Kateřina Kněžíková: Je osvobozující vědět, že režisér má naprostý přehled!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Osobně si myslím, že divák, který přichází, přichází rád. A já nemám pocit, že bych musela s divákem bojovat, ani když necítím, že nepřichází odezva. Spíš je pro mne důležité vědět dopředu, s jakým inscenačním týmem budu pracovat. Nekývnu na nabídku jen proto, že by to pro mne mohla být dobrá role. Ale musím dopředu znát jméno dirigenta, to je pro mne nejpodstatnější. A není nic jednoduššího než sledovat, co je napsané v notách. Důrazy, klenutí frází, tak, jak chtěl autor. Pak můžete předvést vše, co v hlase máte – pružnost, koloratury, messa di voce. Dirigent, který to nectí, je hloupý…

Mám-li to shrnout, pro mne je nejdůležitější to, co je na začátku. Práce na korepeticích, na ansámblových zkouškách, seznámit se s dirigentovou koncepcí. Vyladění velkých ansámblových scén v belcantovém repertoáru, kde se určité hlasy musí vyzdvihnout, dynamická práce. V poslední době mám štěstí, že přicházím k perfektně připraveným dirigentům, kteří neřeknou: „Tady nejsi slyšet, přidej… Tady moc řveš.“ Naopak ctí zákonitosti lidského hlasu a pěvecké techniky a mají snahu přizpůsobit barvu orchestrálního zvuku témbru mého hlasu. Vědí, že práce s dynamikou je mnohem platnější než stát na jednom místě, trhat si žíly a zpívat „o zlatou tělku.“

Kateřina Kněžíková (zdroj Camerata / foto Ilona Sochorová)

V pátek večer vás čeká premiéra nové inscenace Donizettiho Nápoje lásky v Národním divadle Brno a vy již hlavní hrdinku Adinu máte v krvi z pražského představení z roku 2010. Nápoj lásky je jakousi komickou variací na mýtus o Tristanovi a Isoldě. Adina se dozví o Nemorinově lásce, ze vzdoru vyhlásí, že si vezme seržanta Belcoreho, do toho Dulcamara nabízí své lektvary, které přilákají lásku žen, Nemorino ale na ně nemá dost peněz, nechá se naverbovat, Adina posléze na Nemorina začne žárlit, když ho coby domnělého dědice obletují další ženy… zápletku opery nemusíme představovat; ale co je Adina zač? Ví tato vypočítavá osoba, co vlastně chce, sleduje jasný cíl?

Adina je jasným příkladem všech nás, typických žen. Neustále nevíme, co chceme. Máme-li něco, chceme něco jiného, když to dostaneme, jsme znovu nespokojené. A já mám tu postavu moc ráda, protože se během opery velmi proměňuje. A také mám radost z týmu, který brněnskou inscenaci chystá. Dílo hudebně nastudoval báječný mladý dirigent Ondrej Olos. A režisérské taktovky se ujala Magdalena Švecová, a to je jeden z těch profesionálů, o nichž jsem mluvila. Je připravená do posledního detailu. A já žasnu, jak ji coby ženu přijímají s přirozenou autoritou úplně všichni. Nejen sólisté, ale především sbor, což je pro režiséra vždycky jakýsi křest ohněm.

My hrajeme Nápoj lásky ve čtyřicátých letech v prostředí filmového byznysu. Část opery se natáčí jako filmové scény a diváci budou na děj opery nahlížet jako na cvrkot kolem natáčení. Moje postava je vlastně jakási Adina Mandlová. Prožije tu nejen své hvězdné okamžiky, ale je to i pokorná holka, které nechybí italská lidovost. A zažijeme tu i přerod filmové Adiny do ženy, která si uvědomí, jak moc je do Nemorina zamilovaná. A začnou ji sužovat otázky, jestli je pro něj dost krásná, jestli je dost vznešená, jestli náhodou nestárne, jestli nemá pár vrásek navíc. A pokud ano, co by na to řeklo okolí. Čili zcela současné problémy dnešních žen: umění stárnout, a nebo se stárnutí obávat…?

