Košická Alcina na Festivalu Opera 2017

Nemohu posoudit, nakolik Marek Štryncl původně před premiérou zvolňoval tempa a ubíral tolik potřebné kontrasty tempové, rytmické, dynamické a technické, nucen skutečností, že neřídí barokní specialisty, ale hráče na moderní nástroje, kteří jsou především zvyklí hrát operní díla klasicismu a romantismu, případně díla soudobější. Už při předehře zněly typické barokní ozdoby zejména ve smyčcových nástrojích rozmazaně. Později se orchestr více rozehrál a nejautentičtěji se mu dařilo v těch pasážích, kdy lidský hlas doprovázely sólové nástroje a kontinuo. Tam zvuk získal na konzistentnosti, napětí i na výrazu. Jako celek však vyzněl večer dosti šedivě a málo dynamicky.

Na pěvce klade baroko nároky snad ještě větší. Představitelka titulní role, sopranistka Michaela Várady, zvládla obtížnou a rozsáhlou roli Alciny po pěvecké stránce, ke stylovým jemnostem partu a k emotivnosti výrazu však dospěla jen zčásti. Zpívala ve vyšší dynamické rovině a nedokázala v jednotlivých frázích respektovat barokní výstavbu pěveckého partu natolik, aby posluchače okouzlila krásou Händelovy melodiky. Po stránce technické byla díky své specializaci na starou hudbu nejlépe vybavena Markéta Cukrová (Bradamante), která však neměla svůj nejlepší den a její pěvecký i herecký výkon vyzněl dosti bezbarvě a ploše. Zaujala sopranistka Mariana Hochelová jako Alcinina sestra Morgana. Po malinko nejistém začátku se rychle rozezpívala a naplnila svou roli plastickým pěveckým výrazem, emocionalitou a přehledným frázováním. Anna Manske jako Ruggiero zpívala kultivovaně, ale byla poněkud matná pěvecky i herecky. Oronte Maksyma Kutsenka si při náročných melodických ozdobách pomáhal pohyby celého těla, jeho zpěv však zněl plně a po právu upoutal posluchače. Zejména ke konci inscenace na sebe upozornil barevný a kulatý hlas Marie Taytakovy v roli Oberta. Marek Gurbaľ (Melisso) prokázal barevnost a znělost svého basbarytonu. Jde o běžný operní příběh o čarodějnici Alcině, jež své bývalé milence mění v kameny či stromy a zamiluje se do Ruggiera, který kvůli ní opustil svou milou Bradamante. Ta jej přichází hledat v mužském převleku a do ní se zakouká Alcinina sestra Morgana.

Největší slabinou inscenace byla její vizuální složka. V takto formálně průhledném tvaru opery vynikne každá nedokonalost jevištní realizace. Ranou pod pás inscenaci jsou kostýmy Danici Hanákové, které až šokovaly svou naprostou nenápaditostí i nedobrou kvalitou realizace. Zářící stříbrné šaty, neslušivé bílé „noční“ úbory dam, lesklé a přiléhavé pánské košile, jež hendikepují kohokoli, nesedící šedivé pánské kalhoty, k tomu beztvaré bílé paruky podobné zimním čepicím, které nemilosrdně ubližují všem postavám bez rozdílu pohlaví. Jednoduchou scénografii si navrhla sama režisérka inscenace. Drátěné, masivní, kulaté sloupy dokázaly pod sebe uzavřít jednotlivé postavy a na konci opery i samotnou zdevastovanou Alcinu, zbavenou všeho kouzla. Co naplat. Na jejím místě se objevila Alcina nová, stejně banální a ihned obletovaná Ruggierem. Příběh končí novým začátkem – nevěrný milenec zůstává svým sklonům naopak věrný a jeho milující Bradamante je znovu sama.

Vedení postav v barokní opeře bylo věnováno mnoho úvah i konkrétních jevištních pokusů. Možná, že na košické premiéře byly ještě postavy v Händelově Alcině životné a naplňovaly určený herecko-pohybový plán s koncentrovanou důsledností, po sedmi měsících od premiéry a po divadelních prázdninách se jistě mnoho zaběhaných samozřejmostí v souhře vytratilo. Košická derniéra 30. září na revitalizaci inscenace nestačila, pražské představení jako by bylo vzpomínkové. U barokní hudby je ostatně každá nedokonalost vidět jak na stříbrném podnose. Režisérka Linda Keprtová pracovala s minimem jevištních prostředků. Rekvizity – květiny a šípy – umístila do vysoké vázy a užívala jich pochopitelně v různých situacích odlišně. Také tyto akce vyžadují detailní přesnost a jevištní koncentraci. Sólisté i sbor, často s vinnými sklenicemi v rukou nebo s napjatými luky, čas od času strnou ve výrazných sošných postojích. Zůstala z nich však pouze forma, obsah se více méně vytratil.

Přesto bylo představení Alciny velmi zajímavé. Například proto, že se Košice vydaly tak obtížnou, náročnou, nevyšlapanou cestou, že pozvaly barokního specialistu Marka Štryncla, že daly možnost Lindě Keprtové, aby režírovala barokní operu, která patří k nejtěžším operním formám.

V rámci Festivalu Opera 2017 byla přítomnost všech tří slovenských operních souborů velkým přínosem. Každý soubor si, jak známo, volí sám inscenaci, s níž se chce prezentovat. Dá se říci, že Košice se vědomě vydaly na tenký led a jejich kuráž můžeme jen a jen ocenit.

Hodnocení autorky recenze: 75%

Festival Opera 2017
Georg Friedrich Händel:
Alcina
Dirigent: Marek Štryncl
Režie a scéna: Linda Keprtová
Kostýmy: Danica Hanáková
Sbormistr: Lukáš Kozubík
Orchestr a sbor Štátného divadla Košice
Dramaturgie: Peter Hochel
Premiéra 26. února 2016 Štátné divadlo Košice
(psáno z reprízy 9. 10. 2017 Stavovské divadlo Praha)

Alcina – Michaela Várady
Morgana – Mariana Hochelová
Oronte – Maksym Kutsenko
Ruggiero – Anna Manske
Bradamante – Markéta Cukrová
Oberto – Maria Taytakova
Melisso – Marek Gurbaľ

www.sdke.sk
www.festival-opera.cz