Královna noci bojuje za svoji rovnoprávnost v Divadle na Vídeňce

Velká část laické i odborné veřejnosti žije v iluzi, že Kouzelná flétna Wolfganga Amadea Mozarta byla poprvé uvedena 30. září 1791 v Divadle na Vídeňce, to jest v operním domě, který dnes stojí v centru Vídně, naproti Naschmarktu – přitom historickou skutečností je, že premiéra se nekonala v Theater an der Wien, ale o pár set metrů dál, na druhé straně říčky Vídeňky, v Theater auf der Wieden, nazvané podle městské části Wieden.

Staré divadlo auf Wieden bylo v roce 1801, poté, co jej opustil divadelní ředitel Emanuel Schikaneder, přestavěno na byty a posléze ve dvacátém století zbořeno. Současné Divadlo na Vídeňce bylo postaveno v letech 1800-1801 a může se pyšnit jiným unikátem: v období 1803-1804 zde pobýval Ludwig van Beethoven a přímo zde vytvořil části své opery Leonore/Fidelio, Kreutzerovy sonáty a Symfonie č. 3. Přesto je však Theater an der Wien velmi úzce spjat s tvorbou Mozarta, a tudíž ne náhodou byla nová sezona operní scény 2017/2018 otevřena právě jeho Kouzelnou flétnou.

Pohádkově mystický příběh Kouzelné flétny lze převyprávět tisíci různými způsoby – od způsobu čistě pohádkového (pro dětské posluchače) až po výklad opery jako alegorie světa, lásky, náboženského smíru či prezentace myšlenek svobodných zednářů. I tak zásadně odlišné přístupy, při kterých je Královna noci vysvětlována jako pozitivní bytost a moudrý Sarastro jako zloduch, se ve scénických provedeních díla v současnosti objevují.

Jaký přístup zvolili inscenátoři ve Vídni? Ve Vídni chtějí zaujmout dospělé publikum, nabídnout mu nový klíč k Schikanederovu libretu a hudební řeči Mozarta, přitom jsou si však dobře vědomi, že speciálně Kouzelná flétna může být vůbec první opera, kterou (vídeňský) dětský divák vidí. Takže singspiel posouvají do filozofičtější roviny, ale úplně zásadním způsobem jej nepřekrucují.

Počáteční dojem diváka je, že režisér Torsten Fischer se snaží se svým týmem postavy a jejich charaktery relativizovat. Přestože na jevišti převládá černá a bílá barva, Fischerovo vedení a výklad postav je právě opačný – hraje Kouzelnou flétnu jako cestu za poznáním a cestu za uznáním ženské rovnoprávnosti. Ženský element je většinou zpodobňován v Kouzelné flétně spíše pasivně – snad jen s výjimkou Královny noci, která sice bojuje za návrat unesené dcery, nicméně zůstává poražena.

V programovém bookletu tvůrce inscenace uvádí jakousi předhistorii příběhu: „Královna noci byla manželkou Krále dne; když král zemřel, předal vše do rukou své manželky a dcery Paminy – s výjimkou moci, kterou přenechal příteli Sarastrovi – protože moc patří jen do rukou mužů.“ Proto Královna v tomto představení není zlá, nehonosí se ani monumentálním entrée na jeviště při své první árii. Je to nešťastná bytost, která přišla o milovanou dceru a je v zajetí panující mužské společnosti. Dosud zažila v této společnosti jen útlak a chlad, a proto ráda přijímá i mužskou vřelost a dokonce intimní doteky Tamina. Sexistickým způsobem zaútočí na Tamina i družina královniných dam (vedených královnou k boji s mužskou společností, ale fakticky žijících jako v klášteře).

Hlavní postavou Kouzelné flétny na Vídeňce je Pamina, je to ona, která vede Tamina v průběhu jeho zkoušek a říká mu, že se na ni může vždy spolehnout. Sarastro zpočátku působí autoritativně, snaží se snad i Paminu svádět, ale z učitele se záhy stává žák; i on se nechává Paminou inspirovat a vést a také on prochází změnou a poznáním a přijímá původní myšlenku Královny noci, aby se Pamina provdala za prince Tamina z neznámé země. V dojemném závěru operního příběhu nečeká Královnu noci záhuba, ale otevřená náruč Sarastra: jako výraz porozumění na obou stranách. I při vší originalitě koncepce je otázkou, zda je scénické jednání srozumitelné pro diváka, který se s režisérovým komentářem neseznámí.

Nevšední utopický obraz klasického díla je podpořen působivou scénou, na které dominuje sklápěcí bílá plocha a velké otočné zrcadlo; v první části večera jsme byli svědky vizuálně interesantního hada útočícího na Tamina (vytvořeného ze širokých černých sukní tančících služebných Královny noci) či postupného odkrývání Paminina obrazu během árie Taminy Dies Bildnis ist bezaubernd schön, ukrytého na podlaze pod nánosem černého prachu, zpodobňujícího smutek na dvoře královny. Ve druhé části večera působila inscenace méně stylově už i tím, že do konceptu se začala „přimíchávat“ i další vedlejší témata (například pět náboženství zastoupených v říší Sarastrově), která dle názoru některých diváků hlavní a dostatečně nosné téma zbytečně zatemňovala a dělala méně pochopitelným. Ani po výtvarné stránce druhá polovina představení nepřekonala vysokou laťku, nastavenou jevištními tvůrci během prvních čtyřiceti minut představení.