Uvažujete o této operní hrdince jinak než dřív? Stala jste se šťastnou matkou dcery a napadlo mne, jestli se do úvah o ztvárnění Adiny v Nápoji lásky nepromítne i mateřství. Dcera za chvíli vyroste a i ji začnou obletovat Nemorinové a Belcorové…

Můžete si být jist, že tyhle soukromé aspekty hrají roli. Vždycky. Já mám za oněch sedm let od premiéry Nápoje v pražském Národním divadle tu úlohu dobře zažitou a po pěvecké stránce nad ní mám nadhled. A ten se mi teď hodí i pro filmovou star v brněnské inscenaci. Ale svou otázkou jste mne přivedl k aspektu, který mne dřív nenapadl. Nepřemýšlela jsem o tom, že moje dcera vyroste a zestárne, ale uvědomuji si, jak je strašně zatížená na mužské plemeno… Ona miluje své dědečky, strýčky, i mé kolegy mnohem víc než kolegyně.

Když nám Magdalena Švecová představovala svůj koncept, uvažovali jsme i o tom, jestli má Adina dost kuráže a sebevědomí, aby se postavila proti všemu a šla za vesnickým klukem, který v naší produkci dělá stafáž a nosí rekvizity. Jestli pro něj není stará, jestli ji za chvíli neopustí. Vše, co řeší každá žena, která stárne. Zasmáli jsme se tomu, ale vždycky se ozval zneklidňující tón, jestli náhodou nemá pravdu.

Jak moc vám koncept paní režisérky Švecové umožňuje si hrát a jak moc tu můžete zůstat sama sebou?

Já jsem vždycky šťastná, když si můžu na scéně hrát a můžu vystřídat několik hereckých poloh. Buffo role mě obecně velmi baví, ale zároveň to musí být postavy, které se v určitý moment zastaví v čase, podívají se zpět. A zamyslí se, jestli jejich chování dopadlo na tu správnou půdu nebo jestli to nepřepískli. A i taková je Adina. Jistěže ji těší pozornost okolí. Tu jí někdo pomůže do kabátu, tu jí připálí cigaretku, tu ji dvorně posadí za maskérský stolek. Ale zároveň se sama sebe ptá, jestli už nepřekročila čáru slušnosti. Třeba ve druhém jednání v duetu s Dulcamarou. Vidí, jak je Nemorino obletován ženami. A v tu chvíli si není jistá, jestli mu neublížila, proč se začal chovat jinak a proč už o ni nemá zájem.

Z toho, co vyprávíte o brněnském ztvárnění Nápoje lásky, můžu říci, že jde už o vaši druhou donizettiovskou produkci, kde tvůrci děj opery takzvaně aktualizovali. Dominik Beneš libereckého Dona Pasquala zasadil do sanatoria pro láskou choré pacienty, kde si Norina a Malatesta otevřeli výnosný byznys sňatkových podvodů, na jevišti vyrostl nemocniční pokoj s postelemi a vším, co k němu patří. A teď Magdalena Švecová a Nápoj lásky ve filmových ateliérech čtyřicátých let…

Každý režisér má potřebu dílo, na němž pracuje, aktualizovat. Musí to ale fungovat v souladu s libretem a hudbou a není-li tu tahle shoda, divák to hned pozná. Běžnou praxí jsou škrty a Magdalena Švecová jich ve své koncepci pár doporučila. To jsou inkriminovaná místa, která by celou její koncepci zbořila. Čili v recitativech se vyškrtlo pár vesnických hlášek, které by do filmového světa nezapadly. Magdalena nám to ale logicky vysvětlila. Mně nevadí, když se opery takzvaně aktualizují, ale režisér musí být sakramentsky připravený a nesmí mu utéct jediná nitka, jediný atom toho díla. A musí také dopředu počítat s tím, že kritika napíše: „zase se to někam posunulo…“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář