Královské vraždění v mauzoleu aneb Semiramis v Mnichově

Rossiniho opera Semiramide, premiérovaná roku 1823 v Benátkách, uvedla na scéně exotické prostředí starověké Mezopotámie nebo Babylónie v zápletce osvíceneckého spisovatele a filozofa Voltaira. Libreto Gaetana Rossiho pak ale příběh posunulo od tragédie o odpovědnosti vládce a ceny moci k pseudohistorizujícímu dramatu z exotického prostředí se dvěma efektními rolemi matky-vladařky a znovupoznaného syna. Námět Semiramis ale ještě takřka jedno století před Gaetanem Rossim dosáhl značné rozšířenosti již na operním jevišti osmnáctého století, a to díky libretům dvou nejznámějších libretistů doby – Semiramide (1725) Apostola Zena a Semiramide riconosciuta (1729). Obě libreta byla vícekrát zhudebněna nejvýznamnějšími i dnes zapomenutými skladateli té doby (a to časově až k italské periodě Giacoma Meyerbeera v roce 1819).

Rossiniho operní tragédii také třeba předcházelo úspěšné francouzské zhudebnění Voltairova dramatu (Charles-Simon Castel: Sémiramis pro pařížskou Velkou Operu roku 1802). Látka lákala nejen exotismem, ale také četnou, byť zápletkově rozdílnou (a to i regionální) legendistikou, kterou na sebe postava Semiramis nabalovala. Postava tvrdé a prostopášné královny, která ale měla smysl pro rozvoj říše a architekturu (i když podle současného archeologického poznání byly proslulé “visuté zahrady Semiramidiny” vybudovány mnohem později, než je datována její vláda), pak našla svoje libretisty i ve dvacátém století. V Bologni roku 1910 byla (nepříliš úspěšně) uvedena Semirâma Ottorina Respighiho a o stejné látce a ve stejné době přemýšlel Richard Strauss společně s Hugem von Hofmannstahlem jako o baletním libretu.

Trochu historie: naše země poznaly Rossiniho Semiramis na počátku třicátých let devatenáctého století (Brno 1831, Praha 1832) a roku 1864 byla v Praze provedena také v českém překladu. Hned po premiéře se Rossiniho opera rozběhla na mnoha jevištích, kde vydržela až do počátku dvacátého století, a od premiéry šlo o takzvanou primadonskou operu se dvěmi výraznými party pro koloraturní soprán a koloraturní alt. Opera se pak po výrazném útlumu začala po několika jednotlivých uvedeních v Itálii od roku 1940 znovu objevovat na scéně díky Richardovi Bonyngovi a především jeho manželce Joan Sutherland. Ta roli vlastně vzkřísila pro moderního diváka a na její interpretaci pak navázala Montserrat Caballé a následně i další pěvkyně. Ani dnes není Semiramis častým hostem světových operních scén, protože partitura je náročná jak pro orchestr, tak především pro představitele hlavních partů – nejen Semiramis a Arsaceho, ale i pro virtuózní party koloraturního basu (Assur) a tenora (Idreno).

Režijní výklad amerického režiséra Davida Aldena zdůrazňuje v mnichovské inscenaci sociální roli Semiramis v pořadí žena – vladařka – matka (zmizelého syna), jejíž vědomí je trvale zatíženo jednak vinou na smrti manžela, ale především dávnou, leč stále bolestnou ztrátou syna. Hlavním tématem Aldenovy režie pak zůstává pomsta a její odůvodněnost i otázka, zda krev může být smyta jinou krví. Libreto podle Voltairovy stejnojmenné tragédie kombinuje dva archetypální dramatické příběhy z různých epoch – prvním je oidipovský příběh (motiv manželství s vlastní matkou a pomsty) a druhým pak příběh hamletovský (duch zemřelého otce žádá, aby syn pomstil otcovu smrt způsobenou zločinným spojením matky s jejím milencem).

