Hoffmannovy povídky se třemi Hoffmanny a Massenetova Popelka v Berlíně

Komická opera Berlín jako obvykle přichystala v prvním červencovém týdnu svým návštěvníkům přehlídku nových operních titulů uplynulé sezony pod názvem Komische Oper Festival. Během týdne od 4. do 10. července 2016 tak diváci měli možnost vidět revue Heute Nacht oder Nie, Marschnerova Vampýra (bohužel ve značně upravené verzi proti původní předloze), Čajkovského Eugena Oněgina, operu Heinze Karla Grubera Povídky z Vídeňského lesa, muzikál My Fair Lady, Hoffmannovy povídky a na závěr pak reprízu poslední premiéry sezony: Massenetovu Popelku (Cendrillon). Tento mini operní festival je velmi populární, má již své zavedené publikum, které oceňuje vysokou úroveň všech představení.

Někomu se může zdát, že ze tří berlínských operních domů má Komische Oper „nejhorší“ soubor – ale to rozhodně není pravda. Komische Oper se jednoznačně vyprofilovala proti Státní opeře a Deutsche Oper Berlín tím, že se jedná pořád o klasické ansámblové divadlo, které nabízí bohatý repertoár, vždy hudebně i režijně precizně nastudovaný: a to i bez velkých mezinárodních hvězd. V souboru vládne neobyčejný tvůrčí duch a je to znát z každého provedení opery. Divadlo se systematicky orientuje na mladého diváka, a proto s ním i komunikuje prostřednictvím moderních médií. V současnosti jsou již díla v Komické opeře studována převážně v originálních jazykových verzích.

Hoffmannovy povídky Jacquese Offenbacha měly v Komické opeře premiéru na podzim loňského roku, přesně 2. října 2015, a již samotné režijní uchopení této fantastické opery uměleckým šéfem Komische Oper, režisérem Barrie Koskym, vzbudilo očekávání náročného publika. Na českých scénách se hraje stále poměrně tradiční verze, rekonstruovaná Michaelem Kayem. V zahraničí a i v Berlíně se můžeme setkat s méně známými hudebními čísly. Objevem posledních asi patnácti let je rozšířená verze benátské scény s Giuliettou. V produkci Komické opery se na jevišti setkáváme s jedinou interpretkou hlavní ženské čtyřrole (Stella, Olympia, Antonia, Giulietta) v podání výtečně hrající a zpívající kanadské sopranistky Nicole Chevalier. Má půvab filmové hvězdy, na jevišti je neobyčejně tvárná, zvládá výborně komickou polohu mechanické loutky Olympie i tragiku a lstivost dalších představovaných hrdinek. Pěvecky byla Nicole Chevalier naprosto brilantní jako Antonie a Giulietta, na dokonalost Olympie jí přeci jen chybělo pár nejvyšších tónů, ovšem pěvkyně zas obdařila tuto postavu skutečně originální mimikou.

Po boku Nicole Chevalier se v průběhu večera postavili celkem tři Hoffmanni: první představitel Hoffmanna, činoherec zralého věku Uwe Schönbeck, je neustále přítomen na jevišti a komentuje děj (v němčině); dívá se „přes rameno“ svého mladšího nezkušeného „já“ na odehrávající se příběh, hodnotí jej a případně zasahuje do děje. O zpěvní party Hoffmanna se postupně dělí charismatický Dominik Köninger a Alexander Lewis, oba barytoni. Tvůrci inscenace vycházeli z původního záměru Jacquese Offenbacha obsadit do hlavní role barytona, bohužel již během prvních zkoušek před světovou premiérou inscenační praxe zavelela obsadit do hlavní role tenorového představitele. Oba zpívající berlínští Hoffmanni nabídli zajímavou hudební alternativu v této notoricky známé opeře, nicméně i po této nové zkušenosti bych dal přednost tenorovému hlasu pro jeho větší jiskřivost a výraznost, zejména v ansámblech.

