár PKB patří, ale zdá se, že přišla příliš pozdě. Aniž by byla polopatisticky naivní a podbízivá, má zároveň to, co uchvátí většinové publikum, totiž pochopitelné emoce a estetiku tance, která oslavuje zdravé, silné, ladné tělo. Zároveň k ní vznikla původní česká hudba, a práce s českou hudbou patří nepochybně k ideovému odkazu Pavla Šmoka. Není nutné pracovat výhradně s českými autory hudby a s českými choreografy, ani Pavel Šmok nepracoval výlučně s českou hudbou, a repertoár PKB byl pestřejší i co do autorů choreografie. Ale byl to silný pilíř.

Marek Svobodník: Chvilka POEzie – Pražský komorní balet 2017 (zdroj PKB / foto Michal Hančovský)

Kdyby byl PKB zajištěn, mohli bychom říci – ano, našli jste se, jděte touto cestou. Vedení správně podotýká, že PKB je hlavně zájezdový soubor, ačkoli to také může být dílem výsledek oné nejistoty a nemožnosti kontinuálně hrát v Praze. Ale vozí taneční představení do okresních měst a tam, kde divák má s tancem zkušenost maximálně tu, že vidí kus baletu v noci na ČT art, nebo jednou za dlouhou dobu uspořádá rodinný výlet do velkého divadla, pokud si to vůbec může dovolit (mám na mysli setkání s tvorbou profesionálních souborů a ponechávám stranou vystoupení zájmových uskupení a ZUŠek, jejichž činnost je jinak rozšířena celorepublikově a neměli bychom na ně zapomínat ani v jiných diskusích o tanci).

Takovému divákovi těžko můžeme hned nabídnout nedějový současný tanec s floor workem, kontaktní improvizací a tanečníky, kteří skrze kontrakci a děsivé grimasy otevírají existenciální témata, nebo i taneční divadlo s jasným obsahem, ale s tématem, které ho spíš rozruší, než by vyvolalo chuť vidět další (jakkoli mám třeba velmi ráda tvorbu Lenky Vagnerové, také bych její Amazonky nebo Lešanské jesličky nenabídla divákovi jako první setkání s tancem…). PKB má určitě velkou zásluhu v tom, že taneční umění šíří. Už slyším, jak někdo podotýká, že hojně cestuje také Balet Praha Junior (BPJ), ale přeci jen je rozdíl mezi juniorskými nebo studentskými soubory a plně profesionalizovaným ansámblem zkušených zralých tanečníků.

PKB v současnosti tvoří absolventi Tanečního centra Praha – konzervatoře a gymnázia (TCP), což vzniklo řadou náhod, od spolupráce se stejnými choreografy, přes přijetí absolventů, jejich vlastní choreografickou práci, z toho logicky vyplývající příchod jejich mladších spolužáků, propojení pedagogické, a nakonec i ve vedení souboru. Někteří tanečníci odešli, každý soubor se obměňuje, a současný stav prostě vykrystalizoval sám. Navenek to ale trochu vypadá tak, že si TCP dělá z PKB svůj soubor – možná by tedy stálo za to veřejně říct, že to tak plánováno není, zkrátka se k tomu nějak vyjádřit. PKB by samozřejmě měl být otevřený všem, kteří budou svým tanečním vzděláním odpovídat směru, který drží. Pak pokud jde o dramaturgii, sporně mohou právě působit komponované večery, kde vedle sebe vystupovaly PKB a BPJ, jako kdyby k sobě organizačně patřily.

Dramaturgie – opravdu tak nejasná?

Věřím, že PKB se začal nacházet už před Kyticí, ačkoli bych dílo Jiřího Pokorného z líhně NDT přenechala skupinám, které patří více k současnému tanci, protože dosahuje velké míry abstrakce a počítá s velmi poučeným publikem (bohužel mi z pracovních důvodů unikla choreografie L. Timuláka). Choreografie Pavla Šmoka na repertoár PKB patří s jistou samozřejmostí. Ale sama jsem byla překvapena tím, že se mi před asi dvěma lety několik tanečníků zmínilo, že nastudovávat rekonstrukce existujících choreografií pro ně jako interprety neznamená uměleckou výzvu a raději by od toho upustili. Pak tu byl projekt Requiem za nekonečno, složený z děl Tomáše Rychetského (obnovená choreografie Nevyřčené ticho, nové Requiem za nekonečno) a Marka Svobodníka (Chvilka POEzie, která byla ovšem představena už předtím v projektu Mysterium času, choreografie s nádechem humoru, která populárně řečeno boduje u každého publika, a proto je často hraná). Česká hudba, čeští choreografové.

Mysteriu času se vedle Svobodníka představil Ondřej Vinklát s velmi procítěným duetem Teď2 a Hana Turečková s Mysteriem času na hudbu Miloslava Kabeláče, což byla poněkud složitější choreografie, co se týká interpretace významu, ale také fascinující odkazem na avantgardu. Hanka Turečková byla v sezoně 2013/2014 pověřená vedením souboru. Myslím, že s tanečníky PKB by měla vhodnou platformu pro svou tvorbu, kterou já vnímám jako vzdáleně napojenou na naše umělce ze surrealistického a poetistického hnutí, kteří spolupracovali napříč všemi druhy umění od literatury přes výtvarné umění a architekturu po divadlo a tanec. Pak tady byly České kvartety, kde, pokud se pamatuji, byla jistá diskuse nad choreografií Mária Radačovského, ale nikdo nezpochybňoval, že program jako takový do dramaturgie PKB zapadá.

Mysterium času – Pražský komorní balet (zdroj PKB / foto Michal Hančovský)

Chybovat by mělo být dovoleno

Choreografie, které z repertoáru poněkud vyčnívaly, se samozřejmě objevily také. Metamorphic, kterou vytvořila Martina Hajdyla Lacová, byla současným dílem s nepopíratelnou kvalitou, ale stejně tak dobře by ten duet mohli zatančit tanečníci z DOTu nebo Me-Sy a nebylo na něm nic, co by ho poutalo právě k PKB. Experimenty Comme ci comme ça a This Is Not a Kiss! připomínaly studentské choreografie a byly by se hodily na repertoár BPJ než pro soubor velkého jména. Také se na ně záhy zapomnělo. Choreografie Hany Litterové Němý výkřik na hudbu Antonína Dvořáka (symfonickou báseň Vodník) vyvolala rozporuplné reakce, protože autorka na Dvořákovu hudbu vytvořila choreografii, která s jeho skladbou neměla obsahově nic společného, kromě dramatické situace. Tématem bylo násilí a zneužívání v rodině…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na