Konec hlučné éry?

  1. 1
  2. 2

Kompaktní (převážně) orchestrální triáda v Domě kultury města Ostravy se včerejším koncertem nachýlila ke svému velmi zdárnému konci. Tyto prostory ovšem s festivalem opustíme jen na pouhé dva dny, abychom se poté mohli znovu vrátit na Poslední výzvu a Závěrečný koncert Ostravských dnů 2013. Známé tváře členů Ostravské bandy i maďarský Krulik Qartet, který se včerejším večerem představil poprvé, naplňovaly první polovinu včerejšího večera věnovanou právě smyčcovým kvartetům. Dramaturgicky tedy opět zajímavý koncept s jasnou převahou různých premiérových děl letošních festivalových rezidentů.
Začíná se ovšem těmi známějšími tvářemi: Conrad Harris, Pauline Kim Harris, Nikolaus Shlierf a Andrej Gál, čtyřčlenná Ostravská banda představuje Torso, String Quartet No. 2 Petra Kotíka. Hudební dualita, jež je páteří této skladby a také jejím hlavním motivem, funguje naprosto úžasně. Nasazení v rychlých a technicky až strojových (ovšem ne nelidských) pasážích je obrovské a z táhlé pasáže působí jako pokřivená tvář barokní suity. Jako cestování časem. Skutečné cestování přichází až na konci skladby, kdy se sobě hráči vzdalují na místa podél celého prostoru. Hudebně nastříhaný či střídavý obsah velmi obtížné komunikace mezi hráči se stává i perfektně provedeným doslovem.

Skladba Luca Marenzio in Salzburg mladého győrského skladatele Maté Gergely Balogha přizývá k O.B. SQ i další kvartet členů Ostravské bandy a také Krulik Quartet, jež posléze vyplní celou zbylou první část koncertu. Marenziovský zvukový efekt je dobře patrný již od samého začátku. Kvartety rozložené vedle sebe působí poměrně vyrovnaně. Náročné rytmické party vyznívají soustředěně a zvukově efektně při jejich přechodu z jednoho kvartetu na druhý (a na třetí).

Krulik Quartet only společně s výhradně rezidentskými díly – jasné téma druhé poloviny. Autorsky tři různé technické i výrazové přístupy, ovšem opět s jistou dávkou spojitosti, se odehrávaly v úplné či alespoň částečné tmě. Mladí autoři si na atmosféru a toto potemnělé hraní dost potrpí, čímž emocionálně i vizuálně vytvářejí zcela jiný prostor.

nokturne series: 5 Chaze Underrinera tma sluší. Setrvávající tichost a nezištnost společně s minimálním počtem výrazových a melodických prostředků vytvářejí dojem černobílé fotografie momentu v krajině někde za oknem. Fields recordings, pořízené na vyschlém texaském břehu řeky, zde dojem krásně podtrhuje. Jen místy vynořující se šelestící zvuková stopa střídá či doplňuje křehce a s tichem dobře pracující kvartet, který skromně setrvává v předepsaném klidu, nikoli však letargii.
Poměrně výrazná harmonicko-melodická účast, zvukové imitace oscilátorového buzzu a jakési live-scratchování, tvořilo dobře fungující kontrastní výraz oproti předešlé skladbě. Doktorandka Počítačové hudby a multimédií Kristina Wolfe umožnila Krulik Quartetu krásně barvit a dát prostor dynamice. Ovšem v jistých místech poslechu jsem se nemohl zbavit obrazu Mansella či Pärtova výraziva, což jsem v celkovém důsledku paradoxně vůbec nezaznamenal jako věc nějak významně škodlivou.

Změnu usazení kvartetu do dvou řad (tj. 2+2) jsem po přečtení medailonku pochopil jako elementární změnu vnímání energií světa, umocnění hráčského pocitu samoty či individuality plynoucí ze způsobu, jímž autorka Jue Wang komponuje. První housle držené tentokrát mezi koleny společně s častým užitím tichých glissand a postupného vrstvení ve všech hlasech evokovaly opět včerejší cestu zkoumání možností smyčců. Krulik Quartet hrál opět velmi na úrovni, leč kompaktní protnutí oné hráčské samostatnosti s jejich vlastním klidem příliš nefungovalo. Oční kontakt zde byl neustále vyžadován a otáčení hlav působilo až zbytečně nervózně. Kdo ovšem vnímal vše zpoza zavřených víček, bez vizuálního analytického břemene, tentokrát jistě zvítězil (řečeno bez urážky, pro zamyšlení).
Hlučná éra skončila. Čím ďalej tým viac mladých skladateľov sa utieka do tichého sveta. Niekto na ňom originálne postaví partitúru, niekto dramatický začiatok. Pianissimový nástup hlbokých basov a vysokých sláčikov (poprípade iných inštrumentov s vysokým rozsahom), alebo iba jedno z týchto možností už začína vyznievať ako klišé dnešnej doby. Dokazuje to aj tento ročník Ostravských dní a s ním spojený rezidenti Institutu. Hneď traja sa ukázali so svetovými premiérami orchestrálnych skladieb tento večer.

Ako prvý, ambiciózny Daniel Lo Ting-cheung sa predstavil s programovou Rude Awakening. Téma búrky nie je ničím novým. Jej stvárnenie ako „ticha pred búrkou“ nasledovaného veľkým burácaním a na konci opäť tichým ukľudnením po štrukturálnej stránke tiež neohr(o)mí. Kompozícia po technickej stránke je inštrumentálne a zvukovo dobre vyvážená. Samotná interpretácia Janáčkovou filharmóniou Ostrava pod vedením Ondřeje Vrabca, špecializovaného mimo iné na japonskú hudbu, ponúkla dôstojný vstup do druhej časti programu nazvaného výstižne Veľký orchester/Large orchestra.
Tému búrky, lepšie povedané búrkových mračien nimbostratus, po ktorých skladba nesie názov, si vybrala aj posledná z trojice predstavených, Poľka Martyna Kosecka. Táto suverénna mladá skladateľka na rozdiel od predošlého opusu pracovala iba s predzvesťou aké tieto mraky pri svojom formovaní vytvárajú. Program omnoho pútavejší, ale výsledok? Skladba bola zvukovo nevyvážená, často krát niektoré sekcie zanikali a zbytočné prvky ako impresionistické glissandá hárf na začiatku účinku, podľa môjho názoru, ubrali. Navyše ak sa k tomu pridal aj menej presvedčivý výkon telesa pod taktovkou toho istého človeka, bola do istej miery sklamaním.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - String Quartets (Ostravské dny 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Velký orchestr (Ostravské dny 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na