Kate Lindsey v neznámé kráse písní z Auvergne

Poslední květnový den patřila Smetanova síň francouzskému tělesu Orchestre de Paris. Přijel s německým dirigentem Thomasem Hengelbrockem, který u tohoto orchestru působí na postu „chef associé“ a zároveň je šéfdirigentem domovské Elbphilharmonie, někdejšího NDR Sinfonieorchester, který se přejmenoval podle svého dlouho budovaného avantgardního sídla v Hamburku.

Festivalové vystoupení zahájili Ravelovou Suitou č. 2 z baletu Daphnis et Chloé (1912), komponovanou pro Ďagileva. Jak se práce na baletu nedařily a protahovaly, doba premiéry oddalovala a v posledku příliš dobře u publika nedopadla, snažil se Ravel svou hudbu uvést alespoň koncertně. Tak postupně vznikly dvě orchestrální a jedna klavírní suita.

Suita č. 2 začíná úžasnou zvukomalebnou částí Svítání. Lepší entrée si orchestr ani nemohl zvolit, hned od počátku ukázal pražskému publiku svou největší devízu – fantastický zvuk. Kompaktní, jemný, ušlechtilý, s nekonečným množstvím barev a valérů… Ten obraz rozbřesku jste přímo viděli před očima, jak se hudba vzpínala vzhůru a rozjasňovala do zářivých tónů. Další dvě části Pantomime a Danse générale přinesly vzrušené rytmy a divokost. Balet líčí starý řecký příběh o lásce a žárlivosti mezi pastýřkou a pastýřem, a jak dále uvidíme, nebylo tu pastýřské téma naposledy.

Poté se na pódiu objevila mezzosopranistka Kate Lindsey, aby spolu s orchestrem přednesla u nás zatím méně známé Písně z Auvergne Josepha Cantelouba. Tento skladatel a muzikolog (mimochodem žák Vincenta d’Indyho) byl jedním z největších znalců francouzského folklóru, sbíral lidovou tvorbu především ve svém rodném kraji Auvergne a zapisoval písně v místním okcitánském dialektu. Písně z Auvergne později zhudebnil s klavírem nebo s orchestrem v rozsáhlé pětidílné sbírce (psal ji sedm let, 1923–1930). Kate Lindsey si z Canteloubova díla vybrala sedm písní na pastorální, milostná a přírodní témata. Jedná se o celkem prosté písně (Hrbáč, Kukačka), mají jednoduchou melodickou linku, která neklade přílišné technické nároky na pěvce. Texty jsou téměř minimalistické, ozvláštněné speciální výslovností francouzského dialektu. Ale přesto: jaký půvab a prchavé kouzlo z toho Canteloube dokázal vytvořit!

Především zaujme jeho inspirovaná orchestrace, vytváří z kombinací nástrojů stále nové nálady, obměňuje harmonické vyznění v každé sloce. Například hned první píseň Pastýřská si hraje s modalitou, rozvíjí možnosti zajímavých harmonických spojení, je moderní i líbivá zároveň. Kate Lindsey se písní ujala s jemnou citlivostí a kultivovaným přednesem. Na první poslech zaujme osobitá barva jejího mezzosopránu, jemně vibrující, něžně rozechvělý a cituplný hlas. V ironické písni o líné a marnivé dívce (Aj, aj) předvedla svůdně temnou barvu nižších rejstříků, v Ukolébavce nebo Krásné pastýřce se nebála sestoupit do nejtišších pianissim a splynout s tichým poklidným předivem orchestru. Působilo to velmi intimně. Občas ty písně zněly až mahlerovsky, s tichým, nostalgickým doprovodem, nebo naopak široce rozezpívanými vlnami orchestru. Píseň Opuštěná, kde pěvkyně nastupuje po nádherné harmonii pouze dechových nástrojů, se dotkla posluchačských srdcí.

Po přestávce dramaturgicky bohatý program pokračoval oblíbenými Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského. Dirigent Thomas Hengelbrock naplno rozehrál technické a zvukové možnosti Orchestre de Paris. Promenáda měla velkolepost, Skřítkovi nechyběla ostrost a ironický škleb, velkou lehkostí a grácií se vyznačovaly rychlé Tuilerie nebo Tanec kuřátek ve skořápkách. Bydlo nebo Katakomby nepostrádaly velké dynamické gradace a kontrasty, ale bylo to vše v kultivované rovině, řízený temperament v zájmu dokonalého vyznění. Nikde nic nepřebývalo, netrčelo, žádné zvukové extrémy, žádné ohlušující žestě nebo bicí, jak to občas vídáme. Hengelbrock řídil orchestr umírněným gestem a bylo znát, že tento kousek si s hráči vysvětlovat nemusejí, že je to oblíbená součást jejich repertoáru. Na konci dynamicky pečlivě odstupňované Velké brány kyjevské jsem si uvědomila, že ve Smetanově síni málokdy něco zní tak dobře. Většinou si my dole v sále (kromě balkonu, kde je akustika nejlepší) vyměňujeme názory, co jsme z dotyčného koncertu podle pozice svých sedadel neslyšeli. Orchestre de Paris tento akustický hendikep koncertní síně překonal, zážitek to byl nezapomenutelný.

Hodnocení autorky recenze: 90%

Pražské jaro 2017
Orchestre de Paris, Thomas Hengelbrock & Kate Lindsey
Dirigent: Thomas Hengelbrock
Kate Lindsey (mezzosoprán)
Orchestre de Paris
31. května 2017 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
Maurice Ravel: Daphnis et Chloé, suita č. 2
Joseph Canteloube: Písně z Auvergne (výběr)
=přestávka=
Modest Petrovič Musorgskij / Maurice Ravel: Obrázky z výstavy

www.festival.cz