Dimitry Ivashchenko v ďábelské čtyřroli (Lindorf, Coppelius, Miracle, Dapertutto) bohužel nedosáhl laťky, kterou nastavila hlavní interpretka, nabídl pouze průměrný výkon, a to po stránce jak herecké, tak pěvecké. Režie Barrie Koskyho není zásadně průlomová, ale diváka drží neustále ve střehu a nabízí mu nová a nová překvapení (která divák speciálně v tomto divadelním kusu očekává!). Děj opery se odehrává na neustále se proměňující nakloněné plošině (scénu vytvořila Katrin Lea Tag), symbolizující často emoční stavy, ve kterých se jednající postavy právě nacházejí. Předehra opery a scéna Olympie hýří možná až příliš mnoha různorodými nápady, druhá část večera zapůsobila intenzivněji z hlediska čistoty použitých stylů. Vrcholem inscenace byla scéna Antonie, výtvarně symbolizující let raněné holubice, podpořená skvělým (v tomto případě niterným) herectvím Nicole Chevalier. Doktor Miracle nastupuje na scénu (jak bývá zvykem s houslemi), záhy je však odkládá, aby svůj smrtící nástroj (smyčec) použil na jiném hudebním nástroji – na těle samotné Antonie. K němu se se svým smyčcem přidává i Antoniina matka v podání Karoliny Gumos (též představitelky Múzy), aby uspíšila konec tragédie.

Vedle hodnocení výkonu sólistů a hodnocení režie nelze nezmínit vysokou úroveň hudebního nastudování a souhry v orchestru – o to se zasloužil dirigent večera Daniel Huppert.

***

Následující večer se též odehrával v duchu francouzské opery, a to u nás prakticky neznámé opery Julese Masseneta Popelka (Cendrillon). Toto dílo mělo svou berlínskou premiéru teprve před několika týdny (!) a spolu s premiérovými diváky Komische Oper měly představení možnost sledovat i tisíce operních fanoušků na celém světě prostřednictvím live streamu, který Komische Oper vysílala po internetu.

Pohádkovou Popelku na operním jevišti zná dobře i český divák: v uplynulé sezoně se na scéně Národního divadla objevila známější verze tohoto díla z pera Gioachina Rossiniho (La Cenerentola). Zatímco Massenetova Popelka se v zemi svého zrodu hraje poměrně často (například je tam uváděna jako typická vánoční opera pro dětské i dospělé publikum), mimo hranice Francie je toto dílo provozováno daleko méně. Z nedávné doby máme možná v živé paměti i inscenaci z londýnské Covent Garden v neopakovatelném provedení Joyce DiDonato (Popelka), Ewy Podleś (v roli macechy) a Alice Coote (jako prince), v pohádkové režii Laurenta Pellyho a pod taktovkou Bertranda de Billy – nahrávka je k dispozici na DVD, na labelu Virgin Classic.

Berlínská Cendrillon nesla pečeť pečlivého hudebního nastudování (šéfdirigentem souboru Henrikem Nánásim). Všechny tři hlavní protagonistky večera (mezzosopranistky!) Nadja Mchantaf jako Popelka, Princ Charmant Karolina Gumos a herecky expresivní Madame de la Haltière (macecha) v podání Agnes Zwierko (dobře známé též části českého publika) předvedly interpretačně výborné výkony a byla z nich znát radost, s jakou k partům přistupují.

Režie opery se (v Komické opeře Berlín poprvé) ujal uznávaný italský režisér Damiano Michieletto, který nedávno například okouzlil Vídeň svojí originální interpretací Pucciniho Triptychu v Theater an der Wien.

