Kam kráčí Pražský komorní balet a kdo ho tu tedy nechce?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Byl to triptych a bylo to v roce 2015. Tehdy jsem psala pro Taneční aktuality článek a myslím, že problém, o kterém jsem se zmínila, by mohl být nebezpečím i dnes – aby se soubory typu PKB nezaklínaly minulostí do té míry, že ve snaze o její nápodobu ustrnou na místě: „Hlavními znaky někdejšího Pražského komorního baletu a jeho předchůdce Baletu Praha byly pokrokovost a novost, jejich repertoár představoval svěží vánek uprostřed repertoáru kamenných divadel. Postavení těchto souborů bylo unikátní a určené i dobou, v níž působily. Jistě lze hledat novou individuální cestu a profilovat se, ale nikoli programově. Vracet se ke své vlastní minulosti a snažit se zopakovat úspěch opakováním podobných vzorců nemůže nikdy zafungovat.“ (Metafory tance aneb PKB ve slepé uličce, Taneční aktuality 23. 10. 2015)

Není prostor rozebírat celou tvorbu posledních deseti let, vidíme jen, že tu byly úspěšnější projekty i hluchá místa. Ale každý soubor by měl mít prostor k pokusům a hledání i k re-definování identity, zvláště v případě, že odejde zakladatelská generace tvůrců. Soběstačnost autorského divadla po smrti původního zakladatele musí prověřit čas. Co se stane se Semaforem, až odejde Jiří Suchý, nebo s Žižkovským divadlem Járy Cimrmana, až odejde Zdeněk Svěrák? Nelze předem odhadnout potenciál nástupců nebo míru nadčasovosti poetiky, kterou vytvořili konkrétní lidé. Některé scény, divadla spjatá s konkrétními tvůrci zkrátka zaniknou a nikdo se je nepokouší ani dodatečně probudit k životu, nikdo nezakládá nové Osvobozené divadlo nebo se nesnaží navázat na divadlo D34 E. F. Buriana… Nebo se nastolí nový směr a zůstane jen název. Pochybuji, že „Ypsilonka“, „Činoherák“ nebo „Zábradlí“ mají po čtyřicet či více let stále stejnou poetiku, leč jsou to značky, na jejichž kvalitu publikum spoléhá a dokázaly se transformovat.

Měla by vůbec být určená hranice, za níž už je omylů a experimentování „příliš“? Jedna choreografie nebo inscenace, dvě, tři? Jedna, dvě sezony? Kdyby byly soubory příspěvkovými organizacemi, nebo je zřizovalo město, asi by mechanismus evaluace byl dříve nebo později nastaven, patrně by jedním z ukazatelů byla soběstačnost a tržba, ačkoli by jistě KPI bylo víc. Pro umělce by to znamenalo totéž, co pro každého člověka v zaměstnání – vyhodnotit poměř svobody a jistoty. Jako freelancer si mohu dělat úplně, co chci, ale mohu také se vší svou svobodou skončit pod mostem… Myslím, že se nám zde na malé výseči mimo jiné zrcadlí nálada a zásadní problém celé společnosti, která právě hledá kompromis mezi jistotou a svobodou, do něhož se nadto promítají i generační rozpory mezi těmi, kteří jistoty považují za nutnost, a těmi, kteří se stali „závislými“ na svobodě a chtějí si ve svém životě řídit úplně všechno sami.

Čistě hypoteticky, pokud by se našly prostředky pro fungování souborů, které jsou dnes odkázané k projektové činnosti a přetahování o granty, a našly zřizovatele, je tu vedle PKB (který si můžeme definovat jako skupinu, která uvádí český repertoár včetně díla P. Šmoka, účinkují v ní čeští tanečníci, cestuje především na zájezdy v regionech a v zahraničí a zaměřuje se na většinového diváka uvyklého klasické estetice) vyprofilováno několik dalších jmen. Už dříve jsem podotkla, že nejbližší jsou jim Dekkadancers, kteří jsou vlastně takovým autorským tanečním divadlem malých forem, a daří se jim to už po dvě „generace“, byť se tady bavíme jen o deseti letech. Mají velké ambice, ale pokud jejich členové jsou současně zaměstnaní v Národním divadle, je jasné, že času na vlastní tvorbu je minimum a soubor nemá možnost ukázat svůj potenciál. Jejich repertoár by byl bez debaty vhodný pro zájezdovou činnost jako PKB. Svůj vlastní styl, kterým rozeznáme tvorbu jednoho souboru od druhého mají 420PEOPLE, Lenka Vagnerová & Company, Burki&com. Svou tvář z existenčních důvodů ztratil DOT504, ale třeba by s trvalou podporou dokázali navázat na svou progresivní minulost. Tito jmenovaní minimálně by mohli mít dostatek důvěry, aby získali svého zřizovatele. Soubor Nanohach zanikl, ale ve vlastní produkci pokračuje v tvorbě Michal Záhora, VerTeDance zanikly bez velkého rozruchu a oznamování (na tiskovce o PKB se o nich ještě zmiňoval i Petr Zuska, což jsem i kvitovala, že nejsem jediná, kdo si vlastně jejich rozpuštění nevšiml), Me-Sa funguje na projektové bázi, stejně tak ještě další platformy a tvůrci, kteří na každou choreografii seskupují nový tým.

Už jen kdyby se uchytil nápad Domu tance, o kterém jednal s Petrem Zuskou předminulý ministr kultury Ilja Šmíd, a soubory a choreografové získali rezidenční choreografické centrum, jaká jsou v zahraničí, by taneční tvorbě u nás pomohlo. Rezidence nabízí Studio ALTA a Se.s.ta, ale krátkodobé, projektové, neřeší to dlouhodobé zázemí, které by mohlo zajišťovat jedno taneční centrum. Jenže to je asi opravdu jen zbožné přání a nedokážu si představit, jakou sílu by měla taneční obec vyvinout, i kdyby se snad pro jednou sjednotila, a zapůsobit na naši politickou reprezentaci, aby pro ni takový projekt realizovala. Ačkoli peníze v resortu jsou, když je možné stavět a plánovat nové koncertní domy či uvažovat o nové hudební konzervatoři. (Samozřejmě se můžeme ještě také ptát, nakolik je současná konjunktura vůbec jistotou, protože finanční analytici hrozí blížící se stagnací průmyslu i nebezpečím nové finanční krize, která by měla mít ještě horší důsledky než ta předchozí – bohužel ani taneční umění nefunguje ve vzduchoprázdnu a cyklus tržního hospodářství se týká nás všech.) Jenže to je právě ten rozdíl mezi našimi světy – hudebníci drží pohromadě, je o nich slyšet, a nakonec si i dokáží „vydupat“ to své.

 

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na