Pro přenesení příběhu do reality dvacátého století tak, jak to učinil David Alden, mluví několik faktů – prostředí starověké Babylónie snad příliš odvádí svou exotickou kulisou a toto starověké prostředí je vizuálně příliš vzdálené současnému divákovi. Přenos do současného prostředí totalitního dvora s jeho rituály a symboly i specifickou estetikou se režisérovi i výtvarníkovi scény (Paul Steinberg) a kostýmů (Buki Shiff) povedl velmi důsledně, byť záměrně zvolili hned několik výtvarných klíčů. Prvním z nich je dominantní sochařský solitér – pomník korejského komunistického vůdce – i malířská “estetika” oficiálního umění Severní Koreje (animovaná krajinářská dioramata a megalomanské mauzoleum mrtvého vládce). Druhým pak četné odvolávky na oficiální obrazy bývalého íránského císařství (kostýmy a tiára Semiramidy, oficiální fota vládnoucí rodiny). Ve výpravě pak nacházíme i výtvarné odkazy na vkus vládnoucích rodin Předního Východu i některých zemí bývalého SSSR, ve kterých se mísí orientální zdobnost s prezentací bohatství za každou cenu. To vše ale cítí inscenační tým s určitou ironií a v kombinaci s výrazně zvětšenými dekory ze starověké Asýrie autoři vytvářejí silné obrazy, byť stylově poněkud heterogenní (a to také včetně odkazů na uniformy Cizinecké legie nebo zahraničních gard totalitních vládců).

Očekávanou hvězdou představení je americká mezzosopranistka Joyce DiDonato, zpěvačka s obrovským smyslem pro belcanto a rossiniovský styl, která ale dokáže podložit vlastní hlasovou virtuozitu škálou výrazů. Semiramis je značně rozsáhlým a náročným partem, a i když tessitura role není příliš vysoká, Rossini roli vybavil dlouhými kaskádami ozdobného zpěvu tak, aby vyhovovala jeho první manželce, španělské zpěvačce Isabelle Colbran. Role je zcela “ušita” na její schopnosti i rozsah, takže je bez problémů dostupná i vyššímu mezzosopránu Joyce DiDonato. Americká pěvkyně ostatně již několik let úspěšně zařazuje do svého repertoáru sopránové belcantové role bez nejvyšší tessitury. Její provedení babylónské královny je takřka bez kazu, jen několik vysokých tónů nezaznělo v úplné čistotě a několik nejhlubších tónů zase v úplné znělosti. To jsou jen ale drobnosti, které jen doprovázejí tento nesmírně náročný úkol živě na scéně a vůbec hodnocení nesnižují. Navíc hlas zní opravdu královsky na mnichovské operní scéně, což je podpořeno i výrazným hereckým projevem pěvkyně. Ta královnu interpretuje v souladu s režisérským výkladem spíše jako ženu (a posléze jako matku) než vladařku. V tom jí napomáhá také efektní líčení a velmi zdařilé kostýmy, které ji právě charakterizují v jednotlivých zmíněných sociálních rolích pro určité scény (oficiální nákladná róba pro vystoupení před lidem, luxusní dessous pro noční ložnicovou scénu s Assurem a černý oděv orientální matky ve smutku pro závěr opery).

Velký výkon DiDonato snad ještě trochu předčí italská mezzosopranistka Daniela Barcellona v kalhotkové roli Arsaceho. Tato pěvkyně by si z kalhotkových rolí již mohla udělat celý šatník (ostatně DiDonato také velmi zdatně v těchto rolích vystupovala). Další rossiniovská specialistka dokáže dát roli neuvěřitelnou měkkost a lahodnost témbru i vokální jistotu bez jakéhokoliv pocitu tlaku nebo námahy. Vypadá přesvědčivě v uniformě a její čísla, zejména duet s matkou, patří k vrcholům večera.

Basbarytonista Alex Esposito má velké zkušenosti s mozartovským i rossiniovským repertoárem, ale není to koloraturní bas jako třeba Samuel Ramey, kterého známe z některých nahrávek této Rossiniho opery. Dává ale postavě velkou vokální i hereckou přesvědčivost, vytváří roli bezskrupolózního adepta na trůn i ruku Semiramidy, který hraje vabank. Se Semiramidou ho poutá dávná vina i sexuální vztah, který je z jejich scény na počátku druhého dějství okamžitě cítit (a jak je obtížné imitovat sexuální akt na operní scéně, aby to dopadlo vkusně a zároveň přesvědčivě).