Děj notoricky známého příběhu tentokrát zajímavým způsobem situoval do třídy baletní školy: většina sboristů (včetně mužské části operního sboru) jsou studentky tance – baleríny, kteří se učí klasickému baletu a těší se, že oslní soutěžní komisi v klání, které se chystá uspořádat otec Prince Charmanta. Zejména Madame de la Haltière (více zahleděná do sebe sama než do svých dvou vlastních dcer, Noémie a Dorothée) neváhá prosazovat své zájmy, a to za cenu usilovného tréningu svých dcer i podplácení výběrové komise. Jediná Popelka netančí, utrpěla těžký úraz při tanci a nyní leží na nemocničním lůžku a o velké lásce a výhře v soutěži i v životě může jen snít; do snu, v kterém protančí celý večer s Princem Charmantem ji přivádí Víla (La Fée) v pěkném hudebním ztvárnění Caroliny Wettergreen. Víla nemá nadpozemskou podobu, ale je to stará žena, která spíše než aby Popelce nabízela prožití neuskutečnitelného snu, pomáhá jí svou životní moudrostí a dává jí návod, jak se vzepřít krutosti reality.

Princ Charmant je inscenován jako nedozrálý jedinec, znuděný člověk, který vlastně neví, co chce, a je pod silným vlivem svého otce. I on se především potřebuje vymanit z otcova vlivu a postavit se na vlastní nohy. Jeho cesty s reálnou Lucette (tak se Popelka jmenuje občanským jménem) se nakonec protnou, ale Lucettě těžké postižení její dolní končetiny nikdo neodčaruje, je jen na ní a na princi, jak dokáží spolu zvládnout posměch ostatních aktérů příběhu včetně Lucettiny a princovy rodiny. Režie byla vpravdě snová, volně rozvíjející pohádkový příběh s velkým dosahem do skutečnosti.

Hodnocení autora recenze:
Jacques Offenbach: Les Contes d’Hoffmann – 80%
Jules Massenet: Cendrillon – 75%

 

Komische Oper Festival 2016

Jacques Offenbach:
Les Contes d’Hoffmann
Dirigent: Daniel Huppert
Režie: Barrie Kosky
Scéna a kostýmy: Katrin Lea Tag
Sbomistr: David Cavelius
Světla: Diego Leetz
Dramaturgie: Ulrich Lenz
Orchestr a sbor Komické opery Berlín
Premiéra 2. října 2015 Komische Oper Berlin
(psáno z reprízy 9. 7. 2016)

Hoffmann 1 – Uwe Schönbeck
Hoffmann 2 – Dominik Köninger
Hoffmann 3 – Alexander Lewis
Stella/Olympia/Antonia/Giulietta – Nicole Chevalier
La Muse/La mère d’Antonia – Karolina Gumos
Lindorf/Coppélius/Le docteur Miracle/Dapertutto – Dimitry Ivashchenko
Andrès/Spalanzani/Pitichinaccio – Peter Renz
Cochenille/Crespel/Peter Schlémil – Philipp Meierhöfer
***

Jules Massenet:
Cendrillon
(Aschenputtel)
Hudební nastudování a dirigent: Henrik Nánási
Režie: Damiano Michieletto
Scéna: Paolo Fantin
Kostýmy: Klaus Bruns
Sbormistr: Andrew Crooks
Světlo: Alessandro Carletti
Choreografie: Sabine Franz
Dramaturgie: Simon Berger
Orchestr a sbor Komické opery Berlín
Premiéra 12. června 2016 Komische Oper Berlin
(psáno z reprízy 10. 7. 2016)

Cendrillon (Aschenputtel) – Nadja Mchantaf
Madame de la Haltière – Agnes Zwierko
Le Prince Charmant – Karolina Gumos
La Fée – Caroline Wettergreen
Noémie – Mirka Wagner
Dorothée – Zoe Kissa
Pandolfe – Werner van Mechelen
Le Roi – Carsten Sabrowski
Le Doyen da la Faculté – Christoph Späth
Le Surintendant des plaisiers – Nikola Ivanov
Le Premier Ministre – Philipp Meierhöfer

www.komische-oper-berlin.de