Když člověk toto slyší, cítí se jako penzionovaný stařec

  1. 1
  2. 2

Slavní pianisté z počátku století. O jejich reprodukčním umění s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (134)

Nad nahrávkami slavných pianistů ze začátku dvacátého století, které krátce předtím vydala německá firma Telefunken, diskutovali v roce 1965 před rozhlasovým mikrofonem Ivan Moravec a Ivan Medek. Většina nahrávek byla z prvních let dvacátého století. Nejprve zněly nahrávky Eugena d‘Alberta (1864-1932) a Franze Xavera Scharwenky (1850-1924). Zatímco snímky Eugena d‘Alberta, Franze Xavera Scharwenky či Teresy Carreño nezbylo než označit za nepřesvědčivé – a s ohledem na nejvyšší možné interpretační nároky až za diletantské, velmi zaujal Ignaz Friedman, ale také Josef Lhévinne. Ten hrál na historickém snímku úpravu Straussova valčíku Na krásném modrém Dunaji. Ivan Moravec vzpomínal, že mu profesor Kurz tuto nahrávku pouštěl, když mu bylo dvanáct let. A řekl mu, že „takhle“ by se měl naučit hrát. „Já Josefa Lhévinna skutečně obdivuji, protože myslím, že je dneska moc málo pianistů, kteří by mohli tento nesmírně obtížný valčík zahrát s takovou lehkostí a vzletem. (…) Je to skutečně krásný doklad naprostého pianistického zvládnutí, které teprve dovolí pianistovi s fantazií – ta fantazie ovšem musí být – aby se skutečně projevil. Dokud má pianista starosti s prsty a s klaviaturou, nikdy nemůže tohoto stupně dosáhnout.“

Naopak Chopinovo Nokturno des moll op. 27 v podání Teodora Leszetyckého se Ivanu Moravcovi nelíbilo. Polehčující okolností samozřejmě bylo, že Leszetycki skladbu nahrál ve věku šestasedmdesáti let. Ne každý může být jako Rubinstein, kterého Ivan Moravec slyšel v New Yorku jako osmasedmdesátiletého hrát ohromně a dokonale. „Myslím, že kvalitu výkonu, který jsme právě slyšeli, těžko můžeme svrhnout jenom na Leszetyckého věk. Protože určité zvyky, například zásadně rozkládat tercie, které zpívají a které nesou melodii, nebo hrát zcela nevyrovnaně a s rytmickou zvůlí doprovod, který tvoří jedno ze základních úskalí tohoto Nokturna, tyto zvyky se nenarodí tím, že je člověku šestasedmdesát let. Ty se ukládají celý život. Prostě bych řekl, že Leszetycki musel mít i zamlada, tedy i v době, kdy byl v plné síle, celou řadu špatných zvyků. Ať mně promine jeho památka, ale musím to říct.“
***

IVAN MEDEK:
My tady před sebou pořád ještě máme řadu jmen z dávné slavné minulosti. Tak, jak nám je přináší deska Telefunken. Například jedno: Ferruccio Busoni. To je skutečně legendární postava, vlastně pro každého muzikanta, nejenom pro klavíristu. Ferruccio Busoni je vzrušující nejenom pro nás, kteří v něm vidíme báječného upravovatele třeba Bacha anebo se domníváme, že byl vynikajícím interpretem Lisztovým. Ale docela určitě je to vzrušující postava třeba také pro Aloise Hábu, protože Busoni byl jedním z prvních, který se začal zabývat čtvrttóny. Čili našeho Aloise Hábu vlastně předběhl. Mimochodem nedávno jsme slyšeli několik jeho skladeb jak klavírních, tak orchestrálních a přesvědčili jsme se o tom, že je to docela zajímavý – a nejenom dobový – typ skladatele. O tom, jaký byl pianista, je zase dost těžko hovořit, protože tady máme v jeho nahrávce Lisztovu etudu La Campanella, ovšem opět je to nahráno v roce 1905. To znamená v době, kdy bylo Busonimu devětatřicet let, byl v plné síle a zároveň také slávě. Ovšem je otázka, zda je tato nahrávka reprezentativní. Ale měli bychom si ji poslechnout.

IVAN MORAVEC:
Je to báječný výkon, ale myslím, že máme lepší. A sice zase Ignaze Friedmana. Nejlepší bude, když si ho poslechneme, a teprve potom si o něm něco povíme.

IVAN MORAVEC:
Každý profesionální pianista zbledne, když toto uslyší. To je především taková rychlost, že se člověk cítí jako penzionovaný stařec. A ten člověk ještě dokáže s touto rychlostí a s touto vyrovnaností dělat výraz i zajímavosti v rytmu. Tato slova, která nyní klidně můžeme říct, jsou určitou satisfakcí nás obou, kteří k vám v tomto programu promlouváme, za urážky, kterých jsme se dopustili proti jménům starých, slavných pianistů. Jde nám tady o pravdu, i když je to jenom pravda o reprodukčním umění, ale ta nás prostě zajímá. A pro tu tento program děláme.

Můžeme říct, že takový pianista, jako je Friedman, pravděpodobně dnes není. Zajímavé je, že v předchozí skladbě, kterou jsme s ním slyšeli, v Mendelssohnově Písni beze slov, se strašlivě vtírá jiný obrovský pianista, který ovšem dnes žije a je mlád. Michelangeli. Je vidět, že skutečné umění nikdy nezestárne. Tento dojem a tuto jistotu člověk má, když si pustí například desku s Enricem Carusem. Tolik se o něm mluvilo, že už se člověk skoro bojí vyslovit jeho jméno, aby nebyl obviňován ze snobismu. Ale zajímavé je, že když si člověk po všech těch „Bergonzích“ a „Monacích“ a novodobých tenorech pustí jednu jedinou desku s ním, pak vidí, že skutečně měl zlato v krku, jak o něm kdosi řekl. Je velmi příjemný pocit vědět, že vrcholná úroveň umění byla už před námi. Dává to určitý značný důvod ke skromnosti, když si uvědomíme, že před námi a jistě i po nás přijdou umělci, kteří byli a budou větší, než jsme my.

Ignaz Friedman (zdroj en.wikipedia.org)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na