Jako velekněz Oroe vystupuje další italský basbarytonista Simone Alberghini, který postavu vytváří vokálně s jistotou a zdůrazňuje rysy fanatismu a také pokrytectví. Postavy druhého plánu, příběhu princezny Azemy, zaslíbené kdysi zmizelému synu Semiramidy, a jejích současných nápadníků, mají v zápletce jen přidruženou hodnotu bez účasti na hlavní zápletce.

Virtuózní part pro koloraturního tenoristu v roli Idrena nabízí dvě efektní árie. Roli s přehledem interpretuje americký tenor Lawrence Brownlee, známý z mnoha rossiniovských partů (včetně přenosů z Metropolitní opery). V prvé části představení se do jeho střední polohy poněkud vkrádalo tremolo, nicméně skvělá interpretace árie ve druhém dějství mu zajistila jeden z největších ohlasů u publika – a právem.

Režijní pojetí role princezny Azemy, v libretu postavy veskrze pasivní ve hře mocenských zájmů na babylónském dvoře, je v Aldenově režii nejstylizovanější a také výtvarně a představitelsky nejzdařilejší. Režisér ji maskuje jako krásnou bezvlasou mechanickou loutku ve zlatém šatě, která se ve svých scénách vyjadřuje převážně mimicky. Velký pohybový talent (původně jsem uvažoval, zda part není rozdělen mezi zpěvačku mimo scénu a tanečního doubla) i hlasové prostředky (pohříchu převážně jen v ansámblech, protože tato role je vedle jen kratších škrtů nejvíce okleštěna) předvedla sopranistka Elsa Benoit. Ta se do souboru mnichovské opery vrátila po jediné sezoně v Klagenfurtu (předtím byla členkou Operního studia Bavorské Státní opery). Pro postavu Ducha bývalého krále Nina (která bývá interpretována mnohdy jen za jevištěm) bych si asi představoval profondnější bas, než má ukrajinský basista Igor Tsarkov. Ten je stejně jako spolehlivý představitel Mitraneho, velitele Semiramidiny stráže, v podání Galeana Salase, členem právě místního Operního studia.

Naprosto strhující je detailní hudební nastudování italského dirigenta Michele Mariottiho, s velkým smyslem pro potřeby zpěváků i intenzitu zvuku tak, aby nedošlo k překrývání hlasů. Mariottiho pojetí neohromuje závratnými tempy, ale dokonalostí a vyvážeností zvuku. A to včetně skvěle zvládnutých citlivých sólových nástrojových pasáží (kromě drobného zaváhání flétny) v jinak skvěle zahrané předehře. Sbor Bavorské Státní opery neměl žádné problémy se sezpívaností, byť nástupy a odchody sboru působí někdy režijně trochu toporně. To je vedle snad až nadměrné délky večera trochu neduhem inscenace, nepřesvědčivě pak působí i například trochu směšné “vyškrabávání se” Ducha vládce Nina z otevřené tomby po zásahu nebes. Celkově přes určité výhrady k režijnímu výkladu jde ale o špičkovou inscenaci “primadonské” opery v kombinaci s promyšlenou aktualizovanou zápletkou.

Hodnocení autora recenze:
hudební nastudování 95%
režie 75%

Gioachino Rossini:
Semiramide
Hudební nastudování a dirigent: Michele Mariotti
Režie: David Alden
Scéna: Paul Steinberg
Kostýmy: Buki Shiff
Světla: Michael Bauer
Video: Robert Pflanz
Sbormistr: Stellario Fagone
Choreografie: Beate Vollack
Dramaturgie: Daniel Menne
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Opernballett der Bayerischen Staatsoper
(koprodukce Royal Opera, Covent Garden Londýn / Bayerische Staatsoper Mnichov)
Premiéra 12. února 2017 Nationaltheater Mnichov
(psáno z reprízy 26. 2. 2017)

Semiramide – Joyce DiDonato
Assur – Alex Esposito
Arsace – Daniela Barcellona
Idreno – Lawrence Brownlee
Azema – Elsa Benoit
Oroe – Simone Alberghini
Mitrane – Galeano Salas
L’ombra di Nino – Igor Tsarkov

www.staatsoper.de