Král Lear v opeře

Řada Shakespearových dramat a komedií našla snadnou cestu do hudebního dramatu, některé z nich jsou na světových scénách uváděny i v různých zhudebněních z rozdílných hudebních epoch. Ale Shakespearova historická dramata z cyklu Války růží a také jeho vysoce ceněná tragédie Král Lear jen těžko hledají cestu na operní jeviště. V souvislosti s uvedením Reimannovy opery Lear na právě probíhajícím Salcburském festivalu shrňme zajímavou historii operních zpracování tohoto dramatického veledíla.

„Král Lear je na první pohled námět tak široký, tak zapletený, že se zdá nemožné vytvořit z něho hudební drama. Není třeba vytvořit z Krále Leara drama s formami do nedávna zde užívanými, nýbrž zpracovat ho způsobem zcela novým, širokým, bez ohledu na příslušné výhody.“ Tak psal Giuseppe Verdi 28. února 1850 svému libretistovi Antoniu Sommovi v obsáhlém dopise, který obsahuje i osnovu libretního textu. Ale toto období nebylo prvním, kdy slavný italský skladatel uvažoval o zhudebnění této Shakespearovy tragédie. Již v roce 1843, když hledal námět pro Teatro La Fenice v Benátkách, napsal hraběti Mocenigovi: „…kdybych měl umělce oné síly asi jako Ronconi [poznámka autora: to jest Giorgio Ronconi, slavný italský barytonista své doby, první představitel několika partů v Donizettiho a Verdiho operách, například první Nabucco], vybral bych Krále Leara“. Přednost ale tehdy dostala kompozice opery Ernani. Od tohoto roku, tedy 1843, se více než padesát let Verdi snažil tento projekt realizovat, a znovu a znovu se objevují plány na kompozici opery Re Lear na libreto vytvořené Antoniem Sommou (jehož nejlepším libretem pro Verdiho je patrně Maškarní ples).

Antonio Somma ale nebyl prvním literátem, kterého Verdi pověřil přípravou textu, původně oslovil jiného svého libretistu – Salvatora Cammarana. Ten ale souběžně pracoval na jiných libretech a nedařilo se mu libreto dokončit k Verdiho spokojenosti. Verdi pak musel dát přednost kompozici Trubadúra s Cammaranovým textem. Salvatore Cammarano zemřel v létě 1852, ještě před římskou premiérou Trubadúra v lednu 1853. V původním rozvrhu dramatu bylo zamýšleno pět hlavních postav: Lear, Cordelia, Blázen, Edmondo a Edgaro, přičemž role obou sester Goneril a Regan měly být koncipovány jako vedlejší. V dubnu 1853 obnovil skladatel zájem o tuto látku a požádal o posudek a pak o přepracování Cammaranova libreta, se kterým nebyl nikdy zcela spokojen, Antonia Sommu.

Somma se velmi rychle zorientoval a jen částečně využil Cammaronův text. Nový text zasílal skladateli po jednotlivých aktech, poslední z nich obdržel Verdi v prosinci téhož roku (a na podzim vyplatil skladatel libretistovi také částku 2.000 lir za zatím odvedenou práci na textu). Bohužel Král Lear musel opět ustoupit nasmlouvaným Verdiho dalším projektům a cestám, mimo jiné také do Paříže, kde měly být uvedeny Sicilské nešpory. Verdi a Somma vedli obsáhlou korespondenci k libretu, jehož hlavním problémem byl stále vysoký počet hlavních postav (později navrhoval skladatel libretistovi vyškrtnout postavu Edgara a výrazně změnit charakter Edmunda) a nutnost rychlého střídání více divadelních scén.

Celkem intenzivnější práce na libretu, dokumentovaná jejich dopisy, trvala s přestávkami tři roky. Problematické se Verdimu jevilo především poslední čtvrté dějství, kdy nebyl spokojen se stavbou prvního obrazu. Ač opera Re Lear byla ještě jedna z možných variant pro naplnění smlouvy na novou operu v Teatro San Carlo v Neapoli v roce 1857, libreto bylo opět odloženo, tentokráte na delší dobu. Skladatel se k látce znovu vrátil v roce 1865 za pařížského pobytu (jako možný námět pro velkou operu pro Pařížskou operu) a v témže roce také Somma umírá, ale libreto Re Lear není ani zahrnuto do jeho posmrtně vydaných sebraných spisů. Znovu je projekt operního Krále Leara zmiňován v době kompozice Otella kolem roku 1880, kdy skladatel uvažuje o spolupráci na této látce s libretistou Arrigem Boitem. A po premiéře Falstaffa (1893) proběhnou světovým tiskem zprávy o další shakespearovské opeře týmu Verdi – Boito a jmenovitě je některými listy uváděn právě Král Lear. Což má jistě logiku jako završení Verdiho díla operou s hlavním hrdinou zralého věku, stejně jako je tomu u úsměvného Falstaffa.