Dvojice Papageno – Pagagena byla skoro jako v každé dobré inscenaci neodolatelná, tvořila báječný kontrast k „vážné“ dvojici Tamino – Pamina; Papagenův humor však nebyl nikdy nepříjemně vtíravý, byl milý a lidsky přívětivý.

Ozdobou hudebního nastudování byla účast orchestru Akademie für alte Musik a uznávaného mistra v klasicistní a barokní hudbě René Jacobse. René Jacobs není jen špičkovým dirigentem (a dříve uznávaným pěvcem), ale je především neúnavným badatelem. Jeho hudební názor na partituru Kouzelné flétny nemusíte akceptovat, ale je naprosto profesionální a každé jím zvolené tempo, interpretace každé noty jsou podloženy důkladným studiem partitury Mozarta a jeho současníků. Jacobs svoje hudební pojetí Mozartova singspielu „zakonzervoval“ v roce 2010 vydáním nahrávky tohoto opusu na CD na labelu Harmonia Mundi, též s orchestrem Akademie für alte Musik a vynikajícími sólisty jako například Danielem Behlem jako Taminem či Marlis Petersen jako Paminou.

Přestože by se mohlo jevit, že jeho hudební pojetí má po této CD nahrávce již definitivní formu, není tomu tak – Jacobs se v posledních letech velmi intenzivně zabýval duchovní hudbou Mozarta a nové poznatky promítl do nejnovějšího hudebního nastudování díla.

Obsazení pěveckých partů nové produkce Theater an der Wien mělo nadprůměrnou úroveň – a to ve všech rolích. V hlavní ženské roli Paminy diváci obdivovali umění belgické lyrické sopranistky Sophie Karthäuser, která není na Vídeňce žádným nováčkem. Pěvkyně často vystupuje v operách a na koncertech pořádaných orchestrem Akademie für alte Musik, vedeným Jacobsem, její schopnost ponořit se hudby a interpretovat s vysokou niterností zpívaný text je příkladná. Tamina zpíval mladý německý tenorista Sebastian Kohlhepp, umělec atraktivního hlasu i zjevu, jehož příští angažmá zahrnují nejen mozartovské party Belmonta a Dona Ottavia (v této fázi jeho uměleckého růstu přímo stvořené pro jeho hlas), ale i Cherubiniho Giasone, kterého ztvární v nové produkci ve Stuttgartu: v původní verzi /s mluvenými dialogy – kompletně neobvykle v německém jazyce. Rakušan Daniel Schmutzhard zaujal jako do detailu propracovaný Papageno (účastnil se rovněž na zmíněné nahrávce Reného Jacobse) – jeho Papageno je mrštný, mužně přitažlivý a pěvecky a herecky téměř dokonalý. Dimitry Ivashchenko spolehlivě předvedl Sarastra. Nejatraktivnější pěvecké výstupy v Kouzelné flétně má většinou Královna noci – její aktuální představitelka, z Jerevanu pocházející koloraturní sopranistka drobné štíhlé postavy a menšího hlasu, Nina Minasyan neměla příliš znělou střední polohu, ale její vysoké tóny a koloratura zněly čistě, i když bez výraznější razantnosti při sdělování obsahu zpívaných slov. Jak bylo již zmíněno dříve, Královna noci se musí obejít bez tradiční pompéznosti svých výstupů, a to možná způsobilo rozčarování u části publika.

Jako solidní lze hodnotit výstupy tří dam Královny noci, Birgitte Christensen, Kai Rüütel a Kathariny Magiery. Birgitte Christensen mají možná čeští diváci v povědomí jako Donnu Annu v koncertním provedení Dona Giovanniho v Rudolfinu, které v září 2015 předvedl Freiburger Barokorchester pod vedením René Jacobse. Třetí dáma Katharina Magiera svým výrazně větším objemem hlasu nepůsobila zcela kompatibilně se zbývajícími členkami tria, nicméně po přestávce svůj projev zklidnila.

I Papagena v podání herecky tvárné Kathariny Ruckgaber si plným právem zasloužila závěrečný aplaus u publika.

Hodnocení autora recenze:
hudební provedení – 90%
scénická realizace – 75%

Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Zauberflöte
(Kouzelná flétna)
Dirigent: René Jacobs
Režie: Torsten Fischer
Scéna a kostýmy: Herbert Schäfer, Vasilis Triantafilopoulos
Sbormistr: Erwin Ortner
Choreografie: Karl Alfred Schreiner
Akademie für Alte Musik Berlin
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 17. září 2017 Theater an der Wien
(psáno z reprízy 23. 9. 2017)

Sarastro – Dimitry Ivashchenko
Königin der Nacht – Nina Minasyan
Tamino – Sebastian Kohlhepp
Pamina – Sophie Karthäuser
Papageno – Daniel Schmutzhard
Papagena – Katharina Ruckgaber
Der Sprecher – Stephan Loges
Monostatos – Michael Smallwood
Erste Dame – Birgitte Christensen
Zweite Dame – Kai Rüütel
Dritte Dame – Katharina Magiera
Priester / Geharnischter – Florian Köfler
Die 3 Knaben – Florianer Sängerknaben

www.theater-wien.at