Kromě dochovaného libreta a korespondence týkající se práce na něm, mnoho z přípravy této opery se odehrává na úrovni spekulací a dohadů. Stejně jako legendy, že kompletně dokončená opera byla skladatelem zničena nebo že úplný materiál dosud leží v archivech nakladatelství Ricordi a synové, které skladatele zastupovalo. Ve Verdiho dostupné pozůstalosti se totiž nedochovaly žádné hudební náčrty k této kompozici, a je velmi málo pravděpodobné, že by je skladatel – byť kritický – mohl zničit nebo že by přešly do vlastnictví další osoby. Přesto snem mnoha muzikologů celého světa zůstává objevení rukopisné partitury Verdiho opery Re Lear…

Po nekonečných peripetiích Verdiho a jeho libretistů (a při možnosti, že skladatel operu přece jenom dokončí a uvede) jako by námět této Shakespearovy hry spíše odrazoval další zájemce. V prosinci roku 1881 uvádí operu Cordelia na scéně Teatro Comunale v Bologni italský skladatel Stefano Gobatti (1852–1913).

Jeho opera I Goti (Gótové) z roku 1873 byla velmi dobře přijata a uvedena na řadě jevišť, ale Verdi se v soukromé korespondenci o díle vyjádřil jako o „ohavnosti“. Gobattiho po počátečním úspěchu provázel nešťastný osud a průběžná setrvávající chudoba a onemocnění, které ho nutily přijímat rychlé zakázky a pracovat ve spěchu. Zemřel pak jako mnich ve františkánském klášteře u Boloně. Jeho melodramma in 5 atti Cordelia se soustřeďuje na hlavní ženskou postavu, lyrický charakter Learovy dcery Cordelie. Libreto je dílem impresária a libretisty Carla D’Ormeville (který napsal také libreta pro druhou garnituru skladatelů Antônia Carlose Gomeze a Filippa Marchettiho, a též je autorem libreta ke Catalaniho Loreley). Podrobnosti ani partitura se nedochovaly k provedení Reynaudovy opery King Lear v roce 1888, kterou známe jen jako slovníkové heslo. I další zhudebnění – Cordelia italského skladatele z hudebnické rodiny původem z Francie Giulia Cottraua (1831–1916) – akcentuje v příběhu nejmladší Learovu dceru. Na vlastní libreto uvádí tuto operu seriu ve dvou aktech v Padově roku 1913 v Teatro del Corso.

Další hudební verze Shakespaerovy tragédie vznikají až v druhé polovině třicátých let dvacátého století. Operní tragédie ve třech aktech (pěti obrazech) Re Lear italského skladatele a muzikologa Alberta Ghislanzoniho (1892–1984), vzdáleně spřízněného s Verdiho libretistou Antoniem Ghislanzonim, má premiéru 24. dubna 1937 v Opera di Roma pod řízením slavného Maestra Tullia Serafina a s vynikajícím obsazením (mimo jiné dramatická sopranistka Stella Roman). Premiéra opery je vysílána rozhlasem a dílo je uvedeno na domácích i některých zahraničních scénách.

Další operní verze, tentokrát od italského hudebního novoromantika Vita Frazziho (1888-1975), též pod názvem Re Lear, byla komponována v letech 1922 až 1928, ale na scénu uvedena až ve válečném roce 1939 ve Florencii (Teatro Comunale) v rámci místního festivalu.

Tříaktová verze na libreto významného italského spisovatele Giovanniho Papiniho je tradiční v obsazení hlasů a setkala se s kladnými domácími kritikami, někteří ji dokonce označovali za důstojné dílo Verdiho odkazu. Operu se pokusilo v poslední dekádě vzkřísit koncertní provedení a následné rozhlasové vysílání, ale zdá se, že zůstane pouze u pokusů.

Již z poválečného období pochází zhudebnění vlámského skladatele Jefa Van Durmeho (1907–1965), který byl kratší dobu také žákem Albana Berga. Jeho opera King Lear, komponovaná v letech 1955, nebyla ale scénicky provedena. Stejně tak nebylo provedeno zhudebnění amerického skladatele Russella Smitha z roku 1976.

Zřejmě nejúspěšnějším zhudebněním tohoto dramatu je opera s krátkým názvem Lear (což již akcentuje důraz na člověka, ne na vládce) německého skladatele Ariberta Reimanna (narozen 1936). K látce ho přivedl slavný německý barytonista Dietrich Fischer-Dieskau a libreto začalo vznikat ve spolupráci s Clausem Hobem Hennebergem, německým dramaturgem a spisovatelem. Zajímavostí textu je volba německého překladu. Autoři nezvolili ani klasické Schlegelovy nebo Tieckovy překlady, ale ani žádný z moderních překladů, ale vybrali si méně známý německý překlad z roku 1777 Johanna Joachima Eschenburga.

V roce 1975 obdržel skladatel objednávku od Bavorské státní opery, tehdy vedené intendantem Augustem Everdingem. S vlastní kompozicí započal Reimann roku 1976 a na počátku roku 1978 byla kompozice dokončena. Premiéra inscenace 9. července 1978 byla vytvořena týmem snů. Režisérem a výtvarníkem se stal Jean-Pierre Ponnelle a dirigent Gerd Albrecht si mohl vybrat nejlepší zpěváky s činoherními schopnostmi. Titulní roli zpíval Dietrich Fischer-Dieskau, pro něhož byla tato opera srdeční záležitostí a role šíleného krále jedním z vrcholů jeho kariéry, role nevděčných královských dcer byly svěřeny dramatickým sopranistkám Helze Dernesch a Colette Lorand a Cordelií se stala Julie Varady.

Dalším detailům z historie opery i současnému zájmu o toto Reimannovo pozoruhodné operní dílo se budeme věnovat v recenzi ze salcburského festivalu ze dne 26. srpna 2018.

V roce 1986 je premiérována opera ve dvou aktech slovinského skladatele Darijana Božiče (narozen 1933) na vlastní libreto Kralj Lear. Komornější charakter vykazuje stominutová skladba experimentálního skladatele Toshia Hosokawy (narozen 1955), vzniklá na objednávku přehlídky soudobé hudebně-dramatické tvorby Mnichovské bienále v roce 1998. Dvouaktová opera Vision of Lear uchovává většinu základních vztahů, ale uvádí děj prologem, ve kterém ošetřovatelka v psychiatrickém zařízení čte text Shakesperaova Krále Leara a starý a zmatený muž se rozpomíná na svoji minulost. Po premiéře v Carl-Orff-Salle v mnichovském Gasteigu následovalo až do roku 2015 několik repríz v Londýně a v Japonsku.

Do dvou aktů také shrnul děj hry žijící klasik finské hudby Aulis Sallinen (narozen 1935) v operním dramatu Kuningas Lear, které si objednala Finská národní opera pro podzimní premiéru roku 2000.

Jeho šestá opera na libreto Mattiho Rossiho, který komprimoval původní text a škrtl několik vedlejších postav, se vyznačuje monumentalitou a také výraznými pěveckými čísly. Od počátku skladatel zamýšlel dílo komponovat pro dva velké finské pěvce s mezinárodní kariérou, pro legendárního basistu Mattiho Salminena v roli krále Leara a barytonistu Jormu Hynninena jako Gloucestra. Premiéra v Helsinkách byla dobře přijata, i když se opera tak nerozšířila jako předchozí Sallinenova operní díla.

A nakonec překvapení v oblasti hudebních objevů. Nenašla se sice Verdiho kompozice, ale v roce 2009 byla na festivalu ve Valle d’Itria uvedena opera Re Lear italského skladatele Antonia Cagnoniho (1828–1896) na libreto verdiovského libretisty Antonia Ghislanzoniho.

Čtyřaktová verze Shakesperova dramatu (libreto datováno 1885) byla posledním dílem z více než dvaceti oper, které Cagnoni dokončil před svou smrtí. Tento Verdiho současník se ale premiéry nedožil, partitura sice byla vydána posmrtně tiskem roku 1900, ale scénické realizace se nedočkala. Festivalová dramaturgie se k ní obrátila po úspěchu Cagnoniho komické opery Don Bucefalo. I zde libretista samozřejmě zvolil určitá dějová zjednodušení i značné krácení původního textu. Opera je ve zvukovém záznamu dostupná na dvojdiskovém vydání labelu Dynamic. Cagnoniho hudba je líbivá, ovlivněná Donizettim, Verdim a místy i Richardem Wagnerem, ale nedosahuje větší myšlenkové hloubky. Přesto uvedení této kompozice po více než stovce let vyvolalo zájem.

Samozřejmě Shakespearův text inspiroval i některé neoperní kompozice. Součástí koncertních programů je například Berliozova programní předehra Král Lear z roku 1831.

Hector Berlioz, velký obdivovatel díla anglického dramatika, také zvažoval tuto tragédii jako jeden z mnohých operních námětů. Hudba Dmitrije Šostakoviče pro slavný stejnojmenný film Grigoriho Kozinceva z roku 1970 vykazuje také určité operní rysy, a to i pro zapojení dvou sólových hlasů do filmové partitury. Písně Blázna i scény šílenství Leara během bouře z této hry inspirovaly celou řadu autorů písní od renesance až po současnost. A je také třeba zmínit Hanse Wernera Henzeho, jenž se inspiroval postavou Gloucestera ve skladbě Royal Winter Music für Gitarre (1976) s deseti hudebními portréty shakespearovských postav.

(Citováno dle: Giuseppe Verdi: Životopis v dopisech. Z italského originálu přeložil Václav Kuneš. Praha, Topič, 1944)